Neděle 30. ledna 1876

Zapomněla jsem na nejdůležitější včerejší událost. Přijeli Léonie a Fortuné. A dnes vyjíždíme s černouškem na kozlíku, velmi pěkně upraveným v tmavobílé livreji. Díky němu mě obecná pozornost trochu šetří. V Římě se na mě dívají jako nikdy v životě. Jednoduše se zastaví a dívají se; oblékla jsem si tmavé šaty a bylo to skoro totéž. Myslím, že to tkví v povaze a zvyklostech Římanů.
Ukazujeme Domenice a Lole Svatého Petra. Podruhé jsem ohromena, ta nesmírnost v jednotlivostech udeří, zdrtí, omámí. Ještě se z toho nemohu vzpamatovat, brk svatého Lukáše, který vypadá jako obyčejné pero, a přitom měří dva metry! Nebudu mluvit o jiných divech a nesmírnostech, je to drtivé.
Bez vlastních očí si o tom člověk nemůže udělat představu.
V půl čtvrté jedeme do Villy Borghese, kde potkávám všechny; rozkošnou princeznu Markétu, která byla obzvlášť milá, bílého Doriu, který se za mnou otočil, toho mladého psa, který nás onehdy sledoval a který vůbec není Soroka, řeckého ministra, který mě pozdravil a otočil se jako Dantovi zatracenci, a konečně Soroku, kterého jsem na okamžik zahlédla, z něhož jsem viděla jen záda a který mě neviděl. Byl s poslancem komory, který má hezké koně. Po téhle projížďce vilou děláme dvě kola po Pinciu. Ten dvojitý špalír mužů mě uvádí do rozpaků, musím pózovat jako mramorová socha.
Máma zůstává doma a místo ní jede Dina. Vycházím znovu zmatená a k… Tak! teď si všímám dalšího opomenutí, včera u nás byl kavalír Rossi, máma byla nemocná, přijala jsem ho já; Monsignore se ptá, jak se nám daří, Monsignore vzkazuje, že nás touží seznámit s hraběnkou de Reculát kdovíco. Monsignore je nemocný, ale pokusí se přijít, jestli máma nemůže vystoupat po schodišti paláce Ruspoli.
„Onehdy večer jste,“ pravil kavalír, „byla obdivem celého sálu.“
„Ó! jste příliš laskav, mluvíte o představení ‚Dolorès‘? bylo velmi pěkné.“
„Ano, že? bylo plno a viděla jste pár osob z římské společnosti?“
„Ne, pane, neznám naprosto nikoho. Ale udivilo mě, že na naší straně od naší lóže až po proscénium nebyla jediná dáma, všechny ty lóže byly obsazené pány, čí jsou to lóže?“
„Ach! ano, první tři patří královské družině, ostatní loveckému výboru, všichni ti pánové jsou tam pohromadě.“
„Ale povězte mi, jsou to slušní lidé?“
„Ach ano, je tam synovec kardinála Antonelliho, kníže Ruspoli, mnoho dalších.“
Dobrá, Soroka není kadeřník, to je všechno, co jsem chtěla vědět.
Ať nezapomenu zopakovat Dinin výrok, který mi připadá trefný: Svatý Petr je tak velký, řekla, že to vypadá malé…
Ale vraťme se, kde jsem to skončila? Vyjížděla jsem s Dinou, Lolou a jejich matkou, ano, tak, a vyjížděla jsem velmi zmatená a ohromená, neboť na schodišti máma rozlepila dopis od Walitského a přečetla mi tyto řádky:
„Hle, kam vedou dopisy, které Marie psala Olze!“
„Teta potkala Audiffreta a on ji nepozdravil, zrovna jako by ji nikdy neznal.“
A přece má Marie ducha, měla by pochopit, že je to špatné, a proč to dělat, proč si dělat nepřátele? „Je jich i tak víc než dost.“
Nepochopila jsem, jaké dopisy Olze, ale stejně jsem zabitá, jak se říká rusky. Ani Domenice se nedaří přimět mě k řeči a vracím se napůl zuřivá, napůl zoufalá. Zase bláznivá! stokrát bláznivá! Copak jsem si nedokázala, že příčinou nejsou mé dopisy, ale že je to ta stará nicejská historie, kde jsme příliš špinaví a pomluvení, než aby se od nás lidé neodvraceli? Copak jsem neověřila data a fakta? Ano, je to pravda, vím, že to nejsou ty dopisy, no nic.
Zdá se, že rozkošný Georges, jejž nechť uškrtí všichni zlí démoni, zdá se, že tahle obluda, co se novinek týče.
Aby si zasloužil odpuštění své milenky, uveřejnil článek, v němž tvrdí, že s paní Domenikou de Babanine nemá nic společného, a uveřejní další, v němž prohlásí, že s ní nikdy nebyl ženatý a že její dcery jsou nemanželské. A společnost tu obludu trpí! A nevypovědí ho z Francie! Bože!
Domenica byla vdova, měla dvě dcery, Etienne Babanine si vzal její dceru Marii a Georges Babanine (nechť ho ďábel zardousí) si vzal ji samotnou. Deset nebo čtrnáct let tu věc nechali spát, ale před třemi lety o ní rozhodl soud; zdá se, že tato dvě manželství nemohla platit.
A jedno z nich zrušili, to Georgesovo, které bylo o deset let starší než Etiennovo. Etienne na tom pracoval se soudci. Ale každý ví, že ten ohavný a hanebný muž byl ženatý, k neštěstí své ženy, a že jeho děti jsou věru Babaninovi.
Teď uveřejní tu ohavnost v novinách, to je horší než zabít vlastní dcery! Ale v něm nezůstal cit pro nic, vždycky byl takový.
A když máma pod dojmem dopisu od Walitského vyprávěla jeho kousky, vlasy se mi zježily na hlavě.
Potřebovala bych celou knihu plnou zachvění a výkřiků odporu, abych vylíčila, jak bil, políčkoval, až nadělal modřiny, svou matku, svou vlastní matku. To on působí všechny nepříjemnosti, to on zavinil všechna neštěstí. Jen nevím, jakým kouzlem ho vždycky pokládali za muže nešťastného, počestného, dobrého, věrného, milujícího, zatímco je to největší zbabělec, největší ničema, nejhroznější muž na světě.
Bil svou matku, urážel úřady i soukromé osoby, nikdy neřekl slovo pravdy, nadělal dluhy, které musely platit jeho sestry, pošpinil a pomluvil celou svou rodinu, vyráběl falešné papíry, podepsal za svého otce souhlas k sňatku s Annou. Schází mu jedna věc: vražda.
Ale aby byl člověk vrahem, je třeba jisté velikosti duše, a on duši nemá.
Teď žádá od otce peníze, aby odjel s Annou, jestli mu je dá, přijede do Říma a udělá nám něco horšího než vraždu. Nemá klid, dokud své nešťastné sestry nepovláčí bahnem, všude nadělal jen samé skandály.
Je to příliš dlouhé, říkám, že bych potřebovala knihu, abych vylíčila všechny jeho zbabělé hrůzy.
A taková obluda žije! A blesk mu neuhodí do hlavy!
Kdyby to nebyl hřích před Bohem, zabila bych tu nesnesitelnou a hanebnou bytost vlastní rukou a ruka by se mi nezachvěla.
Abyste měli o tomhle pánovi aspoň malou představu: když máma jezdila do San Rema za doktorem Botkinem a Dina jezdila s ní, obětovala se a starala se o ni, jako by to dělal anděl z nebe, její otec, pan Georges de Babanine, jak si říká, vyprávěl v naší kuchyni Adamovi, Trifonovi a všem ve městě, kdo ho chtěli slyšet, že jeho dcera Dina jezdí do San Rema rodit.
Nic k tomu nedodávám, posuďte toho vzácného ptáka sami.
Z toho, co Walitsky píše o Audiffretovi, jsem nic nepochopila a požádala jsem ho o vysvětlení.
Byla jsem velmi zoufalá, ale teď jsem klidnější. Jen mi dejte za pravdu, že tohle všechno je žalostné a smutné. Všude nepřátelé, všude svinstva, a všechno kvůli Georgesovi.
To ten prokletý Belle-de-jour mi nosí neštěstí pokaždé, když se mi o něm zdá. I dnes v noci jsem velmi zřetelně viděla jeho navštívenku:
Pan Georges Bergerault ředitel Notre-Dame
Ptám se vás, co to může znamenat?
Je hrozné mít samá zklamání. Všechno se ke mně obrací zády.
Fuj, jak špinavý je lidský rod!
Vysmívala jsem se Byronovi, teď ho chápu.
„Proč pro druhé mám naříkat, / když pro mě nikdo nevzdychne?“
Jenže já si ještě uchovávám jistou naději, ještě v jisté věci věřím, toužím se mýlit. A často „naříkám pro druhé“. Je hrozné vědět, jak zbabělý a zlý je svět, dělá to z člověka zachmuřeného a nešťastného, suchého a tvrdého k druhým.

Poznámky

Pozn. překl.: „Černoušek“ (v originále le petit nègre) je mladý černošský sluha rodiny Fortuné Saïd, přezdívaný Chocolat, který se k nim právě připojil v Římě; v červenci 1876 mu bylo třináct let. Francouzské nègre bylo tehdy běžné slovo pro černocha. Černošský chlapec v livreji byl odedávna módní ukázkou bohatství v evropských domácnostech. ↩
Pozn. překl.: Dětský sluha v livreji sedící na kozlíku — módní uspořádání domácího služebnictva v zámožných evropských domech té doby. ↩
Pozn. překl.: „Penna di San Luca“ (brk svatého Lukáše) — velké ozdobné pero vystavené v bazilice, jehož zdánlivě přirozené proporce z dálky často budily pozornost návštěvníků. ↩
Pozn. překl.: Markéta Savojská (1851–1926), italská korunní princezna, choť korunního prince Umberta; pozdější italská královna (1878–1900). ↩
Pozn. překl.: Narážka na Dantovo „Peklo“, kde jsou zatracenci odsouzeni kráčet s hlavou zkroucenou dozadu. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „gens comme il faut“ – lidé náležité úrovně; společensky uznávané vyšší vrstvy. ↩
Pozn. překl.: Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), dlouholetý státní sekretář Svatého stolce; zemřel v listopadu 1876. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „maligni demones“ – Mariina kletba na Georgese. ↩
Pozn. překl.: Sergej Petrovič Botkin (1832–1889), význačný ruský lékař a osobní lékař cara Alexandra II.; v zimních měsících léčil na Riviéře. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „rara avis“ (vzácný pták), tj. výjimečný exemplář (Juvenalis, Satiry VI.165). ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „povíjnice / svlačec“ (doslova „kráska dne“); Mariina přezdívka pro George Bergeraulta, mladíka z Audiffretova nicejského okruhu (Kernberger 2013). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „And why should I groan for others / When none will sigh for me ?“ ↩
Pozn. překl.: Citát z Byronovy básně „And Wilt Thou Weep When I Am Low?“ (1808). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I groan for others“ (pokračování Byronova citátu). ↩