Čtvrtek 27. ledna 1876

Ohimè!
Navštívila jsem Kapitol, Venuše Kapitolská je ta, kterou mám nejraději. Potom jsme viděly nádheru paláce Colonna. Buďte tedy spokojeni s tím, co máte, když uvidíte tohle! Ohimè, o invidia!
Byly jsme v několika obchodech, na Pinciu; byla jsem smutná, neklidná. Čas plyne a nic se nemění. Ó, Bože! Nemůžu si už ani stěžovat.
Když se vracíme, nacházíme navštívenky paní Soukowkinové s dcerou a… Domeniky a Loly! Rodinná scéna. Jsem nadšená.
Lola není hezká, ale večer dokáže udělat dojem. Domenica je celá sklíčená z odbytí svým drahým manželem. Našla ho v nemožném stavu, jak pláče po Anně a hlasitě ji volá před svou ženou a dcerou.
Dnes večer premiéra „Dolorès", nové opery od mladého maestra, jejž protežuje a uvádí slavná Gaiettiová.
(Šaty à la Marie Stuartovna, tvář i všechno ostatní velmi pěkné.)
Češu Lolu a Dinu a v osm dorazíme do Opery. Sál nabitý. A můj Soroka na svém místě.
Celá tahle strana je jejich strana, v několika ložích jsou odstraněné přepážky a ti pánové se procházejí z jedné lóže do druhé.
To jsou ti římští plobsters.
Konečně jsem je našla. Ten mladík, který se na mě posledně tolik díval a kterému říkáme římský Soroka, připomíná v ošklivějším vydání nicejského Soroku.
Nepřestává se na mě dívat, celé jedno dějství se skrývám, ten pohled mě unavoval, ale jsem nucena vrátit se dopředu a nechat se znovu vpíjet těmi dvěma italskýma očima.
Ostatně není jediný, v přízemí mě jeden pán zcela ohromil svou trpělivostí; když jsem ho nechala na pokoji a podívala se dolů jen tak mimochodem a na vteřinu, nesundal své kukátko! A pak se na mě bez ustání dívali všichni ti ostatní Sorokové. Měla bych být spokojená. Ach! je to proto, že jsem tu nová, ne, na ošklivou novotu by se nikdo nedíval. Myslím, že teď v tom, který nás včera sledoval, poznávám Soroku.
Tenhle Soroka tím, jak si mě všímal, způsobil, že jsem si všimla já jeho a že zaznamenávám jeho sebemenší nepřítomnosti v lóži.
Mluvíme o Nice, o zámku, a Lola velmi důvtipně podotýká, že zámek není stračí hnízdo, ale orlí hnízdo.
Zřídka jsem byla tak hezká jako dnes večer. Soroka se schovává za sloupem a odtamtud mě pozoruje kukátkem. Skoro mě to rozčiluje, a teď, když píšu doma, ještě cítím ten pohled, který spočívá na celé mé osobě.
Opera je, myslím, pěkná, napoprvé člověk nemůže nic pochopit. Ale hodně se tleskalo a autor byl během představení vyvolán nejméně dvanáctkrát.
Soroka mě začíná zaměstnávat; Lola vypráví, že byla na dostizích v Nice, že viděla Záhadného s tou Angličankou celou v bílém a Záhadného otce.
„Jsi si jistá, otce?"
„No ano, aspoň myslím."
Angličanka v bílém a otec!
Pekelné plameny! Mně svého otce nikdy nepředstavil, je sice pravda, že jeho otec se tehdy soudil o rozluku, na tom nezáleží.
Ó! jak jsem žárlivá, ó, ale že bych umřela!..
Nikdy jsem v divadle neudělala takový dojem jako tyhle dva večery v Římě. Tolik se na mě dívali, že i na Lolu a Dinu se odrazem dostalo pár pohledů. Jsem směšně ješitná.
Ale ne, Záhadný! ten bídný Audiffret! Angličanka v bílém a starý Léon!
Démoni nad démony! Proč nejsem ten muž, abych mu zakroutila krkem, ne, abych ho rozdrtila, rozprášila na prach, spálila jeho ostatky a popel rozházela do větru, ne, vydala jeho mrtvolu psům! Ne, nechat ho žít, zabíjet ho pomalu, trhat mu úd po údu, polévat ho roztaveným voskem, ne! pohrdat jím, ne, pohrdání nestačí!
Angličanka celá v bílém a otec!
A když si pomyslím, že se ten nicejský tvor, ten čertovský Audiffret oblékl do bílého, aby byl představen, a nosil bílou na mou počest. Bylo to k pomilování. Ano, ale tak tomu bylo, jak říkáme s Olgou.
Teď, když je to pryč, věřím, že to nebylo. Bylo to příliš milé. Nosil mou barvu, není co dodat, to by bylo krásné u nějakého knížete za starých časů, a ne jen u nějakého moderního Audiffreta.
Zuřím… Folle divengo di rabbia e di furor!
Ó, ponížení! Kam jsem to dospěla? K tomu, že se trápím kvůli Audiffretovi!
Ano, a žárlím, až bych si rozbila hlavu!
Co kdyby se oženil!
Pomyšlení, že je ta žena vdaná, mě skoro uklidnilo, ale dnes večer Lola tím „a jeho otec" přiložila k prachu pochodeň.
Ne, Bůh mi ho nikdy nevydá, protože bych ho rozdrtila, neměla bych slitování.
Slitování! Ach jakpak by ne! Ale za ta ponížení, která mě nechá snášet přede mnou samotnou, je málo ukřižovat ho!
[Na příč stránky: Ale jakápak ponížení???]
Jaká škoda, že se na něj nemůžu dívat bez nenávisti, že nemůžu pomýšlet, snít o tom, že bych se k němu chovala dobře!
Bez toho bych ho byla milovala. Teď už nemůžu. Je to napsáno, je to řečeno, je to odpřisáhnuto, je to neměnné jako smrt. Mrazí mě z toho.
Za jediné podmínky bych odpustila… kdyby se zabil, a ani tehdy bych nezapomněla. Zaplať Pánbůh a věčná sláva Bohu, neví o všech mých zmítáních. Kdyby o nich věděl, rozbila bych si hlavu nebo bych ho zabila.
Ach! kdybych tak mohla skvěle se provdat! Hned bych jela do Nice, všude, kde by byl Záhadný, abych měla to štěstí minout ho se vznešenou lhostejností a odpovědět na jeho pozdrav lehkým pokývnutím hlavy, jaké věnuju dodavatelům.
Bože, dej, ať se provdám a ať se on neožení! Kdyby se oženil, musela bych se vzdát všech svých plánů, bylo by to těžké, ó Bože můj. To, oč prosím, je špatné, je to z pomstychtivosti, ale, Bože můj, smiluj se!
[Škrtnuto: pátek 28. ledna 1878]
Sotva dopíšu a zamknu svůj deník, lituju, že jsem do svých výrazů vložila tolik žáru. Lituju všech těch nesmyslných a špatně volených slov kvůli tak nepatrné věci.
Vypadá to, jako bych křičela kvůli vévodovi z Hamiltonu, a stojí ten vévoda sám za to, aby se kolem něj nadělal takový povyk?
Cením si sebe tak vysoko, že ve své hloubce jsem vždycky klidná, je to ten nešťastný povrch, který se zmítá. Proč nejsem jako ostatní, z jednoho kusu! Je to tak protivné dělat tyhle rozdíly, uvažovat o těchhle děleních. Člověk nikdy neví, co cítí ani co chce.
Jediné, co je v mé hloubce, je Gloriae Cupiditate. Všechno ostatní mě jistě hodně zaměstnává, ale všechno ostatní je z oblasti povrchu. Teď například se mi chce spát a na žárlivost zrovna kašlu… [sic] Ó! ho! právě ve chvíli, kdy píšu tuto vznešenou pravdu, o ní pochybuji, a hodně.
Ten muž se choval jako hrubé zvíře, smrtelně se na něj zlobím, ale neopovrhuju jím, líbí se mi, ráda mluvím jako on, dokonce i píšu jako on, mám to od něj, ó! ó, u sta hromů, hehe, atd. atd.
Půvabný repertoár!
Několikrát mi dnes večer v divadle máma řekla, že mám zlou tvář, to když jsem se zapomněla a myslela na všechny své žaly, na svá příkoří.
Audiffret, když se zapomene, vypadá divoce.
Měla bych pojmenovat svou třetí vrstvu, neboť mezi povrchem a hloubkou je ještě třetí vrstva.
Povrch je to, co… jindy. Musím spát.

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky „Běda!" / „Ach, já nešťastná!"
Pozn. překl.: Italsky „Běda, ó, závisti!" Marie závidí bohatství a velkolepost.
Pozn. překl.: V originále Mariin komolý anglicismus „plobsters" (z angl. „lobsters", humři — slangově též rudě odění vojáci, volněji klika mladíků). Mariina vlastní novotvar pro houf nápadníků; ponechán beze změny.
Pozn. překl.: Italsky „Šílím vztekem a zuřivostí!" Operní italština (z árie v Mignon); Marie přepíná do italštiny pro co největší dramatický účinek.
Pozn. překl.: Latinsky „touha po slávě"; Mariin vlastní diagnostikovaný hnací motiv, který tímto latinským obratem povyšuje na filozofický princip.