Úterý 8. února 1876

U sta hromů, návštěvy památek a ti dva muži pod našimi okny. Teď potřebuju všechen svůj důvtip, abych zaznamenala ty závažné události.
Koloseum prohlédnuto do detailu. Vystoupaly jsme až nahoru. Dusila jsem se, ale ne únavou, nýbrž obdivem k té pokleslé velkoleposti. Lóže císařů, pak naproti lóže vestálek. A u každé lóže jsem se zastavila a říkala, že tady možná kráčela nejdrobnější nožka Říma, pak tady byl nějaký Soroka, snad krásný Clodius, a ostatní pokračovaly v tom tónu. Pak jdeme prohlédnout si palác císařů, všichni hlídači jsou Francouzi, cítila jsem se jako doma, mezi svými. Ukazují nám fragmenty nalezené při posledních vykopávkách. Venus genitrix bez hlavy, ale dosti krásná.
Hned poznávám svého Nerona, pak Germanika, pak Vespasiana a jeho ženu Livii Augustu, nemýlím-li se, ale myslím, že se mýlím.
Pak procházíme paláci Caligulovým, Neronovým, Vespasianovým. K své mrzutosti vidím, jak ošklivá je moderní dlažba chodby ve srovnání s dlažbou starobylou. Ukazují nám dosti vybledlé fresky, na nichž však lze vidět obdivuhodné proporce a rozkošné ženské postavy, byť v malém. Pak staré mince, skleněné střepy, hrnčířské zboží a hromadu nesmyslů velmi zajímavých k vidění pro vzdělané lidi. Odtud jdeme do kostela San Pietro in Vincoli. Uchovávají se tam pravé řetězy svatého Petra, pak na nekonečně světštější místo, do Apolla.
Dávají „Ruy Blase" a v bel étage není jediná volná lóže. Přízemí je příliš nepříjemné.
Padají kroupy, prší, ale v šest hodin jsou oba Sorokové na svém místě. Po večeři se nebe trochu vyjasní a Domenica, Lola a Dina vycházejí, takhle to bude slušnější, nikdo nepůjde k oknům smát se a pozorovat kukátkem. Dina je tak hloupá, stačí ji popíchnout a provede ty nejnemístnější věci na světě. Ale vracejí se a Dina se znovu, koketně zahalená do černého závoje, jde předvádět k oknu. Je to nesmyslné!
Prší a Soroka, promočený na kost, nasedá do kupé a nechává se krokem vozit před hotelem, zatímco jeho ubohý Galula, přilepený ke zdi a se zvrácenou hlavou, nespouští oči z mámina okna, jehož se hýbou jen okenice a u něhož může čas od času zahlédnout mou vlastní osobu a vždycky Dinu.
Je to nadmíru milé, jak by řekl Záhadný.
„Pojďme se projít!" zvolá Lola.
A vezmeme si fiakr a jedeme, já v šedé mantile s kapucí. Malý Galula se přiblížil docela blízko, aby viděl, jak nasedáme do vozu, a aby slyšel, co řekneme kočímu. Pak ztrácím Soroku z dohledu, protivný Galula zůstává sám až do deseti hodin, dokud nezhasne světlo v salonu.
Soroka šel bezpochyby do divadla, neboť dnes večer je terza sera. Prima a terza sera patří aristokracii, druhý a čtvrtý večer jsou pro lůzu.
Řeknu jenom jedno. Ta dvě zvířata projevují už dva dny vzácnou trpělivost, snad i déle, neboť nás na ulici sledují už dva týdny, myslím, no zkrátka! říkala jsem tedy, že… ano, říkala jsem, že dělají všechno na světě, aby na sebe upoutali pozornost; podařilo se jim to. A teď, jestli už nepřijdou stát celé hodiny pod našimi okny vystaveni nejhoršímu počasí na světě, jestli se na mě už nebudou dívat v divadle, budu zuřit jako bláznivá, taková je má povaha. Bude to hloupost. A každý Soroka mě může přivést k zuřivosti, když bude jednat takhle. Dobře bych se vystříhala říct to nahlas.
„‚Byla jsem v Opeře,' píše teta, ‚Audiffret přišel, lorňoval naši lóži a hned odešel.'"
Říká také, že nebude moci brzy přijet, ale že si nepřeje nic, jen aby se Marii dařilo dobře, jen aby byla Marie šťastná, co se jí týče, neváhala by za to dát i svůj život.
jsou to velmi chvályhodné city, jenže mi nejsou k ničemu a já jsem stejně ubohá, sama. Nikam nechodím, plesnivím ve stínu, je mi sedmnáct! U sta hromů! Ne, nechci o tom mluvit, rozplakala bych se a k ničemu by to nebylo.
Sorokové, výhled na pahorky Aventin, Palatin, Kapitol, Vatikán, ruiny chrámů Romulova (nyní kostel svatého Theodora), Saturnova, chrámu Jova Statora, z něhož zbylo už jen místo, oblouk Septimia Severa, Janův chrám, který byl otevřený jen v dobách války, to všechno mi plní hlavu, a přece se nudím.
Ó! pořád křičet, pořád si stěžovat a pořád nadarmo!

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky „Venuše rodička", typ sochy zpodobňující Venuši jako pramáti Říma.
Pozn. překl.: Vestálky — kněžky bohyně Vesty, jež udržovaly posvátný oheň Říma; jejich lóže v Koloseu patřila k nejvznešenějším.
Pozn. překl.: Publius Clodius Pulcher (93–52 př. n. l.), pověstně krásný a skandální římský politik; Mariin ironický protějšek římského „Soroky".
Pozn. překl.: San Pietro in Vincoli („Svatý Petr v okovech") — kostel na Eskvilinu proslulý tím, že chová okovy svatého Petra i Michelangelova „Mojžíše".
Pozn. překl.: Italsky „třetí večer" (resp. „první večer"); předplatitelské divadelní večery rozdělené podle společenské třídy.
Pozn. překl.: Chrám Jana Gemina na Foru: jeho dveře se otevíraly za války a zavíraly v míru. Marie má ten zvyk obrácený. Chci do společnosti! Bože! jaké mučednictví! Není na světě nic protivnějšího než tohle postavení!