Sobota 29. ledna 1876

Včera byl na Quirinalu ples.
Poměrně vzato je to den velmi bohatý na události.
Nejprve nás navštívila paní Soukowkinová se smutnou zprávou. Bezpochyby, říká, je možné požádat o představení, ale velvyslanectví může odmítnout, protože nemáme doporučující dopis a protože velvyslanectví je velmi chladné k lidem, které nezná… A koneckonců soudím, že má pravdu; máma i já jsme rozladěné, to je nasnadě. Máma píše generálu Potapovovi, náčelníkovi četnictva a tajné policie, který nedávno nahradil hraběte Šuvalova; každý ví, jak důležitý je ten pán v Rusku. Zná ho odedávna, znala jeho nyní již zesnulou ženu a Potapov je nám dokonce trochu příbuzný přes Domeniku.
Dřív by udělal cokoli na světě, kdoví, jak to bude teď. Jediné jeho slovo by bylo rozkaz.
Přinášejí mi bedny, šaty, samé šaty, kam je dát? Jsem tak ponurá, že mám chuť zaslíbit se černé. V našem ubohém postavení bílá o sobě dává příliš mluvit. Paní Soukowkinová je půvabná a moje matka se přede všemi ponižuje, aby mi udělala radost. A jak se má citlivá kůže pokaždé stáhne při slově „protekce“! Jsem příliš pokořená, než abych křičela.
Nemám pravdu, je to ta nejpřirozenější věc na světě. Tu dámu jsme požádaly, ať zjistí, jestli je možné dát se představit, aniž bychom měly právo vstupu k ruskému dvoru. Zeptala se, aniž koho jmenovala, bylo to před anglickou velvyslankyní, která mluvila o Angličankách v témž postavení. A odpověděli jí, že to nelze. Totiž: nelze, není-li nikdo, kdo by tu věc protlačil. Soukowkinová vypadá jako klepna, která ví všechno, co se na tomhle bídném světě děje a říká. Dokonce radí obrátit se na jakéhosi petrohradského mnicha, aby mého otce jmenovali komořím. Je to nějaký bezvýznamný mnich, ale má tajné známosti mezi všelijakými drobnými lidičkami, přes které se zařizují velké věci.
Když už je řeč o mém otci, ten skvost počestnosti je v Nice, právě přichází o předposlední statek a obírá oba mladé prince Eristoffovy, své synovce. Měl tu drzost napsat tetě, že s ní potřebuje mluvit, a žádal ji, aby za ním proto přišla do London House. Teta odpověděla vzkazem, že ti, kdo s ní potřebují mluvit, ji najdou na Promenade des Anglais 55 bis, v její vile. Lépe bych to nesvedla.
Sotva paní Soukowkinová odešla, ohlašují řeckého ministra.
Je to milý pán, skoro krásný, zbožňuje Rusy a Rusko ho zahrnulo přízní. Vychvaluje nám Athény a vypráví, že právě objevili sochu Slávy, signovanou Práxitelem. Mluví jako Paparigopoulos ze Spa a připomíná ho, ač se mu vůbec nepodobá.
„Napsal jsem mamince,“ říká, „a vylíčil jí ten šťastný omyl, jemuž vděčím za to, že jsem se s vámi seznámil; vídá často Michela Paparigopoulose, řekne mu to.“
Téměř jsem neotevřela ústa, dosud pod dojmem onoho odloženého, snad zmařeného představení.
Protože je špatné počasí, vyrábím si antické šaty z vlny tak jemné, že na jediné rameno je potřeba dva metry šíře, a záhybů ani tak není příliš.
Věru, jsem na tomhle světě ubožačka, neřeknu, že „má číše je ještě plná“ jako Chénierova „Zajatkyně“.
Jestli se situace nezmění, zaslíbím se černé, jakmile mé bílé šaty doslouží.
Bílá je nápadná, nehodí se mi být nápadná, aby se ptali „Kdo to je?“ a odpovídali bůhvíco. A přitom jsem nikomu nic neudělala a snáším následky chyb druhých, jsou-li tu vůbec nějaké chyby. Já nešťastná. Šest měsíců si nebudu stěžovat, a za šest měsíců, až napíšu své stížnosti, mi uvěří. Teď už mi nevěří, tím jsem si jistá.
Klábosíme až do jedné v noci o spoustě lidí, které máma zná z Ruska a které já znám z doslechu bohyně s polnicí.
Vypráví se o Merjeewském, který mě tolik miloval, a přece to z mého deníku není patrné, to proto, že jsem s tím odporným tvorem nic neposlouchala ani si ničeho nevšímala. Když pomyslím, že přijel do Nice dvakrát…
Teprve teď si vzpomínám na množství okolností, kterých jsem si kvůli velkému odporu k tomu tvoru nevšimla. Připadá mi to neuvěřitelné, byla jsem tak mladá, a přece, musím to uznat, miloval mě. Nemám štěstí, miluje mě ohyzdný hmyz, a bytost, která se podobá muži, mě nemiluje.

Poznámky

Pozn. překl.: „Gentilhomme de la Chambre“ (komoří) — čestný dvorský úřad propůjčující právo formálního představení u dvora. ↩
Pozn. překl.: Paparigopoulos, kterého Marie znala ze Spa (Belgie) v roce 1874 a který se také jmenoval Michel (053.0177). Marie je nejprve považuje za jednoho muže („c’est le même“, 053.0177) a rejstříky Mon Journal (sv. 5 a 7) mají jediné heslo; že jí tento muž toho ze Spa „připomíná“, „aniž by se mu vůbec podobal“, však ukazuje spíš na dva různé muže. Otázka zůstává otevřená. ↩
Pozn. překl.: Báseň André Chéniera (1762–1794), francouzského básníka popraveného gilotinou za revoluce. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Misera me“. ↩
Pozn. překl.: Personifikovaná Fáma jakožto bohyně s polnicí; tedy zvěsti a společenské klepy. ↩