Neděle 23. ledna 1876

Šiji si volný bílý oděv pro domácnost pro jaro v Nice a jsem smutná, nudím se v Římě, zdá se mi, že je už čas vrátit se. Nepřítomnost v Nice nemůže trvat déle než tři týdny. Nice, mizerné město, proč v něm nemohu žít, jak si přeji: byla jsem v kostele, neznám tu nikoho!
V Nice znám všechny. Ale žít v Nice jinak než jako královna nestojí za to. Nice je příliš malá na to, aby v ní člověk žil prostě. Ale co to říkám! V Nice znám všechny! Jenže v Nice neznám nikoho a nikdo o nás nestojí!
Moc ráda bych už o tom nemluvila, je to známé, velmi známé, a rozumí se to samo sebou na každé stránce. A tak o tom už nemluvme.
(Poznámka B.N.: list 9 je poškozený, 17. září 1938. PMB)
Jsem smutná, jsem v cizině, mám chuť vrátit se domů, byť jen na jediný den, neboť zůstanu-li déle, zase odjet. Nemám duši, která by mě zaměstnávala, a nevydržím na místě.
Proč jsme na tom v Nice tak špatně?
Ach! Jak se nudím! Kdybychom byli aspoň všichni pohromadě. Jaký to bláznivý nápad, takhle se rozdělit! Je třeba být vždy spolu, trápení se zdá menší, člověk se cítí lépe. Nikdy, nikdy se už nerozdělíme na dvě části. Bylo by nám stokrát líp pohromadě, dědečkovi, tetě, Walitskému, všem.
Ví se vůbec, kdo je Walitský? Až dosud jsem se spokojila s tím, že jsem ho označovala písmenem W. Walitský je syn pana Walitského z Charkova, ženatého s baronkou Rosenovou. Dříve byli bohatí, ale otec se z přílišné důvěřivosti a dobroty zruinoval, zemřel on i jeho žena. Náš Walitský má dvě sestry a dva bratry, on sám je naším přítelem, jako byl naším přítelem jeho otec. Walitský je nejoddanější, nejnezištnější, nejpoctivější, nejlepší stvoření na světě. Je víc než přítel, víc než příbuzný, je pro každého z nás druhým já. Je bručoun, někdy protivný, ale to nic není.
Ve vile Borghese je tolik lidí, že je mi z toho mdlo.
Dvakrát jsme viděly velikého Doriu, jednou u vchodu a jednou ve vile. Poznal mě.
Večer jdeme do teatra Apollo, dávají „Vestálku“ a balet.
Jsem v bílém a s řeckým účesem. Je tu mnoho lidí a zvlášť mnoho mužů, mezi naší lóží a jevištěm nebyla jediná žena.
Markýz de Villamarina Montereno mě hodně lorňoval, vzpomíná na.......
[Napsáno obráceně, na konci stránky] Bílá modlitebna, ateliér, bronzová věc, do které se bude bušit. (Caracalla)

Poznámky

Pozn. překl.: Pozdější redakční poznámka Francouzské národní knihovny (Bibliothèque nationale).
„Un second soi-même" — druhé já: klasická filozofická formulace pravého přátelství (od Aristotela přes Cicerona); Marie ji vztahuje na Walitského s nezvyklou vřelostí a vážností. Teď, když ho známe, ho budu i nadále označovat písmenem W.
„Veliký Doria" (le grand Doria): člen rodu Doriů vyznačující se vysokou postavou; zřejmě opakovaný zjev na římské promenádě. Procházela se tam princezna se svou červenou livrejí. Hodně se na mě dívají kvůli mým bílým šatům a cítím se v rozpacích. Na Pinciu a na Corsu šílený dav.
Pozn. překl.: „La Vestale" (Vestálka) je opera Gaspara Spontiniho z roku 1807.
Teatro Apollo: hlavní římská opera, postavená roku 1795 na místě valů Andělského hradu; roku 1889 byla zbořena, aby uvolnila místo nábřeží Tibery.
Řecký účes (coiffure grecque): klasický účes, který Marie po celý carnet nacvičuje — vlasy upravené do pásů a spirál podle antických soch.
Výpustka je Mariina vlastní — příznačné škádlivé gesto, jež ponechává nevyřčeno, nač si markýz z dřívějšího setkání „vzpomíná".
Mariin načrtnutý seznam přání pro vysněný domov — bronzová věc odkazuje k záznamu z 12. ledna, kde obdivovala Caracallovy bronzové dveře a umínila si pořídit si takové, aby si připomínala jejich zvuk. Modlitebna (soukromá kaple) a ateliér ten sen doplňují.