Čtvrtek 3. února 1876

Zase Belle-de-jour.
Ve spánku jsem zřetelně slyšela hlas, jak třikrát opakuje „Bergerault! Bergerault! Bergerault!". Aby ho čert vzal.
V jedenáct hodin, v tmavém úboru, jdu na Kapitol s Lolou, Dinou a Domenikou. Znovu si procházíme sochy, Lola rozesmává svými poznámkami. Myslím, že jsme jednoho pána pohoršily svým svědomitým zkoumáním umírajícího gladiátora. Vešel a našel dvě ženy zezadu a dvě ženy zepředu, jak si sochu prohlížejí s nejhloupějším výrazem na světě.
Fortuné je s námi, baví ho to.
Odcházíme trochu zahanbené, ale věru se mýlí, kdo myslí ve zlém; co se mě týče, dívám se na nejnahatější sochy bez sebemenší postranní myšlenky, a to z dobrého důvodu: docela nahý muž je velmi ošklivý, ba směšný. Nikdy by mě neomrzelo obdivovat Agrippinu, má pěkně výraznou a baculatou bradu, nos obdivuhodný tvarem i výrazem a malá, trochu sevřená ústa, která mě uchvacují. Ostatně Nero se jí z profilu úplně podobá. Ten krutý výraz se mi líbí.
Odtud přecházíme do italského Pantheonu, je tam umístěno jen málo bust. Tvář pana Poussina mě uchvátila svou majestátní krásou, vypadá jako Petr Veliký, pak do etruského muzea, kam vcházíme a děláme velký povyk kolem rozbitých sošek, kolem bronzového býčího zadku, kolem rovněž bronzového koňského předku a kolem hromady hliněných hrnečků; představujeme si, že je to kuchyňské nádobí bohů, a custodi nás následují a žasnou nad naší veselostí. Pak obrazová galerie, která je úmorná.
A jsou kreténi, kteří obdivují tyhle ohavné mazanice, panny bez obočí, opravdové masky místo lidských tváří. Mučednictví svatého Šebestiána je tu nadbytek, dráždí mě stejně jako hlava Cenciovny. V jednom koutě nacházím pěkný obraz, únos Európy, plátno o třiceti centimetrech. Európa je na hřbetě býka, který přeplouvá moře. Tohle musím okopírovat.
Jsou tu Tizianové s těmi krásnými ryšavými vlasy a obrovskými zápěstími, hlavně tvář jeho milé, které se podobají všechny jeho obrazy.
Žádné plátno nepoutalo mou pozornost, vlastně ano, jedna Magdalena, která vypadala jako nemocná Číňanka. Ohavná tlama. Věčný svatý Šebestián, který je provrtán šípy a zdá se, že to necítí, zrovna jako by po něm házeli růže.
Svatá Petronila od Guercina mě na pár minut zdržela, protože mi Bensa dal kopírovat dvě ruce a dětskou hlavu, které sám okopíroval z tohoto obrazu, když mu bylo dvaadvacet. Jeho kopie jsou, jak vidím, příšerné.
Busty Sókrata (jsou v muzeu tři) mě baví. Kolik filozofie v tom nose!
[Na příč stránky: To všechno jsem si prohlédla jako barbar.]
Vracíme se na pár okamžiků do hotelu, vypiju skleničku vína, sním housku a zase vyrážíme.
Ve Vatikánu jsme měly jen půldruhé hodiny, jen jsme prošly, nahlas hovořící a pronášející své poznámky, Raffaelovými komnatami, Raffaelovými lodžiemi, které mě zklamaly; obrazovou galerií. To už je jiná! To jsou živé postavy, krásné obrazy, na které je radost pohledět.
V Sixtinské kapli děláme takový povyk, že custode přijde zakřičet silenzio!
Poté co jsem si prohlédla slavný Poslední soud od Michelangela a shledala, že všichni jeho lidé jsou téže barvy, což není přirozené, odešla jsem dozadu, za lavice.
Tam jsou dveře, které jsme se marně pokoušely otevřít, tak jsem se podívala klíčovou dírkou, Lola následovala mého příkladu, ale couvla s výkřikem, vzbudilo to mou zvědavost, podívala jsem se znovu, ale sotva jsem přiložila oko k dírce, couvla jsem také s výkřikem, po němž následoval záchvat veselosti v kapli nemístné, Dina a Lola se smály jako já. To proto, že místo komnaty, kterou jsem viděla poprvé, jsem tentokrát uviděla jen nesmírné oko a polovinu nosu. Bylo to tak děsivé, že to bylo nečekané, ne, chci říct pravý opak.
Musíme se sem vrátit, viděly jsme málo.
Ach! mučednictví svatého Erasma od Poussina. Jaká hrůza. Viděla jsem také Raffaely, ale snad nečekáte, viďte, nějaký kapesní bedekr.
Po pravdě bych však měla mluvit o Proměnění Páně, jelikož o něm mluví všichni.
Ne, věru, je to velmi krásné a velmi přirozené. Ale ten šibal Raffael toho sám maloval málo. Kreslil, ale to nestačí.
Nebyla jsem tam dost dlouho, abych mohla kritizovat, jindy.
Právě když zasedáme ke stolu, přichází pan Besnard, ale nepřijmeme ho.
Trávím večer tím, že říkám hlouposti o sochách a uvazuju Praterovi stuhu kolem krku. Máma je nemocná a mám starost o Nice. Tři dny ani jeden dopis.
Je pozdě, spěchám, chce se mi spát.
Spousta drobných starostí, Nice, pak antické šaty, které nejdou, no zkrátka dobrou noc!

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzsky „povíjnice / svlačec" (doslova „kráska dne"); Mariino zlověstné kódové označení pro opakující se snovou postavu věštící neštěstí.
Pozn. překl.: „Umírající Gal" (též „Umírající gladiátor") — proslulá antická římská mramorová socha v Kapitolských muzeích, zachycující raněného válečníka v posledních okamžicích.
Pozn. překl.: Italsky „hlídači, dozorci" (muzejní stráž).
Pozn. překl.: Nicolas Poussin (1594–1665), velký francouzský klasicistní malíř, který strávil většinu své dráhy v Římě.
Pozn. překl.: Portrét Beatrice Cenciové (1577–1599), dlouho připisovaný Guidu Renimu, zachycující mladou ženu popravenou za otcovraždu; stal se proslulým symbolem trpící nevinnosti.
Pozn. překl.: Klasický mytologický námět: Zeus v podobě býka unáší Európu a přeplouvá s ní moře na Krétu.
Pozn. překl.: Giovanni Francesco Barbieri zvaný Guercino (1591–1666), italský barokní malíř. Jeho „Svatá Petronila" (1621–23) je v Kapitolských muzeích.
Pozn. překl.: Francouzsky „A la bonne heure!" — zvolání souhlasu: „To už je jiná!", „To se mi líbí!", „Konečně!"
Pozn. překl.: Italsky „hlídač, dozorce".
Pozn. překl.: Italsky „ticho!".
Pozn. překl.: Francouzsky „guide Diamant" — oblíbená edice levných cestovních průvodců; Marie tím míní, že nehodlá podat systematický turistický popis.
Pozn. překl.: Raffaelovo „Proměnění Páně" (1516–1520), jeho poslední a nejproslulejší obraz, dnes ve vatikánské pinakotéce.