Čtvrtek 27. ledna 1876

Běda!
Navštívila jsem Kapitol, Venuše Kapitolská je ta, kterou mám nejraději. Potom jsme viděly nádheru paláce Colonna. Buďte tedy spokojeni s tím, co máte, když jste tohle viděli! Běda, ó závisti!
Byly jsme v několika obchodech, na Pinciu; byla jsem smutná, neklidná. Čas plyne a nic se nemění. Ó, Bože! Nemohu si už ani stěžovat.
Doma nacházíme navštívenky paní Soukowkinové s dcerou a… Domeniku s Lolou! Rodinná scéna. Jsem nadšená.
Lola není hezká, ale večer dokáže udělat dojem. Domenica je celá sklíčená z toho, jak ji její drahý manžel odbývá. Našla ho v neuvěřitelném stavu, jak pláče po Anně a hlasitě ji volá před svou ženou a dcerou.
Dnes večer premiéra „Dolorès“, nové opery od mladého maestra, jejž protežuje a uvádí slavná Gaiettiová.
(Šaty à la Marie Stuartovna, tvář i všechno ostatní moc sluší.)
Češu Lolu a Dinu a v osm dorazíme do Opery. Sál nabitý. A můj Soroka na svém místě.
Celá tahle strana patří jim, v několika ložích jsou odstraněné přepážky a ti pánové se procházejí z jedné lóže do druhé.
To jsou ti římští plobsteři.
Konečně jsem je našla. Ten mladík, který se na mě posledně tolik díval a kterému říkáme římský Soroka, připomíná v ošklivějším vydání nicejského Soroku.
Nepřestává se na mě dívat, celé jedno dějství se skrývám, ten pohled mě unavoval, ale nezbývá mi než se vrátit dopředu a nechat, aby se do mě znovu vpíjely ty dvě italské oči.
Ostatně není jediný, v přízemí mě jeden pán zcela ohromil svou trpělivostí; když jsem ho nechala na pokoji a podívala se dolů jen tak mimochodem a na vteřinu, nespustil kukátko z očí! A pak se na mě bez ustání dívali všichni ti ostatní Sorokové. Měla bych být spokojená. Ale co! je to proto, že jsem tu nová, ne, na ošklivou novotu by se nikdo nedíval. Myslím, že teď v tom, který nás včera sledoval, poznávám Soroku.
Tenhle Soroka si mě všímal tak dlouho, až jsem si ho všimla i já, a teď si všímám každé jeho sebekratší nepřítomnosti v lóži.
Mluvíme o Nice, o zámku, a Lola velmi důvtipně podotýká, že zámek není stračí hnízdo, ale orlí hnízdo.
Zřídka jsem byla tak hezká jako dnes večer. Soroka se schovává za sloupem a odtamtud mě pozoruje kukátkem. Skoro mě to rozčiluje, a teď, když píšu doma, ještě cítím ten pohled, který spočívá na celé mé osobě.
Opera je, myslím, pěkná, napoprvé člověk nemůže nic pochopit. Ale hodně se tleskalo a autora během představení vyvolali nejméně dvanáctkrát.
Soroka mě začíná zaměstnávat; Lola vypráví, že byla na dostizích v Nice, že viděla Záhadného s tou Angličankou celou v bílém a Záhadného otce.
„Víš to jistě – otce?“
„No ano, aspoň myslím.“
Angličanka v bílém a otec!
Pekelné plameny! Mně svého otce nikdy nepředstavil, je sice pravda, že se jeho otec tehdy soudil o rozluku, na tom nezáleží.
Ó! jak jsem žárlivá, ó, ale až k smrti!..
Nikdy jsem v divadle neudělala takový dojem jako tyhle dva večery v Římě. Tolik se na mě dívali, že se odrazem dostalo pár pohledů i Lole a Dině. Jsem směšně ješitná.
Ale ne, Záhadný! ten bídný Audiffret! Angličanka v bílém a starý Léon!
Démoni nad démony! Proč nejsem ten muž, abych mu zakroutila krkem, ne, abych ho rozdrtila, rozprášila na prach, spálila jeho ostatky a popel rozházela do větru, ne, vydala jeho mrtvolu psům! Ne, nechat ho žít, zabíjet ho pomalu, trhat mu úd po údu, polévat ho roztaveným voskem, ne! pohrdat jím, ne, pohrdání nestačí!
Angličanka celá v bílém a otec!
A když si pomyslím, že se ten nicejský tvor, ten čertovský Audiffret oblékl do bílého, aby se dal představit, a nosil bílou na mou počest. Bylo to k pomilování. Ano, ale tak tomu bylo, jak říkáme s Olgou.
Teď, když je to pryč, mám dojem, že to vůbec nebylo. Bylo to příliš milé. Nosil mou barvu, není co dodat, to by bylo krásné u nějakého knížete za starých časů, a ne jen u nějakého moderního Audiffreta.
Zuřím… Šílím vztekem a zuřivostí!
Ó, ponížení! Kam jsem to dospěla? K tomu, že se trápím kvůli Audiffretovi!
Ano, a žárlím, až bych si rozbila hlavu!
Co kdyby se oženil!
Pomyšlení, že je ta žena vdaná, mě skoro uklidnilo, ale dnes večer Lola tím „a jeho otec“ přiložila k prachu pochodeň.
Ne, Bůh mi ho nikdy nevydá, protože bych ho rozdrtila, neměla bych slitování.
Slitování! Ach jakpak by ne! Ale za ta ponížení, která mi způsobuje přede mnou samotnou, je málo ho ukřižovat!
napříč stránkou
Ale jakápak ponížení???
Jaká škoda, že se na něj nemohu dívat bez nenávisti, že nemohu pomýšlet, snít o tom, že bych se k němu chovala dobře!
Bez toho bych ho byla milovala. Teď už nemohu. Je to napsáno, je to řečeno, je to odpřisáhnuto, je to neměnné jako smrt. Mrazí mě z toho.
Za jediné podmínky bych odpustila… kdyby se zabil, a ani tehdy bych nezapomněla. Zaplať Pánbůh a věčná sláva Bohu, neví o všech mých zmítáních. Kdyby o nich věděl, rozbila bych si hlavu nebo bych ho zabila.
Ach! kdybych se tak mohla skvěle provdat! Hned bych jela do Nice, všude, kde by byl Záhadný, abych měla to štěstí minout ho se vznešenou lhostejností a odpovědět na jeho pozdrav lehkým pokývnutím hlavy, jaké věnuji dodavatelům.
Bože, dej, ať se provdám a ať se on neožení! Kdyby se oženil, musela bych se vzdát všech svých plánů, bylo by to těžké, ó Bože můj. Prosím o něco špatného, je to z pomstychtivosti, ale, Bože můj, smiluj se!
škrtnutopátek 28. ledna 1878
Sotva dopíšu a zamknu deník, už se kaji, že jsem do svých výrazů vložila tolik žáru. Lituji všech těch nesmyslných a špatně volených slov kvůli tak nepatrné věci.
Vypadá to, jako bych křičela kvůli vévodovi z Hamiltonu, a stojí ten vévoda sám za to, aby se kolem něj nadělal takový povyk?
Cením si sebe tak vysoko, že jsem ve své hloubce vždycky klidná, zmítá se jen ten nešťastný povrch. Proč nejsem jako ostatní, z jednoho kusu! Je to tak protivné dělat tyhle rozdíly, uvažovat o těchhle děleních. Člověk nikdy neví, co cítí ani co chce.
Jediné, co je v mé hloubce, je touha po slávě. Všechno ostatní mě jistě hodně zaměstnává, ale všechno ostatní je z oblasti povrchu. Teď například se mi chce spát a na žárlivost zrovna kašlu… Ó! ho! právě ve chvíli, kdy píšu tuto vznešenou pravdu, o ní pochybuji, a hodně.
Ten muž se choval jako hrubé zvíře, smrtelně se na něj zlobím, ale nenávist k němu necítím, líbí se mi, ráda mluvím jako on, dokonce i píšu jako on, mám to od něj, ó! ó, u sta hromů, hehe, atd. atd.
Půvabný repertoár!
Několikrát mi dnes večer v divadle máma řekla, že se tvářím zle, to když jsem se zapomněla a myslela na všechny své žaly, na svá příkoří.
Audiffret, když se zapomene, vypadá divoce.
Měla bych pojmenovat svou třetí vrstvu, neboť mezi povrchem a hloubkou je ještě třetí vrstva.
Povrch je to, co… jindy. Musím spát.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Ohimè !“ ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ohimè, o invidia !“ ↩
Pozn. překl.: „Plobster“ — Mariino vlastní slovo, užívané od roku 1874 pro elegantní, bohaté a urozené muže z vyšší společnosti. Když se jí v srpnu 1874 ptali, jak může být Doria plobster, „n’étant ni gros ni rouge“ (když není ani tlustý, ani rudý), odpověděla: „parce qu’il est extrêmement noble et riche“ (protože je nesmírně urozený a bohatý) (023.0210). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Folle divengo di rabbia e di furor !“ (Šílím vzteky a zuřivostí!). ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Gloriae Cupiditate“ – Mariin vlastní diagnostikovaný hnací motiv, který tímto latinským obratem povyšuje na filozofický princip. ↩
Pozn. překl.: Vydavatelovo [sic] u Mariina francouzského znění: je ne [sic] me fiche pas mal de jalousie (neobvyklé „ne“). ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Ibigre“ (tak v přepisu; zřejmě bigre). ↩