Pondělí 7. února 1876

Bože, to je počasí! Hned je jasno a vykukuje slunce, hned padají kroupy a z nebe padají velké kusy, které nejsou ani kroupy, ani sníh, ale něco zvláštního.
Máme dopisy z Nice.
Teta viděla Danise, který mi vzkazuje své nejponíženější pozdravy a který o mně mluvil jako vždycky, s jakýmsi uctivým obdivem smíšeným s jistým úžasem.
Stěny v mém pokoji jsou už potažené, takže po návratu najdu všechno na svém místě. Konečně! Ó! neradujme se předem, neboť na mě číhá nějaký zlý duch, aby mi pokazil radost.
Velký den minul, Vigier zpíval. Ach! pořád opakuju totéž. Přes mizerné počasí se procházíme po Corsu a já vidím toho malého, jak nás sleduje v kočáře. Že by ten muž a Soroka byli jedna a táž osoba? Tenhle má trochu nažloutlou pleť, Soroka takovou nemá, a přece se mu podobá, ten rozdíl v odstínu je možná způsoben plynovým světlem. Jestli ten muž není Soroka, kde je potom ten pravý Soroka? Aspoň jednou bychom ho ve dne viděly. Jestli je ten muž Soroka… ne, Soroka je hezčí, tady jsou si všichni podobní, je to k politování. No zkrátka, Soroka je hezčí než tenhle malý, a jestli Soroka není Soroka, u sta hromů, to se v tom motám.
Ve chvíli, kdy vystupujeme z kočáru u dveří hotelu, vidím toho malého… jak ho nazvat? řekněme malého Soroku a jeho Galulu, jak se dívají, jak vcházíme.
Hned zasedáme ke stolu a oba muži se postaví doprostřed náměstí a dívají se na naše okna. Máma, Dina a ostatní se už smály, ale já, opatrnější a bojící se rozpálit snad kvůli dvěma ničemům, neboť jsem si nebyla jistá, že ti dva muži jsou titíž jako ti u dveří hotelu, jsem poslala Léonii do obchodu naproti a doporučila jí, ať si ty dvě osoby dobře prohlédne a přijde mi je popsat… Léonie se vrací a popisuje mi malého Soroku – jsou to pánové veskrze ze slušné společnosti – říká. A právě v tu chvíli se tvář jednoho z nich ozáří zapáleným doutníkem a já poznávám toho malého.
Od té chvíle pořád jen chodíme k oknům, pozorujeme zpoza žaluzií, smějeme se a vtipkujeme o těch dvou nešťastnících, kteří tam stojí vystaveni dešti, větru a sněhu. Bylo šest hodin, když jsme se vrátily, a ti dva andělé mají trpělivost zůstat pod našimi okny až do tři čtvrtě na jedenáct. Dina je nepřestala pozorovat kukátkem, snad až příliš nápadně, neboť se nakonec postavili pod mé okno a dívali se nahoru. Ale jaké nohy musí člověk mít, aby takhle stál čtyři a tři čtvrtě hodiny.
[Začerněná slova: Už se znepokojujeme] v devět hodin večer a říkáme, že nastydnou, a Dina přiběhla od svého okna, aby nám oznámila, že jsou oba tak nachlazení, že se smrkají do téhož kapesníku. Provádějí všelijaké manévry a malý Soroka se jde opřít o zeď pod mým oknem a napůl si sedá na svůj deštník. Bezpochyby slyšeli, jak se pootevírají okenice, pak naše pobíhání po pokojích a náš tlumený smích. Lola převrhla celý stůl s umyvadly, džbány na vodu atd. atd. Byla to úplná studená lázeň. Ale Dina se začala příliš předvádět, a jelikož nemám ráda nic vulgárního, hned jsem zavřela všechny okenice, ostatně bylo skoro jedenáct a naši Lindorové odešli.
Zatímco trpělivě stáli na stráži, máma vyprávěla Domenice o Audiffretovi, zaobalovala, přidávala. A [já] jsem se během toho rozhovoru celá rozrušila, až jsem se řízla do prstu. Ač jsem se ze slabosti a z ješitnosti nechala trochu zmást frázemi, které znám líp než kdokoli, nakonec jsem Domenice řekla, že to všechno je hloupost, že ten chlapec chtěl, abych se do něj zamilovala, a já chtěla, aby se zamiloval do mě, [Začerněná slova: to tedy] nemohlo dlouho takhle pokračovat. Bylo legrační slyšet shrnutí celé té historie (staré a svaté?).
Faktem je, že Záhadný kvůli mně dělal okolky, dokonce nosil mé barvy. Proč u čerta se to tak nevhod pokazilo? Ale nikdy nezůstal pět hodin v kuse pod mým oknem, v psím chladu a s deštěm a sněhem na hlavě.
To všechno je velmi pěkné, a než odejdu, pozvednu oči k nebi a s nejněžnějším a nejzbožnějším výrazem, jaký jsem dokázala najít, pronáším tato slova:
„Bože můj, slibuji vám, že prvních tisíc franků, které budu mít sama pro sebe, věnuju na to, abych si najala muže, kteří Audiffreta zbijí holí."
Neboť rozumějte, Audiffret je největší canaille na světě, ještě než mě poznal, už mě všelijak škádlil.
Všechno je v něm vypočítavost, všechno je předem odměřené, všechno je pro něco; všemu předchází zlá myšlenka. Nic upřímného, nic dobrého. Není v něm třeba hledat ani cit pro počestnost, ani otevřenost. Vypočítavost, rozmar, zlomyslnost a ješitnost.
Má povaha, jak když mi z oka vypadne.
A je to povaha, která se líbí nejvíc. Co se mě týče, neumím milovat dobrotu a přímost docela prosté, ač jim vzdávám čest. Potřebuju neřest. Fuj!

Poznámky

Pozn. překl.: „Galula" — Mariino soukromé kódové označení pro vhodného svobodného nápadníka náležité společenské kvality; zde míněn společník muže, jemuž Marie říká „malý Soroka".
Pozn. překl.: „Lindor" — typové jméno galantního nápadníka v komedii 18. století (z Beaumarchaisova „Lazebníka sevillského"); zde užito ironicky.