Neděle 30. ledna 1876

Zapomněla jsem na hlavní událost včerejška. Přijeli Léonie a Fortuné. A dnes vyjíždíme s černouškem na kozlíku, velmi pěkně upraveným v tmavobílé livreji. Díky němu mě obecná pozornost trochu šetří. Dívají se na mě v Římě jako nikdy v životě. Jednoduše se zastaví a dívají se; oblékla jsem si tmavé šaty a bylo to skoro totéž. Myslím, že to tkví v povaze a zvyklostech Římanů.
Ukazujeme Domenice a Lole Svatého Petra. Podruhé jsem ohromena, ta nesmírnost v jednotlivostech omračuje, ničí, mate. Ještě se z toho nemůžu vzpamatovat, brk svatého Lukáše, který se zdá v přirozené délce a měří dva metry! Nebudu mluvit o jiných divech a nesmírnostech, je to drtivé.
Bez vlastních očí si o tom člověk nemůže udělat představu.
V půl čtvrté jedeme do Villy Borghese, kde potkávám všechny; rozkošnou princeznu Markétu, která byla obzvlášť milá, bílého Doriu, který se za mnou otočil, mladého psíka, který nás onehdy sledoval a který vůbec není Soroka, řeckého ministra, který mě pozdravil a otočil se jako Dantovi zatracenci, a konečně Soroku, kterého jsem na okamžik zahlédla, z něhož jsem viděla jen záda a který mě neviděl. Byl s poslancem komory, který má hezké koně. Po téhle projížďce vilou děláme dvě kola po Pinciu. Ten dvojitý špalír mužů mě uvádí do rozpaků, jsem nucena stát jako mramorová socha.
Máma zůstává doma a místo ní jede Dina. Vycházím znovu zmatená a k… Tak! teď si všímám dalšího opomenutí, včera u nás byl kavalír Rossi, máma byla nemocná, přijala jsem ho já; Monsignore se ptá, jak se nám daří, Monsignore vzkazuje, že nás touží seznámit s hraběnkou de Reculát kdovíco. Monsignore je nemocný, ale pokusí se přijít, jestli máma nezvládne vystoupat po schodišti paláce Ruspoli.
„Onehdy večer jste," pravil kavalír, „byla obdivem celého sálu." „Ó! jste příliš laskav, mluvíte o představení ‚Dolorès'? bylo velmi pěkné." „Ano, že? bylo plno a viděla jste pár osob z římské společnosti?" „Ne, pane, neznám naprosto nikoho. Ale co mě udivilo, je, že na naší straně od naší lóže až po proscénium nebyla jediná dáma, všechny ty lóže byly obsazené pány, čí jsou to lóže?" „Ach! ano, první tři patří královské družině, ostatní jsou loveckého výboru, všichni ti pánové jsou tam pohromadě." „Ale povězte mi, jsou to lidé z lepší společnosti?" „Ach ano, je tam synovec kardinála Antonelliho, kníže Ruspoli, mnoho dalších."
Dobrá, Soroka není kadeřník, to je všechno, co jsem chtěla vědět.
Ať nezapomenu zopakovat Dinin výrok, který mi připadá trefný: Svatý Petr je tak velký, řekla, že to vypadá malé…
Ale vraťme se, kde jsem to byla? Vyjížděla jsem s Dinou, Lolou a jejich matkou, ano, tak, a vyjížděla jsem velmi zmatená a ohromená, neboť na schodišti máma rozlepila dopis od Walitského a přečetla mi tyto řádky:
„Hle, kam vedou dopisy, které Marie psala Olze!" „Teta potkala Audiffreta a on ji nepozdravil, zrovna jako by ji nikdy neznal."
A přece Marie má ducha, měla by pochopit, že je to špatné, a proč to dělat, proč si tvořit nepřátele? „Je jich i tak víc než dost."
Nepochopila jsem, jaké dopisy Olze, ale stejně jsem zabitá, jak se říká rusky. Ani Domenice se nedaří přimět mě k řeči a vracím se napůl zuřivá, napůl zoufalá. Zase bláznivá! stokrát bláznivá! Copak jsem si nedokázala, že příčinou nejsou mé dopisy, ale že je to ta stará nicejská historie, kde jsme příliš špinaví a pomluvení, než aby se od nás lidé neodvraceli? Copak jsem neověřila data a fakta? Ano, je to pravda, vím, že to nejsou ty dopisy, no nic.
Zdá se, že rozkošný Georges, jejž nechť uškrtí všichni maligni demones, zdá se, že tahle obluda, co se novinek týče.
Aby si zasloužil odpuštění své milenky, uveřejnil článek, v němž tvrdí, že s paní Domenikou de Babanine nemá nic společného, a uveřejní další, v němž prohlásí, že s ní nikdy nebyl ženatý a že její dcery jsou nemanželské. A společnost tu obludu trpí! A nevypovědí ho z Francie! Bože!
Domenica byla vdova, měla dvě dcery, Etienne Babanine si vzal její dceru Marii a Georges Babanine (nechť ho ďábel zardousí) si vzal ji samotnou. Deset nebo čtrnáct let se ta věc nechala spát, ale před třemi lety se to soudilo; zdá se, že tato dvě manželství nemohla platit.
A jedno z nich zrušili, to Georgesovo, které bylo o deset let starší než Etiennovo. Etienne na tom pracoval se soudci. Ale každý ví, že ten ohavný a hanebný muž byl ženatý pro neštěstí své ženy a že jeho děti jsou věru Babaninovi.
Teď uveřejní tu ohavnost v novinách, to je horší než zabít vlastní dcery! Ale on si z citu nezachoval nic, vždycky byl takový.
A když máma pod dojmem dopisu od Walitského vyprávěla jeho kousky, vlasy se mi zježily na hlavě.
Byla by potřeba celá kniha plná zachvění a výkřiků odporu, aby se vylíčilo, jak bil, políčkoval, až nadělal modřiny, svou matku, svou vlastní matku. To on působí všechny nepříjemnosti, to on zavinil všechna neštěstí. Jen nevím, jakým kouzlem ho vždycky pokládali za muže nešťastného, počestného, dobrého, věrného, milujícího, zatímco je to největší zbabělec, největší ničema, nejhroznější muž na světě.
Bil svou matku, urážel úřady i soukromé osoby, nikdy neřekl slovo pravdy, nadělal dluhy, které musely platit jeho sestry, pošpinil a pomluvil celou svou rodinu, vyráběl falešné papíry, podepsal za svého otce [Začerněná slova: souhlas k sňatku] s Annou. Schází mu jedna věc: vražda.
Ale aby byl člověk vrahem, je třeba jisté velikosti duše, a on duši nemá.
Teď žádá od svého otce peníze, aby odjel s Annou, jestli mu je dá, přijede do Říma a udělá nám něco horšího než vraždu. Nemá klid, dokud nesmísí své nešťastné sestry s blátem, všude nadělal jen samé skandály.
Je to příliš dlouhé, říkám, že by byla potřeba kniha, aby se vylíčily všechny jeho zbabělé hrůzy.
A taková obluda žije! A blesk mu neuhodí do hlavy!
Kdyby to nebyl hřích před Bohem, zabila bych tu nesnesitelnou a hanebnou bytost vlastní rukou a má ruka by se nezachvěla.
Abych dala malou představu o tomhle pánovi: když máma jezdila do San Rema za doktorem Botkinem a Dina jezdila s ní, obětovala se a starala se o ni, jako by to dělal anděl z nebe, její otec, pan Georges de Babanine, jak si říká, vyprávěl v naší kuchyni Adamovi, Trifonovi a všem ve městě, kdo ho chtěli slyšet, že jeho dcera Dina jezdí do San Rema rodit.
Nic k tomu nedodávám, posuďte toho rara avis sami.
Co se týče toho, co Walitsky píše o Audiffretovi, nic jsem nepochopila a požádala jsem ho o vysvětlení.
Byla jsem velmi zoufalá, ale teď jsem klidnější. Jen mi dejte za pravdu, že tohle všechno je zoufalé a smutné. Všude nepřátelé, všude svinstva, a všechno kvůli Georgesovi.
To ten prokletý Belle-de-jour mi nosí neštěstí pokaždé, když se mi o něm zdá. I dnes v noci jsem velmi zřetelně viděla jeho navštívenku: Pan Georges Bergerault ředitel Notre-Dame
Ptám se vás, co to může znamenat?
Je hrozné mít samá zklamání. Všechno se ke mně obrací zády.
Fuj, jak špinavý je lidský rod!
Vysmívala jsem se Byronovi, teď ho chápu.
„And why should I groan for others / When none will sigh for me?"
Jenže já si ještě uchovávám jistou naději, ještě v jisté věci věřím, toužím se mýlit. A často „I groan for others". Je hrozné vědět, jak zbabělý a zlý je svět, dělá to z člověka zachmuřeného a nešťastného, suchého a tvrdého k druhým.

Poznámky

Pozn. překl.: Dětský sluha v livreji sedící na kozlíku — módní uspořádání domácího služebnictva v zámožných evropských domech té doby.
Pozn. překl.: „Penna di San Luca" (brk svatého Lukáše) — velké ozdobné pero vystavené v bazilice, jehož zdánlivě přirozené proporce z dálky často budily pozornost návštěvníků.
Pozn. překl.: Markéta Savojská (1851–1926), italská korunní princezna, choť korunního prince Umberta; pozdější italská královna (1878–1900).
Pozn. překl.: Narážka na Dantovo „Peklo", kde jsou zatracenci odsouzeni kráčet s hlavou zkroucenou dozadu.
Pozn. překl.: Francouzsky „gens comme il faut" — lidé náležité úrovně; společensky uznávané vyšší vrstvy.
Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), dlouholetý státní sekretář Svatého stolce; zemřel v listopadu 1876.
Pozn. překl.: Latinsky „zlí démoni"; Mariina kletba na Georgese.
Pozn. překl.: Sergej Petrovič Botkin (1832–1889), význačný ruský lékař a osobní lékař cara Alexandra II.; v zimních měsících léčil na Riviéře.
Pozn. překl.: Latinsky „vzácný pták", tj. výjimečný exemplář (zde ironicky).
Pozn. překl.: Francouzsky „povíjnice / svlačec" (doslova „kráska dne"); zde Mariina kódová označení pro přízračnou snovou postavu věštící neštěstí.
Pozn. překl.: V originále anglicky, citát z Byronovy básně „And Wilt Thou Weep When I am Low?" (1808): „A proč bych měl naříkat pro druhé, když nikdo nevzdychne pro mě?"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „naříkám pro druhé" (pokračování Byronova citátu).