Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 2. února 1876

Nudím se, chtěla bych psát bez konce, okomentovat celý svůj deník, opravit ho, neboť vím, že je tam tisíce chyb, a ty nepramení z mé nevědomosti, ale věru z mé lenosti myslet, z mého přílišného spěchu. Nikdy nevím, co budu psát, a tím líp, není nic ošklivějšího než deník vyumělkovaný, vyšňořený do posledního puntíku, zvláště když člověk není velký spisovatel. Ale mám své dopisy raději než dopisy paní de Sévigné! Ó, oslice! zvoláte. Nechám vás křičet, a to jen proto, že jinak nemůžu. Její sloh je tak strojený, tak vypiplaný pod svou zdánlivou prostotou, že se mi z toho dělá nevolno. Zatímco můj sloh sloh nemá, dělám chyby, ale aspoň své psaní nešminkuju.
Píšu svůj deník s niterným přesvědčením, že nikdy nebudu čtena, a s ještě niternější nadějí v pravý opak.
Můj život je tak jednotvárný, tak smutný. Nudila jsem se na Pinciu, pak jsme šly k Soukowkinové a seznámila jsem se s její dcerou. Bože, jaká je to stará intrikánka! Chce, abychom věřily, že je všude, že se zná s každým, a ve skutečnosti ví o všem na světě, o majetcích, dluzích, skandálech, o všem. Je to velmi užitečná osoba.
Odtud jdeme zanechat navštívenky u paní de Reculát.
Není možné potkat Soroku na ulici, viděla jsem ho jen v Opeře, což dělá celkem třikrát.
Myslím, že ten, kterému jsem říkala ďábel, není sir Frédéric Johnstone a že ten ďábel je týž muž, kterého vídám tady. Slovem, Frédéric není sir F. Johnstone, ten, kterého jsem pokládala za sira F. Johnstona, není sir F. Johnstone.
Muž, kterého vídám tady, je týž, kterého jsem viděla v Nice. Z čehož plyne, že nevím, kdo to je, a že sir Frédéric Johnstone je smyšlená osoba.
Zkrátka toho, který je tady, označujeme prostě jménem Frédéric, a to všechno je proto, abych řekla, že jsem se na něj kdysi hodně dívala a že se na něj teď už vůbec nedívám, ale vůbec ne, jak by řekl Záhadný, a že začíná dělat drahoty.
Jen aby nebyl mužik, to by byla škoda, je tak krásný. Chodí vždycky pěšky.
Ale kdo je Soroka? Jen aby nebyl nějaký podnikatel nebo ničema. Ne, ničema by neměl takovou troufalost.
Potkaly jsme velkého Doriu pěšky na Corsu. V Římě je mnohem elegantnější a lepší.
Závidím všem těmhle lidem, jsou tak šťastní. Mají-li nějaké trápení, je to z přejedení, jak se říká rusky, velmi trefný výraz, z přejedení, což ve zkratce znamená tohle: pes se vzteká, protože je příliš tlustý.
Kašlu, jsem nachlazená. Co kdybych přišla o hlas nebo dostala souchotiny?
Je smutné, když člověk nemá na světě kout, kam by toužil jít, kde by mu bylo dobře, kde by byl milovaný a žádaný. Nudím se v Římě, ani v Nice se nenudím jinak. Pojedu do Ruska. Pravý věčný Žid.
Je mi sedmnáct, to je skoro dětství, ale čas plyne tak rychle; víte, co říká Domenica?
Miloradovič má sedm milionů rublů jako kapitál a k tomu třicet nebo čtyřicet tisíc jiter půdy. Snižme to na polovinu, a to dělá tři miliony pět set tisíc rublů a dvacet tisíc jiter půdy; tři miliony pět set tisíc rublů při 5 % dělá sto sedmdesát pět tisíc rublů ročně. A půda, každé jitro vynáší nejméně dva rubly (jelikož jsou tam písčiny a lesy), to tedy dělá čtyřicet tisíc rublů. Sto sedmdesát pět tisíc a čtyřicet tisíc dělá dvě stě patnáct tisíc rublů, což ve francouzských penězích činí zhruba sedm set tisíc franků renty.
To všechno při nejmenším a sníženo na polovinu, neboť věřit se má jen polovině toho, co se povídá. Je to velmi pěkné jmění.
Večer, celá v černém, vycházím pěšky s Dinou, Lolou a jejich matkou. Obchody jsou zavřené, nikdo z lepší společnosti, jen samá lůza.
Myslím, že se v Nice děje něco zlého, už dva dny nedostáváme dopisy.
Chtěla jsem jít do Opery vidět Soroku, nebo spíš dát se vidět Sorokovi, ale dávají zase „Ruy Blas".
Předpokládejme, že je mi to docela jedno, a ostatně ráda poslouchám tutéž operu, ale vypadalo by to, že jdu kvůli něčemu jinému než kvůli opeře, a pak se nemám dávat vidět příliš často.
Chtěla bych mít vlastní lóži, velkou, pohodlnou, vyloženou saténem, s hezkým salonkem, se závěsy. Dá-li Bůh, jednoho dne ten sen v Nice uskutečním. A s takovou lóží bych byla volná, schovala bych se, předvedla bych se podle své libosti. Pak by mě chodili navštěvovat, snad víc kvůli lóži než kvůli mně. K tomu bude třeba zbořit jednu přepážku a udělat ze dvou lóží jednu. Čísla 1 a 2 vpravo by se mi hodila náramně.
Bože, jaký smutek!
Od té doby, co jsou tu Lola a její matka, smějeme se skoro pořád, jsou živé, všechno je baví, zatímco máma je mravně mrtvá. Říká se, že měla hodně ducha. Nemoci a žaly jí ho hodně ubraly, není však hloupá, ale často jí schází takt a dopouští se nemotorností.
Ach! kdybych měla její krásu! Z nedostatku něčeho lepšího bych se stala herečkou a vším, co z toho plyne, a celý svět by mě oslavoval. S mou tváří je to pochybné, a nebudu riskovat nic nebezpečného.
Nikdy jsem neviděla krásnější tvář než její, oči, čelo, nos, ústa, bradu, tváře, všechno. Uši jsou velmi obyčejné a aby ladily s celkem, měly být jako moje.

Poznámky

Pozn. překl.: Madame de Sévigné (1626–1696), proslulá francouzská autorka dopisů, dobový vzor epištolárního stylu. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „tiré à quatre épingles" (doslova „vytažený na čtyřech špendlících") — bezvadně, vyšperkovaně ustrojený; zde přeneseně o příliš uhlazeném písemném projevu. ↩
Pozn. překl.: Rusky „mužik" — sedlák; zde hovorově ve významu člověka nízkého společenského postavení. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „faquin" — hrubián, sprosťák, člověk bez vychování. ↩
Pozn. překl.: Z ruského „ot žiru" (doslova „z tuku, z nadbytku") — potíže pramenící z přílišného blahobytu, nikoli skutečná neštěstí. ↩