Středa 26. ledna 1876

„Znáš onu zem, kde pomerančovník kvete?" Pomerančovník kvete a člověk šlape po hadech! Marnost nad marnost!
Máma a Dina odešly, jsem zaplať Pánbůh sama. Nemůžu zpívat, protože jsem nemocná, ale hraju Mignon a prohlížím se v zrcadlech. Na jevišti se budu vyjímat náramně.
Příliš jsem se vyspala, v polosnu se mi zdálo, že přijíždím na nádraží v Nice a že tam potkávám Sapoženikovovy a se Sapoženikovovými Audiffreta. Přistoupí ke mně a pozdraví mě.
„Odjíždíte, pane?" „Ne, slečno." „Tak tedy přijíždíte?" „Ale ne, dozvěděl jsem se, že přijíždíte, a šel jsem vám s těmito dámami naproti." „Ach! vy jste tedy chodil do školy?" „Pročpak?" „Inu, opustila jsem vás jako hrubiána a shledávám vás laskavým. Věru jste udělal pokroky."
Jestli se něco takového přihodí, slibuju, že řeknu to, co jsem řekla ve snu.
Novinky z Nice! Oliva se obléká celá do bílého a má bílý klobouk jako já! – „Bezpochyby," říká teta, „jí Soroka nechal poslat klobouk od Rebouxe, on se přece v tom vyzná."
Tak mě to rozzlobí, že chvíli nemluvím. Ta turpis rana, ohavná žába, se opovažuje mě znepokojovat, počkala si s tím na můj odjezd! Lávo Vesuvu! Bahno Tibery! Flašinete!
[Na okraji: Quaerens quem devoret]
Nic na světě by mě nerozzlobilo tak jako tohle! ten hněv plodí tři dopisy:
1° Panu Albertu Leroyovi, redaktoru „La Vie Mondaine", avenue de la Gare 13. Pane, račte do některého z příštích čísel zařadit článek, jehož námětem bude směšnost, kterou skýtají napodobeniny, zvláště napodobeniny toalet, a obzvláště toalet nápadných, bílých například, anebo dávno již někým zavedených. Čím dříve tento článek vyjde, tím lépe.
2° Paní E. Prodgersové, Promenade des Anglais 17, k odevzdání, po otevření, oné anglické dámě, jejímž rytířem se pan Emil v poslední době učinil. „Nadarmo ses oblékla do bílého jako ta mladá Ruska, tak hezká a tak elegantní, jíž bílá patří, protože jí sluší a protože ji v Nice zavedla jako první! Kromě směšnosti tak zjevné napodobeniny, kterou by bylo lze snadno nazvat opičením, tvá malá a ohyzdná osůbka oděná do bílého krutě vyzdvihuje tvou podřadnost a dává najevo, že jsi kopie, a špatná kopie."
3° Panu hraběti d'Aspremont, rue de la Préfecture, k odevzdání panu Emilu d'Audiffret. „Proč radíš té, kterou znáš, aby se oblékala do bílého? Je to proto, abys celému světu ukázal, jak je podřadná oproti té, kterou jsi tak krutě pohrdl? Anebo je to proto, aby ti, byť jen v karikatuře, připomínala tu, která tě nechtěla a kterou dosud oplakáváš?!"
Způsob, jakým o sobě v těch dopisech mluvím, nikoho nikdy nenechá tušit, že jsem jejich autorkou.
Opisuje je hotelový vrátný, on píše i adresy. K té práci jsem ho usadila do salonu a dala mu sto sou. Má krásné písmo.
To on ji oblékl do bílého. Pročpak, Turpissimus omnium homo! Ví, že jsem všude nejelegantnější, mohl si se zavřenýma očima vybrat z mých toalet jednu toaletu pro tu nízkou Angličanku bez obavy, že ji obleče špatně. Gioia se oblékla do bílého, ta špína se obléká do bílého!
Ale já jsem jediná, pravá bílá dáma. Ony nebudou mít ani dobrý vkus, ani trpělivost vydržet. Angličanka nosí vždycky barevné spodničky… aby je nemusela prát.
Vlněné spodničky, které páchnou! Ať je Angličanka jakkoli elegantní, pod sukněmi je vždycky špinavá, vždycky má nohy jako bárky a nedůstojné drdoly. Oč jsou angličtí muži krásní, o to jsou anglické ženy ohyzdné a špinavé a hloupé.
„La Vie Mondaine" tu odebíráme, ten článek určitě uvidím. Ostatně píšu tetě, ať to zaplatí. Od dnešního rána jsem jí napsala dva dopisy, z nichž jeden je tak plný stížností a hněvu, že jsem při psaní plakala.
Šaty, které jsem si ušila, jsou úplně jako kostým Pagana v „Lombardi alla prima crociata". Také v Římě jsou mniši, kteří se oblékají takhle. Musím říct, že mi ty šaty sluší k zulíbání. Šaty Beatriciny budou stejně pěkné.
Jednoho dne jsem četla jména paní Maloneové a Grevilleové uváděná vedle jména Prodgersové na jedné večeři v London House. Dnes jsem mezi jmény střelců v Monaku četla: pánové Malone a Greville.
Ty dámy jsou Oliva a její sestra a ti pánové jsou jejich manželé. Říkám si pročpak? Nevím, ale tak to musí být. Tetě se ještě nepodařilo zjistit, kdo je ta nová bílá; zeptala se vrchního číšníka v Monaku (co ta pro mě neudělá! ostatně ten člověk jí slouží už pět let, je jako domácí sluha), zeptala se tedy vrchního číšníka v Monaku, který se jmenuje pan Adam a nenosí frak jako ostatní číšníci, zeptala se ho tedy, kdo je Oliva, a on odpověděl: „Ó! madam, to musí být nějaká dobrodružka!"
Ne, ale ptám se vás, viděl kdy někdo adresu jako tu pro pana E. Prodgerse, k odevzdání, po otevření, oné anglické dámě, jejímž rytířem se pan Emil v poslední době učinil?
A Audiffret zase dostane dopis prostřednictvím pana d'Aspremont.
Audiffret provezl Olivu v tom kočáře, který nás dovezl do Saint-Jean a k Loupu, teta to píše. A máma říká, že ten kočár je jakýsi stupeň, znamení courtship, že v něm vozí ženy, kterým se dvoří, a mámě to řekl učený Ambroise.
Často si všechno znovu probírám od začátku, dojdu ke konci s takovou hromadou hněvu a roztrpčení, s takovou zuřivostí, že hned běžím pro svůj deník, pak si v půli cesty uvědomím, že jsem už všechno řekla, tolik napsala, tolik se vztekala, řvala, že jsem zaplnila stovky stránek krvavými stížnostmi a kletbami. Já, já, já – a jednají se mnou jako s ostatními! Jako s kýmkoli!
Ten muž se přede mnou nezastavil jako přede mnou, aby mě miloval nebo aby mě minul bez lhostejnosti, ne! prošel kolem mě jako kolem všech ostatních a jeho znesvěcující dotek na pár okamžiků pošpinil můj pozlacený povrch, jako ohavný dech zvadne květinu.
Nerozlišil mě od ostatních, z lásky ani z lhostejnosti, ne, smísil mě s nízkým davem ostatních žen, žen všeho druhu, žen, které si mastí vlasy pomádou a dvakrát týdně mění prádlo! Tohle mě přivádí k zuřivosti. Není to jeho pohrdání, ó ne, ale tohle! A mluví o mně s cynickým úsměvem, s tím lhostejným nebo opovržlivým výrazem, tak jako mi mluvil o ostatních! Bože, dusím se.
Žádám, aby mě každý viděl jinak než ostatní ženy, abych ať už z lásky, z nenávisti či z pouhé lhostejnosti byla vždycky zvlášť, vždycky vážená, vždycky posvátná!
A ten plaz se opovážil!
Nebe i zem, peklo i ráj, pes i kočka, kanár i papoušek!
Snad si nebudete myslet, že jsem zamilovaná, u sta hromů ne, na to jsem příliš ponížená! Pro jinou by to, čemu říkám ponížení, nebylo nic, neboť konec konců – mám právo žádat, aby mě uctívali jako Pannu Marii?
Nezáleží na tom. Přísahám, že pan d'Audiffret nikdy ode mě nedostane ani klid, ani štěstí, a přede mnou ani milost, ani slitování. Obejde se bez toho, předpokládám, a kdoví, neví se, co se může stát.
[Na příč stránky: Jaká hloupost.]
Napsala jsem de Mouzayové.
Mrzí mě, že musím čekat až do pondělí, než zase začnu s hodinami zpěvu.
V zahradní scéně v „Mignon", kde je sama, když zpívá „folle divengo di rabbia e di furor"! – místo půldruhé oktávy, jak je předepsáno, a dvou oktáv, jak zpívají efektní pěvkyně, zpívám já skoro tři oktávy.
Je to pasáž, která mi dává nejkrásnější příležitost předvést rozsah mého nástroje co nejskvěleji.
Ah! son felice, ah, son rapita. Teď si nesmíte myslet, že mě k těmhle kouskům vede Facciotti. Facciotti se mnou cvičí střední polohu, která mi nejde dobře, je tam jedna nota, přechod, který se tak či onak láme. Co se týče „Mignon", tu zpívám mezzo voce a sama pro vlastní potěšení.
Facciotti říká, že za dva roky budu moct naplno zpívat na jevišti, to jest snést veškerou námahu, ale také triumfy! A jaké triumfy! Bože, když na to pomyslím, dusím se Gloriae Cupiditate.
Co se týče zpívání opery pro chudé, troufám si ji zazpívat příští únor 1877, a zazpívat dobře.
Ale vzpomínám si, bílou jsem nezačala nosit letos, ale když byla s námi kněžna, drahá kněžna Galicynová, a když byl Audiffret s Durandovými, tehdy jsem celé léto nosila bílé šaty a klobouk celý pokrytý bílým peřím, posazený trochu dozadu, aby bylo vidět mé krátké vlásky na čele. Byl to rozkošný klobouk, který se přizpůsoboval tvaru hlavy skoro jako turban.
Není nic ošklivějšího než ty velké klobouky, které se zpupně táhnou dozadu a vypadají, jako by lidi vyzývaly na souboj.
Všímám si jedné politováníhodné věci: píšu hodně a ducha mám pramálo.
Bože, dejte mi ducha, prosím vás.
Bože, dejte mi ducha! To je cukrová pusinka. Ó, jak jsem hloupá, ne, je to naivnost, a obávám se, že naivnost strojená.

Poznámky

Pozn. překl.: Úvodní verš Mignonina árie z opery „Mignon" Ambroise Thomase (1866).
Pozn. překl.: Latinsky „ošklivá žába".
Pozn. překl.: Latinsky „hledaje, koho by pohltil" (1. list Petrův 5,8, o ďáblu); Marie to vztahuje na svou sokyni.
Pozn. překl.: Francouzsky „singerie" — opičí kousek; opičení se po někom.
Pozn. překl.: Latinsky „nejhanebnější ze všech mužů".
Pozn. překl.: „Lombarďané na první křížové výpravě" (I Lombardi), Verdiho opera (1843) o první křížové výpravě; Pagano je postava, která se stane poustevníkem.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „courtship" — dvoření, námluvy.
Pozn. překl.: „Break" — otevřený čtyřkolový kočár tažený koňmi.
Pozn. překl.: Italsky „šílím vztekem a zuřivostí" — árie z Mignon (italská verze).
Pozn. překl.: Italsky „Ach! jsem šťastná, ach, jsem unesená" — další verš árie.
Pozn. překl.: Italsky „polohlasem".
Pozn. překl.: Latinsky „z touhy po slávě" — Mariino heslo.