Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 22. ledna 1876

Včera večer jsem si vyložila karty a ty mi předpověděly nepříjemnosti, mrzutost kvůli setkání se starým mužem nebo s mužem církve. A naprosto naopak, zažila jsem jen samé příjemné věci. Dobrá, podesáté mi to dokazuje, jak lžou a jak je člověk hloupý, když jim přikládá sebemenší důležitost.
Dina se nechává učesat od kadeřníka, já také, ale ten dobytek mě upraví hrozně, za deset minut všechno změním a vyrážíme do Vatikánu.
Nikdy jsem neviděla nic, co by se dalo srovnat se schodišti a komnatami, jimiž procházíme.
Stejně jako u svatého Petra nemám co kritizovat. Sluha celý oděný do rudého damašku nás vede do dlouhé galerie rozkošně vymalované, s bronzovými medailony vsazenými do zdí a s kameami. Vpravo a vlevo jsou dosti tvrdé židle a vzadu busta Pia IX., pod níž stojí pohodlné zlacené křeslo z červeného sametu. Stanovená hodina byla tři čtvrtě na dvanáct, ale teprve v jednu se otevírá záclona a po několika gardistech, důstojnících v uniformách a mimoto několika kardinálech se objevuje Svatý otec, oděný v bílém s červeným pláštěm, opírající se o hůl se slonovinovou hlavicí.
Dobře jsem ho znala z portrétů, ale ve skutečnosti je mnohem starší, dolní ret mu visí jako starému psu.
Všichni poklekli, papež přistoupil nejprve k nám a zeptal se, kdo jsme, jeden kardinál četl zvací listy a říkal mu jména.
„Rusky?“ pravil. „Tedy z Petrohradu?“
„Ne, Svatý otče,“ řekla máma, „z Malé Rusi.“
„Tyto slečny jsou vaše?“ zeptal se ještě.
„Ano, Svatý otče.“
My jsme byly vpravo, ti po levé straně klečeli.
„Povstaňte, povstaňte,“ pravil Svatý otec.
Dina chtěla povstat.
„Ne,“ pravil, „to platí pro ty vlevo, vy můžete zůstat.“ A položil jí ruku na hlavu tak, že ji přiměl sklonit se hodně hluboko. Pak nám podal ruku k políbení a přešel k dalším, pronášeje ke každému několik slov. Když procházel kolem těch po levé straně, přišla řada na nás, abychom povstaly.
Poté se zastavil uprostřed a my znovu poklekli a on k nám pronesl krátkou řeč ve velmi špatné francouzštině, přirovnávaje žádosti o odpustky s blížícím se jubileem k pokání, jež přichází ve chvíli umírání, a říkaje, že nebe je třeba získávat ponenáhlu tím, že člověk každý den udělá něco Bohu milého.
„Ponenáhlu je třeba získávat svou vlast,“ pravil, „ale vlast, to není Londýn, to není Petrohrad, to není Paříž, to je nebe!“
Nesmí se čekat na poslední den života, je třeba na to myslet každý den a nedělat to tak, jak se to dělá s blížícím se jubileem, non è vero, dodal italsky, obraceje se k jednomu ze svého doprovodu, anche il cardinale xxx (jméno mi uniká) lo sa.
Oslovený kardinál se dal do smíchu stejně jako všichni ostatní [Škrtnuto: kněží], muselo to pro ně mít nějaký smysl, a Svatý otec odešel velmi spokojený a velmi usměvavý poté, co udělil požehnání osobám, růžencům, obrázkům atd. Měla jsem růženec, který jsem hned po návratu zavřela do krabičky od mýdla.
Zatímco ten stařec žehnal a mluvil, modlila jsem se k Bohu, aby zařídil, že mi papežovo požehnání bude opravdovým požehnáním a že budu vysvobozena ze všech svých zármutků.
Byli tam kardinálové, kteří se na mě dívali úplně tak, jako by byli Audiffret nebo Manara při odchodu z nicejské Opery.
Z Vatikánu jdeme nechat se vyfotografovat, v černých závojích. Bude to památka a závoj mi sluší.
Pak se vracím, rozpletu si vlasy, převléknu si šaty a pouštím se do zhotovování oděvu jako Dantova Beatrice a turbanu jako u Beatrice Cenciové. Účesy à la Marie Stuartovna a Marie Antoinetta jsou hotové. V pondělí budu pózovat.
Jsem úplně zblázněná do splývavých šatů, nesnesu pohled na módní šaty nebo klobouk, potřebuji bílou tuniku po antickém způsobu s tisícerými záhyby, jež obkresluje tvary, a bílý turban na hlavě.
Dina mi slouží za figurínu a to mě baví.
[Začerněné slovo: Večer] Poprosila jsem mámu, aby mi koupila dvě panenky, jednu blonďatou, druhou tmavovlasou, blonďatou oblékám za papeže a z tmavovlasé dělá Dina papežku.
Od chvíle, co jsme v Římě, se smějeme jen Galulovi, vybraly jsme si ho, protože je to bytost docela bezvýznamná, o trochu víc než netopýr, o mnoho méně než muž. Dnes večer Dina slibuje, že mu donese papežem požehnané brko, aby se z něho stal sprostý notář.
Mám chuť papeže znovu vidět, a uvidím ho, než odjedu. Teď mi připadá jako známý. Ti kardinálové se k němu chovají jako k dítěti a jsem si jistá, že už se o nic nestará.
Dnes byly v Nice dostihy. Jak se asi bavili.
Další důkaz lži karet. Včera jsem dala přivést jakousi věštkyni a ta mi věštila budoucnost a řekla mi, abych zavolala toho, koho chci, zavolala jsem Audiffreta a ta žena mi řekla, že beze mě nemůže žít, že umírá smutkem a žárlivostí, že mu jakási zlá žena o mně napovídala pomluvy a že je z toho nejnešťastnějším z mužů, že nemyslí na nic jiného, než aby přišel, neboť doopravdy nemůže žít beze mě, zbožňuje mě, ale já myslím na jiného a on žárlí, hlavně proto, že mu ta zlá žena o mně utrhala na cti, řekla mu, že miluji jiného, atd.
Ať všechny věštkyně chcípnou a všechny karty shoří! Samé lži.
Jsou to první nicejské dostihy, o které za čtyři roky přicházím, v letech 1870–71 byla válka, viděla jsem tedy dostihy v sezoně 1871–72, 1872–73, 1873–74 a 1874–75. Čtyři roky dostihů.
Nevrátím se do Nice během zimy, jestli můj zármutek potrvá, chci-li tam jet, pak jet jako královna, chci-li tam zůstat, pak zůstat jako paní. A já jsem na tom hůř než poslední květinářka. Nechci tam tedy jet.
Kdybych tam mohla bydlet, jak chci, dala bych komukoli pět let svého života.
Být na tom špatně v Paříži, to se ještě chápe, ale být na tom špatně v Nice! Člověk je může milovat jen tehdy, když v něm vládne.

Poznámky

„Fis les cartes" — vyložila si budoucnost z karet; jeden z několika věšteckých postupů, jež Marie provozuje: karty, hřeben pod polštářem, návštěva u věštkyně. ↩
Damašek: bohatá oboustranná tkanina z hedvábí či vlny, tkaná se vzory; rudý damašek byl barvou livreje papežského domácího služebnictva. ↩
Dlouhá galerie (Sala Clementina či některá z vatikánských chodeb): proslulá malovaným stropem a výzdobou. ↩
„La Petite Russie" — Malá Rus: historické označení Ukrajiny, konkrétně oblasti kolem Poltavy a Charkova, kde ležely statky Baškircevových. ↩
Odpustky: v katolické teologii prominutí časného trestu za hřích již odpuštěný; udělované či poskytované výměnou za modlitby, poutě a dobročinné skutky. ↩
Jubileum (jubilé): rok 1875 byl Svatým rokem vyhlášeným Piem IX.; poutníci do Říma mohli získat zvláštní plnomocné odpustky. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „není-liž pravda... i kardinál to ví". ↩
Manara: člen Mariina nicejského okruhu, zřejmě známý svým pozorným sledováním hezkých žen v divadle. ↩
Pozn. překl.: Beatrice Cenciová (1577–1599) byla římská šlechtična popravená za otcovraždu; její údajný portrét (připisovaný Guidu Renimu) byl v 19. století velmi proslulý. ↩
„À l'antique" — v klasickém, antickém stylu: splývavá, volně řasená roucha inspirovaná řeckým a římským sochařstvím, na rozdíl od těsně šněrovaných módních šatů 70. let 19. století. ↩
Papežka (la papesse): legendární papežka Jana, žena údajně zvolená papežem v 9. století; hra Marie a Diny je mírně svatokrádežný žert, sehraný v den jejich papežské audience. ↩
Galulova touha stát se notářem (notaire) je traktována s opovržením; notářské povolání, byť úctyhodné, bylo pokládáno za všední a společensky podřadné kruhům, k nimž Marie vzhlížela. ↩
Prusko-francouzská válka 1870–71, která narušila život po celé Francii; Nice byla francouzská teprve od roku 1860. ↩
„Poslední květinářka" (la dernière bouquetière): prodavačky květin stály na nejnižším stupni společenského žebříčku nicejských veřejných prostranství; být na tom hůř než ona je nejkrajnější Mariina formulace společenského ponížení. ↩