Čtvrtek 20. ledna 1876

Dnes mě Facciotti nechal zazpívat všechny mé tóny, mám tři oktávy bez dvou tónů. Byl u vytržení, a co se týče mě, jsem bez sebe radostí.
Na scéně člověk vládne, a já musím vládnout. Jsem bez sebe radostí. Je mi teprve sedmnáct, ještě jsem nestudovala, ve dvaceti, nepřihodí-li se žádné neštěstí, budu mít po třech letech studia hlas, jaký se hned tak nevidí. Facciotti to říká a je to přísný a spravedlivý chlapík, ač Ital.
Bojím se říct vše, co si o svém hlase myslím, jakási podivná skromnost mi zavírá ústa. A přece jsem o sobě vždy mluvila tak, jak bych mluvila o jiné, což mě snad přimělo věřit, že jsem zaslepená a domýšlivá.
[Napříč stránkou: Ve dvaceti jsem skoro bez hlasu a ve dvaadvaceti hluchá.]
Byly jsme v ateliéru Monteverdově, pak v ateliéru markýze d'Epinaye, na nějž jsme měly doporučující dopis. D'Epinay dělá nádherné sochy, ukázal mi všechny své studie, všechny své pokusy, paní de Mouzay mu o Marii mluvila jako o bytosti mimořádné a umělecké atd. Obdivujeme a žádáme ho, aby vytvořil mou sochu. Bude to stát dvacet tisíc franků, je to drahé, ale krásné. Říkám mu, že se mám velmi ráda, měřím svou nohu o nohu jedné sochy, ta má je menší, d'Epinay zvolá, že je to Popelka.
Své sochy obléká a češe obdivuhodně. Hořím touhou dát se vytesat.
Odtud k fotografu Suscipimu, abych mu řekla, že v pondělí přijdu pózovat. Tam vidím portréty spousty lidí, které znám od vidění, když jsem se dívala na Lewina, jeho ženu a Lucii Durandovou, zdálo se mi, že mě pozdraví; pak Leech, Maccainne a jedna kouzelná žena s velkýma tmavýma a doširoka otevřenýma očima, s hustým obočím, s důlkem v bradě, s rovným nosem. Podobá se Špičaté, Dina říká, že je to ona, ale ne, Špičatá nemá tu kulatou bradu s důlkem, Špičatá nemá ty její nádherné oči. Je-li to Špičatá, zuřím. Ne, ona to být nemůže, je méně krásná.
Pak na Pincio, pak k modistce, abych si objednala čepec à la Marie Stuartovna a turban à la Marie Antoinetta. Ta žena mi ukazuje šaty, které šije pro Kvirinál, pozítří je tam ples. To mě uvrhá do neuvěřitelného soužení. Kdybyste věděli, jak moc se mi tam chce jít, jak se třesu, že strávím tenhle masopust bez jediné zábavy.
Doma nacházíme navštívenku velvyslankyně, návštěvu tedy oplatila, ale trochu pozdě. Přesto je to lepší než nic.
Botkin a jeho bratranec přicházejí zároveň s večeří. Velkovévoda z Leuchtenbergu se ho zeptal, kdo jsme. „Kdo jsou ty hezké Rusky?“ Botkin říká, že máma by měla zajít za markýzou de Monterreno, kterou jsme tak často potkávaly ve Spa a na slavnosti u Gambarta, říká, že je zde zvykem konat takové návštěvy, zvlášť cizinka u zdejší dámy, u Římanky. Ať máma jde, kam chce, jen když já půjdu, kam chci.
Je mi sedmnáct a plesnivím. Má nejlepší léta plynou v trápení a ve stínu! Umírám tím každým okamžikem. Mé soužení nemá hranic.
Chcete důkaz mého zoufalství? Jsou chvíle, kdy si přeji vzít si Audiffreta a být někým v Nice, u Prodgersové!
To dává míru mé skleslosti, mého zoufalství. Tahle ponižující myšlenka mě napadla jen jednou nebo dvakrát, předevčírem například. Říkám vám to, abych dokázala, jak hluboko klesám, jak jsem zarmoucená, umučená, zavražděná tím, že žiji, jak žiji!
Kdo mi vrátí můj ztracený čas, mou nejlepší dobu! Vyčerpala jsem všechny výrazy a chcípám z toho, že se nedokážu vyjádřit.
Má nejlepší léta. Jedno už je ztracené! Od šestnácti k sedmnácti! Bože, Bože, Bože, zvedám ruce k nebi a úpěnlivě tě prosím. Ó Bože můj, vyslyš mě! Zachovej mi hlas, ztratím-li vše, hlas mi zůstane. Bože můj, buď ke mně i nadále dobrý, dej, ať neumřu zlostí a žalem. Tolik se mi chce vyjít do společnosti. Čas plyne a já se nehnu z místa, jsem přikována ke svému místu, já, která chci žít, žít za běhu... ve vlaku, já, která hořím, vařím se, ztrácím trpělivost. „Nikdy jsem neviděl takovou horečku života,“ řekl o mně Danis.
Kdybyste mě znali, měli byste představu o mé netrpělivosti, o mé bolesti!
Slituj se, Bože můj, slituj se! Mám jen Tebe, k Tobě se modlím, jen Ty mě můžeš utěšit!
Copak mě neslyší? Copak nevidí mé soužení? Jen on je může pochopit. Lidé mě nepochopí, hořím, umírám a obživám každým okamžikem. Jen Bůh vidí mou úzkost.
Za sousedku máme lady Spencer-Cowperovou, která hodně hraje v Monaku, velkou přítelkyni paní de Galve.
Napsala jsem Collignon a Barnolovi. Spěchala jsem podělit se s nimi o tu dobrou zprávu.
Mám velmi slabou střední polohu, což souvisí s neobvyklým rozsahem mého hlasu, inu, našla jsem jistý způsob, jak ji zpívat, který ji podivuhodně posiluje, takže je skoro stejně silná jako zbytek. To mě nadmíru těší a spěchám to napsat Ricardovi, který se o můj hlas tolik zajímá.
Bez toho bych potřebovala dva roky práce, abych dala střední polohu do pořádku.
Děkuji Bohu a prosím ho o ostatní věci.

Poznámky

Tři oktávy bez dvou tónů: mimořádný hlasový rozsah; běžný profesionální pěvec ovládá zhruba dvě oktávy. Facciottiho úžas byl technicky oprávněný. Můj hlas, můj poklad! Mým snem je oslnivě vystoupit na scénu. To je pro mě stejně krásné jako stát se princeznou.
Giulio Monteverde (1837–1917), italský sochař proslulý sentimentálními a technicky vytříbenými mramorovými díly, mezi nimi i slavným „Andělem" na hřbitově Staglieno.
Prosper d'Épinay (1836–1914), francouzský sochař působící převážně v Římě; proslulý elegantními portrétními bustami a idealizovanými figurami.
Popelka (Cendrillon): d'Épinayův výrok, že její noha — menší než noha sochy — připomíná pověstně drobný střevíček Popelky.
„La Pointue" — „Špičatá": neztotožněná Mariina známá, jedna z mnoha přezdívek, jež dávala lidem ve svém okruhu.
„Modiste": modistka, výrobkyně módních klobouků a doplňků; v 70. letech 19. století klíčová postava pařížského i venkovského módního obchodu.
Čepec à la Marie Stuartovna: čepec se špičatým výběžkem nad čelem spojovaný se skotskou královnou Marií Stuartovnou, módní v kostýmu a historickém portrétu.
Kvirinál: palác, sídlo italské královské rodiny po roce 1871, kdy se Řím stal hlavním městem sjednocené Itálie.
„Je moisis" — plesnivím: obraz pomalého chřadnutí v bezvýznamnosti, jako když chléb plesniví; pro Marii příznačná metafora společenské neviditelnosti.
„Horečka života" (fièvre de la vie): Danisův obrat — patří k nejcitovanějším charakteristikám Marie od těch, kdo ji znali.
Lady Spencer-Cowperová: neztotožněná anglická aristokratka; rod Spencer-Cowperů měl v té době několik větví. Monacké kasino učinilo z knížectví módní cíl hazardních hráčů.
„Le médium" — střední rejstřík: v klasickém zpěvu přechodové pásmo (passaggio) mezi hrudním a hlavovým hlasem; obvykle nejslabší část neobvykle rozsáhlého hlasu.