Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 19. ledna 1876

Teta píše, že hrabě Markov u ní byl. Těší mě, že je stále zdvořilý, už jsem se bála, aby nezačal být jako ostatní, on, který jezdí každou zimu a který k nám zůstal vždy stejný.
Nevěřili byste, jak si vážím lidí jako de Mouzay, de Daillens, de Ballore a jeho dcery, Barnola, Bihovec, Galula, Pepino, Markov. To je, myslím, seznam těch, kdo na nás nenaplili. Jejich jména, ať jsou jakákoli, mám zapsaná v srdci zlatým písmem, ale jména ostatních písmem ohnivým.
Hned po hodině malby jdeme navštívit galerii Spada, kde jsou jen ošklivé obrazy, jež tím, že jsou staré, nejsou o nic míň pokoutní mazanice. Ale ta socha stojí za vidění, je-li to vskutku socha Pompeiova, u jejíchž nohou byl nešťastný a božský Caesar zavražděn hromadou sprostých surovců. Tvrdí se dokonce, že ta skvrna na koleni je skvrna Caesarovy krve. Odtud jdeme do kostela svatého Jana v Lateránu, nesmírného a nádherného. Přesto je u hlavního oltáře pár malicherností a ne tolik souměrnosti, kolik by bylo třeba, aby byl kostel dokonalý.
Když člověk viděl římské paláce a kostely, musí si buď podříznout hrdlo, anebo se všeho vzdát. Jak se může líbit nádherný dům (o pěkném ani nemluvě) po vší té velikosti. Jak vyzdobit svůj dům po ozdobách, které tu člověk vidí?
Jak se spokojit s sebekrásnějším vyřezávaným dřevěným stropem po stropech mozaikových? Všechny ty sloupy, které zbožňuji, všechny ty sochy, to vše mě uvádí v zmatek a budí ve mně závist... vůči komu? Vůči králi, papeži, světu. Chtěla bych být dost bohatá, abych mohla nakoupit všechna mistrovská díla a zavřít je do nejkrásnějšího paláce na světě.
Pokud jde o krásné věci, ty bych nechala stranou, vzala bych si jen ty nejkrásnější, a s přísností bych si nevzala mnoho. Marné sny!
V tom kostele jsme potkaly baronku Ixhullovou, která přistoupila k mámě a dlouho s ní hovořila a omlouvala se manželovou nemocí, že dosud nepřišla. Máma u ní byla minulou neděli, jsou to tři dny.
Odtud na Pincio, pak na Corso, všude je dav. Mám ten ruch ráda.
Zdálo se mi, že tančím valčík v Černakovce s Meyerem, naším starým zahradníkem. Byl u nás ples a viděla jsem všechny nicejské pány.
Teta píše, že Záhadný, ale ona ho tak nenazývá, teď všichni u nás v Nice i zde dávají tomu ubohému chlapci příšerné jméno, říkají mu britaja soroka, což znamená Oholená straka, a zkráceně se říká prostě soroka. Teta tedy píše, že Soroka byl v Opeře a celý večer nedělal nic jiného, než že plakal, plakal doopravdy. Teta se domnívá, že jeho slzy způsobilo vyhnání od té Angličanky.
Tetu dopis představenému velmi pobavil, představuje si příchod dvou mnichů do Věže, já také. Muselo to být to nejkomičtější na světě. Když mu ohlásili dva mnichy, jistě si pomyslel, že jsou to převlečenci, a nařídil je zadržet, pak přišel sám, chystaje se je usvědčit, a místo toho našel dva opravdové mnichy se zkříženými pažemi na hrudi a s pokorným výrazem.
Co jim řekl? Co mu odpověděli?
Představuji si celý ten výjev.
Byly jsme znovu u monsignora de Falloux, jenž byl velmi laskavý, slíbil, že pro nás udělá vše, a mluvil o svých chudých, o nešťastných časech pro tak nedůstojně oloupené duchovenstvo, načež mu máma řekla, že udělá vše, co bude moci, a já připojila polovičatý nářek nad neštěstím, které v poslední době postihlo církev; v hloubi duše náramně spokojená, že těm jeho líným a smyslným kutnářům ubrali trochu sádla, ale monsignore byl mou poznámkou okouzlen.
Přišly zprávy z Ruska, nic dobrého. Mohu se jen modlit k Bohu a bát se. Teď si stěžuji, ale co teprve, kdybychom přišli o jmění! Hrůza! Modlím se k Bohu a třesu se. Bůh mě neopustí.
Nudím se v Římě, chtěla bych umět chtít být v Nice. Raději trpím tam než kdekoli jinde.
Nice, to je můj milý kraj.
Vidím Řím, Paříž, Londýn, krále, dvory, ale není nic milého jako mé drahé město.
Jestli budu někdy bohatá, urozená a šťastná, nezapomenu na ně a budu tam trávit několik měsíců v roce, ne, několik měsíců nebudu moci, neboť všude kromě Londýna je hlavní sezonou zima. Ale jezdila bych do Nice každý rok, ať už v zimě nebo v létě. A čas od času bych tam strávila celou zimu.
Myslím, že mám Nice tak ráda kvůli tomu zámku. Možná.
Žárlím tak, že bych kousala a škrtila, žárlím na přítomnost a hlavně na minulost, protože tu už nelze nijak změnit.
Kdybych byla muž, v deseti letech bych si vybrala asi deset holčiček ve věku pěti šesti let a zavřela bych je na nějaké hoře do pevnosti se ženami, které by dohlížely na jejich výchovu, za deset let by mi bylo dvacet a těm dívkám patnáct šestnáct, a tehdy bych si mezi nimi vybrala. Je zvláštní starat se tolik o minulost, inu já se o ni starám víc než o přítomnost; přítomnosti lze zabránit, ale minulosti? Vzít si ženu, která byla zamilovaná, která se dívala na muže, která s nimi mluvila!
Jsem žena a musím vybírat z prostopášníků světa, což mě přivádí v zuřivost. Neboť všichni ti pánové... Bože, kdybych doopravdy milovala, nechtěla bych milovaného muže právě kvůli minulosti, pořád by se mi zdálo, že vzpomíná, že mě srovnává, že myslí na minulost, na ty, které miloval. A žárlila bych na pouhou vzpomínku, na jedinou myšlenku stejně jako na všechno...
Ach! Neumím dobře psát, ale vím, že žárlím, žárlím, žárlím!
A na koho, dobrý Bože! Na ošklivého Nicejana, na mizerného zhýralce, kterému jsem úplně ukradená!
Ach! Já upadám.

Poznámky

„Naplili na nás" — Mariin opakující se obraz pro společenské odmítnutí a přezírání; ti, kdo se k rodině za soudních nesnází chovali s opovržením. ↩
Galleria Spada: palác v Římě s malou, ale proslulou uměleckou sbírkou, slavný především Borrominiho kolonádou s nuceně zkrácenou perspektivou. ↩
„Croûtes" — doslova „kůrky", pohrdlivý francouzský výraz pro špatné obrazy; Mariin umělecký úsudek bývá příznačně příkrý. ↩
San Giovanni in Laterano (Svatý Jan Lateránský): římská katedrála, biskupský stolec papežův, nejstarší a nejvýše postavená ze čtyř hlavních římských bazilik. ↩
Černakovka: statek rodiny Baškircevových na Ukrajině; domov z dětství, který se v Mariiných nostalgických a snových pasážích objevuje často. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky: „britaja soroka" — oholená straka (soroka = straka); přezdívka Audiffreta, oholeného žvanila. ↩
„Tak nedůstojně oloupené" duchovenstvo — narážka na italské risorgimento: roku 1870 nový italský stát zabral Papežský stát a ponechal papeže jako „vatikánského vězně". Falloux to přirozeně oplakával. ↩
„Frocards" — pohrdlivý výraz pro mnichy (od froc, mnišská kutna); Mariino soukromé antiklerikální mínění, před monsignorem pečlivě skrývané. ↩
„Zámek" (le château): kopec nad Nice zvaný Colline du Château — zde však téměř jistě skrytá narážka na domov či výhled spojený s Audiffretem, jehož Marie ze svého okna umanutě sleduje. ↩