Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 31. ledna 1876

[Na příč stránky: Maluju třičtvrtě hodiny dvakrát týdně.]
Můj nový model je žena a jmenuje se Rosa. Není hezká, ale je k smíchu.
Zůstávám celý den sama doma, v pět hodin se vracejí a čtou mi dopis od tety, která mi vyčítá, že píšu Olze ohledně Záhadného, neboť Olga všechno vyzradila nebo napsala Záhadnému.
Snad se moje teta zbláznila, nikdy jsem Olze nenapsala nic, co by mohlo způsobit skandál, nikdy jsem se jí v dopisech o Záhadném nezmínila, kromě jednoho jediného případu, a všechno, co jsem o něm řekla, bylo tohle:
„Příliš se zaobíráš svým svatým Alforigem, je čas přestat, drahá!"
To je všechno, teta říká, že ji Záhadný už nezdraví. „A proč psát tomu muži," říká, „je ztracený." Ostatně všichni jsou takové špíny, že se stydím vzpomenout, že jsem je znala.
V tomhle jsem zajedno s tetou; říká ještě, že jedna z těch Angličanek je vdaná za jistého Johnstona, že druhá je slečna a že prý si ji Záhadný vezme, a slečna Bueno se vdává za pana Franciu. To jsou novinky. Nevěřím pevně v hrdinovu svatbu, vždyť se taky povídalo, že si beru já jeho. A kdoví, možná tentokrát mluví pravdu.
Kdybych byla odjela v říjnu, jak jsem chtěla, byla bych si z Nice uchovala čistou vzpomínku, zatímco teď…
Dosud mi můj deník připadal přehnaný, ale místo abych znovu začínala s výčtem svých křivd, spokojím se s tím, že řeknu, že už mi přehnaný nepřipadá a že kdybych jen měla čas, opakovala bych všechny své ohavnosti ponížení.
Při každé nové věci dostanu otřes, jako by to bylo poprvé, a pokaždé chci vyprávět všechno od začátku a rozhořčovat se. Chápete ty nicejské lidi? Copak nevěděli, komu se dávají představit? Proč tedy dělali, co udělali? Ano, vidím to, dali se představit, aby nás potom urazili, dobře věděli, že tu nebude nikdo, kdo by je potrestal, dobře věděli, že čtyři ženy je nepůjdou ani políčkovat, ani se s nimi bít v souboji. Jak jsou nízcí a zbabělí! Jaká radost, že je mohu rozdrtit svým opovržením aspoň na dálku.
Mám nový a velký žal (stěžuju si tak často, že se bojím, aby mi nezačali říkat Trápení), mám tedy nový žal, přesto.
Jedna věta, kterou jsem četla v anglické knize, mi byla jako palčivá výčitka, je to otec, který mluví ke své dceři: „Bless my heart, Kate, are you mad? What, you, of all girls in the world, confess your love for a fellow who has not first said he loves you?"
A budu mít v životě ještě hodně trápení kvůli téhle divoké touze ovládat tak či onak.
Chci, aby mě milovali z rozmaru, a nakonec miluju (nebo si myslím, že miluju) ze vzdoru a uražené ješitnosti.
To je celý můj příběh v pár řádcích, lépe se nikdy nedokážu vyjádřit.
Večer, zatímco se češu do Opery, přinášejí dopis, který otvírám celá rozechvělá a srdce mi buší jako kladivo, tolik se bojím nějaké nové nebo staré novinky. Snad je jiného druhu, ale o nic méně zajímavá, novinový výstřižek: „Pan G. S. de Babanine oznamuje, že paní D. Kandibinová, která se vydává za paní Babaninovou, nemá právo nosit toto jméno, neboť s ní nikdy nebyl ženatý."
A je to tady.
Jsme v přízemní lóži naproti Sorokovi, milé princezně a králi.
Král je v pravém proscéniu v přízemí, princezna s paní de Monterreno je nad ním. Sál je nabitý, zpívá se „Ruy Blas" a publikum nadšeně tleská.
Jsem oblečená à la Olympie, takhle se mám nejraději.
Tihle Italové se vám dívají přímo do tváře, prohlížejí si vás jako sochu, obraz nebo zvíře. Přicházíme během první přestávky a dopředu si sedám teprve, když se zvedne opona, jinak by mě ten černý dav pohltil.
Soroka hned skočí po svém kukátku. Tentokrát se však na mě dívá s menší zuřivostí, zatímco ostatní si tohle štěstí neodpírají. Jeden stařík, jemuž je bezpochyby příliš malý, poskočí, aby lépe viděl, když prochází kolem lóže. Lola se smíchy málem umírá.
Rossi nás přijde navštívit, bohužel Soroka není ve své lóži, zatímco je u nás.
[Jeden řádek škrtnut]
„Jak je Soroka mazaný," říká Dina, „teď se dívá míň." „Drahá, hlouposti!" zvolala jsem. „Ne, sama jsi mi řekla, že tak se to dělá. Člověk se hodně dívá, aby té osobě něco vnukl, pak se přestane dívat a ta osoba se mimoděk ptá proč? Pak se dívá znovu, ale potají."
Cítila jsem se dost mizerně, ale divadlo mě oživuje. Odcházíme po první části baletu. U východu je houf mužů, ale žádný Soroka, Soroka se spokojil s tím, že si kukátkem prohlížel náš odchod z lóže.
Všechny tyhle historie mě rozčilují a trápí, dlouho jsem se modlila k Bohu, aby mě uklidnil, aby mě utěšil.
To není možné, dokud se věci nezmění. Lituju, že jsem nápadná. Zdá se, že mě nicejské opovržení pronásleduje. A přece v Římě jsme ještě nepošpinění.

Poznámky

Pozn. překl.: „Le Surprenant" („Záhadný", doslova „Překvapivý") — Mariina soukromá přezdívka pro Audiffreta. ↩
Pozn. překl.: „Svatý Alforig" — zastřená přezdívka, jíž Marie v dopisech Olze označuje Audiffreta. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „La Plaie" — „rána" či „morová rána"; přezdívka, jíž se Marie obává. Zdá se mi, že si myslíte, že zuřím kvůli Záhadnému. Že vy si to nemyslíte, viďte, že mě nepokládáte za schopnou takové nízkosti? Nenávidím ho, jako nenávidím Howardovy, víc, protože se mi líbil, zatímco Howardovi mi byli vždycky lhostejní. Vidíte, kam může dovést příliš horké srdce, příliš poctivá mysl. Řekla jsem, že toho muže miluju, zatímco on mnou pohrdal. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Pro lásku boží, Kate, zbláznila ses? Cože, ty, ze všech dívek na světě, vyznáváš lásku chlapíkovi, který ti dřív neřekl, že tě miluje?" ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „baignoire" — přízemní divadelní lóže, nazvaná podle svého uzavřeného tvaru. ↩
Pozn. překl.: „Ruy Blas" (1869) — opera Filippa Marchettiho podle stejnojmenné hry Victora Huga. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „en Olympe" — v antickém, olympském stylu, s klasickou drapérií. Ty šaty, ač nejsou výstřižné, jsou vepředu rozevřené [Začerněná slova: jako gondoliér jako] starobylé šaty, zatímco vzadu odhalují jen zátylek. Jistě víte nebo nevíte, že mám pozoruhodný krk, snad až příliš pozoruhodný pro přízemní lóži. ↩