Pátek 28. ledna 1876

Pan d'Epinay přichází a po čtvrthodině nevinného hovoru jdeme s ním do Villy Medici, Francouzské akademie, a on nás vede do ateliéru pana Besnarda-Galuly, bývalého ateliéru Horace Verneta.
Když vcházíme, máma couvla, spatřila v zrcadle odraz docela nahé ženy, chtěla říct d'Epinayovi, aby ji upozornil, když si všimla, že to byl jenom obraz. Malíř musel mít radost, lepší poklonu mu nebylo lze složit. Ostatně je to Galula veskrze elegantní, veskrze podle poslední módy. Strávil dvě zimy v Nice, jsou tomu dva roky. Po ateliéru navštěvujeme slavnou vilu, bosco, tak temný, tak tajemný, tak rozkošný.
Na téměř strmé schodiště, které vede k rotundě, je máma příliš unavená, ale já po něm vystoupám, výhled je z té výšky velmi krásný, vidět jsou staré hradby, kopce; pan Besnard vypadá jako muž veskrze ze společnosti a dobrého chování. Je světle kaštanový, malá zakulacená bradka, pečlivý zevnějšek. Slovem, na Galulu je velkolepý a laskavý.
Vracíme se pro Dinu, její matku a Lolu a nacházíme poslíčka, kterého je třeba zplnomocnit, aby na celnici vyzvedl naše balíky z Paříže.
Nevěděla jsem, jak to zplnomocnění udělit.
Sua Eccellenza non ha che da fare come quel signore," řekne mi ten člověk a ukáže mi navštívenku, na níž mé udivené oči čtou: Michel Paparigopoulos, řecký chargé d'affaires. Ptám se, jestli není ženatý, ne, jestli je tmavovlasý, ano; jestli je mladý, ano, jestli bydlí s matkou, ano! To je on, ten druhý se jmenoval Michel, tenhle taky, je to týž. Máma dá poslíčkovi jeho navštívenku a řekne mu, ať pana P. atd. požádá, aby k nám zítra přišel.
Ale nemá trpělivost čekat do zítřka, a zatímco jsem se procházela s Domenikou, Dinou a Lolou a marně jsme hledaly Soroku, ona šla k Paparigopoulosovi; teprve u večeře nám to vypráví. Poté co ji nechal čekat deset minut, během nichž slyšela běhat služebnictvo a fungovat měchy, otevřely se dveře a objevil se mladík, tmavovlasý, elegantní a dosti hezký.
„Pan Michel Paparigopoulos?" zeptala se máma. „To jsem já, madam." „Ale ne, vy to nejste," zvolala, „vy nejste ten, koho znám!" atd.
Vysvětlí se to, ale ministr je nadšen, okouzlen, poctěn a bude mít tu čest přijít zítra složit madam svou poklonu. Rozproudil se hovor a trval přes dvacet minut.
To je podivné dobrodružství, hodně se mu smějeme a večer je rušný, ostatně od příjezdu našich cestovatelek se hodně smějeme, skoro jako s mými Gráciemi.
Chtěla bych vědět, kdo je Soroka?
Sebemenší věc je v naší samotě událost a já lpím na novém Sorokovi jako nešťastník, který se topí, lpí na stéblu slámy. Sotva bych ho poznala, kdybych ho viděla na ulici.
Ne, nejde o Soroku. Karneval se blíží, brzy plesy a recepce ustanou a nic, a nic a nic.
Nevěřím tomu, protože jsem příliš sklíčená a příliš nešťastná. Všichni se ptají:
„Jakže, madam, vy jste se nedala představit na Quirinalu?"
Snadno si představíte, jaký na mě tahle slova mají účinek. Už se neodvažuju modlit, stydím se naříkat, mé stížnosti mi plní uši, jsem zlomená, zavírám oči, jako bych se chtěla odpoutat od celého světa, a tiše pláču.

Poznámky

Pozn. překl.: Horace Vernet (1789–1863) — proslulý francouzský malíř bitevních výjevů, ředitel Francouzské akademie v Římě v letech 1829–1834.
Pozn. překl.: Italsky „háj, lesík"; míněn zarostlý park ve Ville Medici.
Pozn. překl.: Italsky „Vaše Excelence nemusí udělat nic víc, než co udělal onen pán."
Pozn. překl.: „Mes Gâces" (mé Grácie) — Mariino láskyplné označení jejího kroužku blízkých přítelkyň.