Pátek 28. ledna 1876

Přichází pan d’Epinay a po čtvrthodině nevinného hovoru jdeme s ním do Villy Medici, Francouzské akademie, a on nás vede do ateliéru pana Besnarda-Galuly, bývalého ateliéru Horace Verneta.
Když jsme vcházely, máma couvla, spatřila v zrcadle odraz docela nahé ženy, chtěla říct d’Epinayovi, aby ji upozornil, když si všimla, že je to jenom obraz. Malíř musel mít radost, lepší poklonu mu nebylo lze složit. Ostatně je to Galula veskrze elegantní, veskrze podle poslední módy. Strávil dvě zimy v Nice, jsou tomu dva roky. Po ateliéru si prohlížíme slavnou vilu, hájek, tak temný, tak tajemný, tak rozkošný.
Máma je příliš unavená, než aby vystoupala po téměř strmém schodišti, které vede k rotundě, ale já po něm vyjdu, výhled je z té výšky velmi krásný, vidět jsou staré hradby, kopce; pan Besnard vypadá jako muž veskrze ze společnosti a dobrého chování. Světle kaštanové vlasy, malá zakulacená bradka, pečlivý zevnějšek. Slovem, na Galulu je náramně velkolepý a laskavý.
Vracíme se pro Dinu, její matku a Lolu a doma nás čeká poslíček, kterého je třeba zplnomocnit, aby na celnici vyzvedl naše balíky z Paříže.
Nevěděla jsem, jak to zplnomocnění udělit.
„Vaše Excelence nemusí udělat nic víc, než co udělal onen pán,“ řekne mi ten člověk a ukáže mi navštívenku, na níž mé udivené oči čtou: Michel Paparigopoulos, řecký chargé d’affaires. Ptám se, jestli není ženatý, ne, jestli je tmavovlasý, ano; jestli je mladý, ano, jestli bydlí s matkou, ano! To je on, ten druhý se jmenoval Michel, tenhle taky, je to týž. Máma dá poslíčkovi svou navštívenku a řekne mu, ať pana P. atd. požádá, aby k nám zítra přišel.
Ale nemá trpělivost čekat do zítřka, a zatímco jsem se procházela s Domenikou, Dinou a Lolou a marně jsme hledaly Soroku, ona šla k Paparigopoulosovi; teprve u večeře nám to vypráví. Nechal ji čekat deset minut, během nichž slyšela pobíhat služebnictvo a funět měchy; pak se otevřely dveře a objevil se mladík, tmavovlasý, elegantní a dosti hezký.
„Pan Michel Paparigopoulos?“ zeptala se máma.
„To jsem já, madam.“
„Ale ne, vy to nejste,“ zvolala, „vy nejste ten, koho znám!“ atd.
Vysvětlí se to, ale ministr je nadšen, okouzlen, poctěn a bude mít tu čest přijít zítra složit madam svou poklonu. Rozproudil se hovor a trval přes dvacet minut.
To je podivné dobrodružství, hodně se mu smějeme a večer je rušný, ostatně od příjezdu našich cestovatelek se hodně smějeme, skoro jako s mými Gráciemi.
Chtěla bych vědět, kdo je Soroka?
Sebemenší věc je v naší samotě událost a já se upínám k novému Sorokovi, jako se tonoucí nešťastník chytá stébla. Sotva bych ho poznala, kdybych ho viděla na ulici.
Ne, nejde o Soroku. Karneval se blíží, brzy plesy a recepce ustanou a nic, a nic a nic.
Nevěřím tomu, protože jsem příliš sklíčená a příliš nešťastná. Všichni se ptají:
„Jakže, madam, vy jste se nedala představit na Quirinalu?“
Snadno si představíte, jak na mě ta slova působí. Už se neodvažuji modlit, stydím se naříkat, uši mám plné vlastních nářků, jsem zlomená, zavírám oči, jako bych se chtěla odpoutat od celého světa, a tiše pláču.

Poznámky

Pozn. překl.: Horace Vernet (1789–1863) — proslulý francouzský malíř bitevních výjevů, ředitel Francouzské akademie v Římě v letech 1829–1834. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „bosco“ (háj, lesík); míněn zarostlý park ve Ville Medici. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Sua Eccelenza non ha che da fare come quel signore“. ↩
Pozn. překl.: „Mes Gâces“ (mé Grácie) — Mariino láskyplné označení jejího kroužku blízkých přítelkyň. ↩