Středa 26. ledna 1876

„Znáš onu zem, kde pomerančovník kvete?“ Pomerančovník kvete a člověk šlape po hadech! Marnost nad marnost!
Máma a Dina odešly, jsem zaplať Pánbůh sama. Nemohu zpívat, protože jsem nemocná, ale hraji Mignon a prohlížím se v zrcadlech. Na jevišti se budu vyjímat náramně.
Spala jsem příliš dlouho, v polosnu se mi zdálo, že přijíždím na nádraží v Nice a že tam potkávám Sapogenikoffovy a se Sapogenikoffovými Audiffreta. Přistoupí ke mně a pozdraví mě.
„Odjíždíte, pane?“
„Ne, slečno.“
„Tak tedy přijíždíte?“
„Ale ne, dozvěděl jsem se, že přijíždíte, a šel jsem vám s těmito dámami naproti.“
„Ach! vy jste tedy chodil do školy?“
„Pročpak?“
„Inu, nechala jsem tu hrubiána, a teď jste samá laskavost. Věru jste udělal pokroky.“
Jestli se něco takového přihodí, slibuji, že řeknu to, co jsem řekla ve snu.
Novinky z Nice! Oliva chodí celá v bílém a má bílý klobouk jako já! – „Bezpochyby,“ říká teta, „jí Soroka nechal poslat klobouk od Rebouxe, vždyť on se v tom vyzná.“
Tak mě to rozzlobí, že chvíli nemluvím. Ta turpis rana, ohavná žába, se opovažuje mě znepokojovat, počkala si s tím na můj odjezd! Lávo Vesuvu! Bahno Tibery! Flašinete!
na okraji
Hledaje, koho by pohltil
Nic na světě by mě nerozzlobilo tak jako tohle! ten hněv plodí tři dopisy:
Opsaný dopisLettre anonyme de Marie à Albert Leroy, rédacteur de La Vie mondaine, 26 janvier 1876
1° Panu Albertu Leroyovi, redaktoru „La Vie Mondaine“, avenue de la Gare 13. Pane, račte do některého z příštích čísel zařadit článek, jehož námětem bude směšnost, kterou skýtají napodobeniny, zvláště napodobeniny toalet, a obzvláště toalet nápadných, bílých například, anebo dávno již někým zavedených. Čím dříve tento článek vyjde, tím lépe.
Opsaný dopisLettre anonyme de Marie à Mme Prodgers, 26 janvier 1876
2° Paní E. Prodgersové, Promenade des Anglais 17, k odevzdání, po otevření, oné anglické dámě, jejímž rytířem se pan Emil v poslední době učinil. „Nadarmo ses oblékla do bílého jako ta mladá Ruska, tak hezká a tak elegantní, jíž bílá patří, protože jí sluší a protože ji v Nice zavedla jako první! Kromě směšnosti tak zjevné napodobeniny, kterou by bylo lze snadno nazvat opičením, tvá malá a ohyzdná osůbka oděná do bílého krutě vyzdvihuje tvou podřadnost a dává najevo, že jsi kopie, a špatná kopie.“
Opsaný dopisLettre anonyme de Marie à Emile d’Audiffret, 26 janvier 1876
3° Panu hraběti d’Aspremontovi, rue de la Préfecture, k odevzdání panu Emilu d’Audiffretovi. „Proč radíš té, však víš které, aby se oblékala do bílého? Je to proto, abys celému světu ukázal, jak je podřadná oproti té, která tebou tak krutě pohrdla? Anebo je to proto, aby ti, byť jen v karikatuře, připomínala tu, která tě nechtěla a kterou dosud oplakáváš?!“
Podle toho, jak o sobě v těch dopisech mluvím, nikoho nikdy nenapadne, že jsem jejich autorkou.
Opisuje je hotelový vrátný, on píše i adresy. K té práci jsem ho usadila do salonu a dala mu sto sou. Má krásné písmo.
To on ji oblékl do bílého. Pročpak, Nejohavnější ze všech mužů! Ví, že jsem všude nejelegantnější, mohl si se zavřenýma očima vybrat z mých toalet jednu toaletu pro tu mizernou Angličanku bez obavy, že ji obleče špatně. Gioia se oblékla do bílého, ta špína se obléká do bílého!
Ale já jsem jediná, pravá bílá dáma. Ony nebudou mít ani dobrý vkus, ani trpělivost vydržet. Angličanka nosí vždycky barevné spodničky… aby je nemusela prát.
Vlněné spodničky, které páchnou! Ať je Angličanka jakkoli elegantní, pod sukněmi je vždycky špinavá, vždycky má nohy jako bárky a nedůstojné drdoly. Oč jsou angličtí muži krásní, o to jsou anglické ženy ohyzdné a špinavé a hloupé.
„La Vie Mondaine“ tu odebíráme, ten článek určitě uvidím. Ostatně píšu tetě, ať to zaplatí. Od dnešního rána jsem jí napsala dva dopisy, z nichž jeden je tak plný stížností a hněvu, že jsem při psaní plakala.
Šaty, které jsem si ušila, jsou úplně jako kostým Pagana v operě „Lombarďané na první křížové výpravě“. Také v Římě jsou mniši, kteří se oblékají takhle. Musím říct, že mi ty šaty sluší k zulíbání. Šaty Beatriciny budou stejně pěkné.
Kdysi jsem četla jména paní Maloneové a Grevilleové vedle jména Prodgersové mezi hosty jedné večeře v London House. Dnes jsem mezi jmény střelců v Monaku četla: pánové Malone a Greville.
Ty dámy jsou Oliva a její sestra a ti pánové jsou jejich manželé. Proč si to myslím? Nevím, ale tak to musí být. Tetě se ještě nepodařilo zjistit, kdo je ta nová bílá; zeptala se vrchního číšníka v Monaku (co ta pro mě neudělá! ostatně ten člověk jí slouží už pět let, je jako domácí sluha), zeptala se tedy vrchního číšníka v Monaku, který se jmenuje pan Adam a nenosí frak jako ostatní číšníci, zeptala se ho tedy, kdo je Oliva, a on odpověděl: „Ó! madam, to musí být nějaká dobrodružka!“
Ne, řekněte sami, viděl kdy někdo adresu jako tu pro pana E. Prodgerse, k odevzdání, po otevření, oné anglické dámě, jejímž rytířem se pan Emil v poslední době učinil?
A Audiffret dostane dopis prostřednictvím pana d’Aspremonta.
Audiffret provezl Olivu v tom kočáře, který nás dovezl do Saint-Jean a k Loupu, teta to píše. A máma říká, že ten kočár je jakýsi stupeň, znamení dvoření, že v něm vozí ženy, kterým se dvoří, a mámě to řekl učený Ambroise.
Často si všechno znovu probírám od začátku, dojdu ke konci s takovou hromadou hněvu a roztrpčení, s takovou zuřivostí, že hned běžím pro deník, pak si v půli cesty uvědomím, že jsem už všechno řekla, tolik napsala, tolik se vztekala, řvala, že jsem zaplnila stovky stránek krvavými stížnostmi a kletbami. Já, já, já – a jednají se mnou jako s ostatními! Jako s kýmkoli!
Ten muž se přede mnou nezastavil jako přede mnou, aby mě miloval nebo aby mě minul bez lhostejnosti, ne! prošel kolem mě jako kolem všech ostatních a jeho znesvěcující dotek na pár okamžiků zkalil můj pozlacený povrch, jako když pod ohavným dechem zvadne květina.
Nerozlišil mě od ostatních, z lásky ani z lhostejnosti, ne, smísil mě s nízkým davem ostatních žen, žen všeho druhu, žen, které si mastí vlasy pomádou a dvakrát týdně mění prádlo! Tohle mě přivádí k zuřivosti. Není to jeho pohrdání, ó ne, ale tohle! A mluví o mně s cynickým úsměvem, s tím lhostejným nebo opovržlivým výrazem, tak jako mi mluvil o ostatních! Bože, dusím se.
Žádám, aby mě každý viděl jinak než ostatní ženy, abych byla – ať už z lásky, z nenávisti, či z pouhé lhostejnosti – vždycky zvlášť, vždycky vážená, vždycky posvátná!
A ten plaz se opovážil!
Nebe i zem, peklo i ráj, pes i kočka, kanár i papoušek!
Snad si nebudete myslet, že jsem zamilovaná, u sta hromů ne, na to jsem příliš ponížená! Pro jinou by to, čemu říkám ponížení, nebylo nic, neboť konec konců – mám právo žádat, aby mě uctívali jako Pannu Marii?
Nezáleží na tom. Přísahám, že pan d’Audiffret nikdy ode mě nedostane ani klid, ani štěstí, a přede mnou ani milost, ani slitování. Obejde se bez toho, předpokládám, a kdoví, neví se, co se může stát.
napříč stránkou
Jaká hloupost.
Napsala jsem de Mouzay.
Mrzí mě, že musím čekat až do pondělí, než zase začnu s hodinami zpěvu.
V zahradní scéně v „Mignon“, kde je sama, když zpívá „šílím vztekem a zuřivostí“! – místo půldruhé oktávy, jak je předepsáno, a dvou oktáv, jak zpívají efektní pěvkyně, zpívám já skoro tři oktávy.
Je to pasáž, která mi dává nejkrásnější příležitost předvést rozsah svého nástroje co nejskvěleji.
Ach! jsem šťastná, ach, jsem uchvácená. Teď si nesmíte myslet, že mě k těmhle kouskům vede Facciotti. Facciotti se mnou cvičí střední polohu, která mi nejde dobře, je tam jedna nota, přechod z jednoho rejstříku do druhého, který se láme. Co se týče „Mignon“, tu zpívám polohlasem a sama pro vlastní potěšení.
Facciotti říká, že za dva roky budu moci naplno zpívat na jevišti, to jest snést veškerou námahu, ale také triumfy! A jaké triumfy! Bože, když na to pomyslím, dusím se touhou po slávě.
Pokud jde o operu pro chudé, troufám si ji zazpívat příští únor 1877, a zazpívat dobře.
Ale vzpomínám si, bílou jsem nezačala nosit letos, ale když byla s námi kněžna, drahá kněžna Galitzinová, a když byl Audiffret s Durandovými, tehdy jsem celé léto nosila bílé šaty a klobouk celý pokrytý bílým peřím, posazený trochu dozadu, aby bylo vidět krátké vlásky na čele. Byl to rozkošný klobouk, který přiléhal k hlavě skoro jako turban.
Není nic ošklivějšího než ty velké klobouky kurážně posazené do týla, které vypadají, jako by lidi vyzývaly na souboj.
Všímám si jedné politováníhodné věci: píšu hodně a ducha mám pramálo.
Bože, dej mi ducha, prosím Tě.
Bože, dej mi ducha! To je cukrová pusinka. Ó, jak jsem hloupá, ne, je to naivnost, a obávám se, že naivnost strojená.

Poznámky

Pozn. překl.: Úvodní verš Mignonina árie z opery „Mignon“ Ambroise Thomase (1866). ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „turpis rana“ (Marie si výraz vzápětí sama překládá). ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Quaerens quem devoret“ (1. list Petrův 5,8, o ďáblu); Marie to vztahuje na svou sokyni. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky „singerie“ — opičí kousek; opičení se po někom. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Turpissimus omnium homo“. ↩
Pozn. překl.: Verdiho opera (1843) o první křížové výpravě; Pagano je postava, která se stane poustevníkem. ↩
Pozn. překl.: „Break“ — otevřený čtyřkolový kočár tažený koňmi. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „courtship“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „folle divengo di rabbia et di furor I“ (tak v přepisu) – árie z italské verze Mignon. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ah ! son felice, ah, son rapita.“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „mezzo voce“. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Gloriae Cupididate“ (tak v textu; zřejmě Cupiditate) – Mariino heslo (viz 25. ledna). ↩