Pátek 4. února 1876

Nemám chuť vycházet, nudím se. Navštěvujeme galerii paláce Doria na Corsu.
U všech rohatých, jak je to krásné. Je tam galerie se sochami a velkými okny s červenými závěsy, které dávají kouzelné světlo.
Ve čtyři hodiny, oblečená zpátky do svého bílého šatu, to jest do své obvyklé podoby, jedu s Lolou na Pincio.
Nikdo jiný nechtěl jet. Ostatně je nám spolu velmi dobře, je stejně bláznivá a zábavná jako mé Grácie.
Ruspoliové se vyskytnou desetkrát na Pinciu a skoro tolikrát na Corsu. Starší si mě vůbec nevšímá, ale mladší se dívá. Co se nás týče, nemůžeme je vidět, aniž bychom se zasmály, a abychom byly slušné, předstíráme, že si říkáme důležité věci, a odvracíme oči. Když už se stmívá, jdeme k Tuovi mluvit o dominu a jiných věcech.
Cestou domů povídáme hlouposti a mluvíme o Ruspolim, kterému Lola říká Sobaka (pes), o Sorokovi, kterého se nám nedaří vidět, a o Colonnovi, kterého jsme nikdy neviděly, který snad ani neexistuje, ale který Dině připadá krásný, poté co si prohlédla jeho galerii.
Je to legrační, dáváme vždycky jména rodu ženského: Girofla, Sobaka, Soroka… a Colonna. Přemýšlela jsem, co by se mělo dát na prsten, který bude sloužit jako poznávací znamení pro členky naší společnosti.
Pro předsedkyni hle sloup na srdci, [Začerněná slova: na vršku] sloupu Soroka, napříč přes sloup klíč a iniciály T.A.E., to jest [Začerněná slova: Thalia,] Aglaia, Euphrosyné.
Pro obě Grácie, zakládající členky, Marii a Olgu, totéž bez iniciál a pro ostatní členky jen sloup, Soroku, srdce a místo klíče a iniciál růži.
Večer se mluví o skandálu starého Audiffreta s jeho ženou, o všelijakých věcech z Nice.
Četla jsem o dnech hrdinova představování. Vskutku věřím, že se mi velmi líbil, jinak bych ho tolik nenáviděla.
Především mu musím napsat tohle: Turpissimus omnium homo!
Po mnoha zmatcích ji konečně máme! Nepotřebuju ji sem opisovat, tady je koncept.
Poté co prošla dýmem doutníku pana Milona de Véraillon, prodlévala tvá duše týden v kanceláři Théâtre Français, [Škrtnuto: odkud byla vyhozena spolu se] odkud ji pan Piano nechal vyhodit spolu se starými pavučinami, a znovu hnána kdovíjakým ďábelským dechem, spadla do Paillonu poblíž Pont Neuf. Ale tvůj svatý patron, mučedník v Africe roku 250, nad ní bděl, neboť právě v tu chvíli švýcar z klubu Masséna, který šel po mostě cestou do hotelu de la Rose, poznal tvou duši, neboť ji během tvých peněžních krizí často míval v zástavě, a vylovil ji svou halapartnou (hle, ten rozdíl! Bratr Ardigo sám sestoupil až na dno bystřiny). Švýcar ji tedy vylovil a šel ji uložit do chudobince [Škrtnuto: kde prodlela ještě týden, po kterémžto čase]. Jelikož popis byl rozeslán všude, dali nám vědět, kde se nachází, a dva bratři, titíž, kteří onehdy v neděli přišli k tobě [Škrtnuto: a které jsi tak špatně přijal] a jejichž rady jsi nechtěl vyslechnout, ji šli vyzvednout a znovu nám ji přinesli. Pro větší jistotu a abychom předešly neštěstím, jež nás naplnila hořkostí, jsme svěřily tvou duši do opatrování bratra Ardiga, který ji neopouští dnem ani nocí a čte modlitby za umírající.
Zatvrzelý hříšníku, přijď si pro ni.
Zapomínám říct, že jsem viděla řeckého ministra a že hraběnka de Reculát a paní a slečna Soukowkinovy byly u nás. Nemohly jsme nikoho přijmout. Moje matka je v posteli.
Canaille jeden, Audiffrete! při čtení svého deníku jsem si vzpomněla na jeho ústa a zavřela oči, abych si znovu vybavila celou jeho tvář. A ke své hanbě přiznávám, že mě to přivedlo k ruměnci… a k potěšení.
Už čtyři dny žádné dopisy. Při pomyšlení na to, co se mohlo stát, mi prudce bušilo srdce a já jako pravá bláznivá na pár vteřin ztratila dech, pak jsem vešla k mámě, jako by se nic nedělo, ale srdce mi ještě poskakovalo a byla jsem velmi rozrušená. A proč? Že je člověk takový hlupák!
Přes všechnu svou hrubost mě ten [Začerněné slovo: muž] ještě zajímá.
Před jeho vzpomínkou jako bych zapomínala, že s námi jednal jako s poslední lůzou, že se k nám obrátil zády jako k nějakým tvorům! Ano, přes všechnu svou hrdost na to všechno před jeho vzpomínkou zapomínám a dál mu přenechávám hlavní roli ve všech svých pohádkách na dobrou noc.
Snadno se pochopí, jak velmi ho musím nenávidět za jeho pohrdání, za jeho hrubost.
Řeknete snad, že jednal docela přirozeně po těch anonymních dopisech, ano, pokud ví, kdo je napsal. Ale jak to může vědět? jak by se odvážil podezírat mě, že jsem schopná takové špinavosti?
A pak, on se začal vzdalovat ještě před těmi dopisy. Ne, ne, je to hrozné! Jaká bída!
„Konečně," zvolala jsem v den, kdy byl představen, „tak přece v mém životě nebude všechno jen marná touha a ustavičné zklamání!"
Třiatřicátý sešit [sv. V je otevřen na straně 92] a já čtu tuhle větu s hořkostí, kterou si dovedete představit!
Znovu si čtu o době, kdy za mnou všichni ti Nicejané, a Girofla v čele, běhali. A tehdy jsem věřila, že to může trvat! Chtěla jsem jet do Itálie, vrátit se na dostihy do Nice a triumfovat před Prodgersovými, Robensonovou atd. atd.
Ano, to všechno je dobré pro jiné, a ne pro ubohou, osudem stíhanou bytost, jako jsem já!
Ne, všechno v mém životě je jen marná touha a ustavičné zklamání!

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzsky „Sapristi" — mírná kletba (eufemismus za „sacristie", sakristie) vyjadřující údiv či obdiv. Jak jsou ti knížata šťastní! Jsou tam Poussinové, Guercinové, Van Dyckové a Tizianové vzácné krásy. Portrét od Diega Velázqueze je obdivuhodně přirozený. Magdalena od Tiziana, mého oblíbeného malíře, opravdová Magdalena, krásná a s patřičným výrazem. A všechny tyhle obrazy jsou umístěné v salonech nádherných bohatstvím i vkusem, takže celek je vskutku ohromující. Všichni návštěvníci se zapisují do knihy a já napsala: Slečna Marie Bashkirtseff, pan Saëtone, slečna Robenson.
Pozn. překl.: T.A.E. = Thalia, Aglaia, Euphrosyné: tři Grácie (Charitky) řecké mytologie, znaky tajného spolku.
Pozn. překl.: Latinsky „nejhanebnější ze všech mužů".