Úterý 18. ledna 1876

Mluvily jsme o nicejských mladících.
Jestli se Audiffret ožení, jestli k tomu neštěstí dojde, řekla máma, Nice si bude muset vzít na deset let smutek, neboť čím bude Nice, vezmou-li mu Audiffreta, jeho jediného, jeho jedinečného mladíka? Bude to konec světa, zoufalství!
„To je pravda,“ povídám.
„A pak,“ pokračovala, „žádní jiní nejsou, Saetone se nemůže oženit, zkrátka v Nice jsou dva mladíci, Audiffret a Saetone, a já myslím, že se nikdy neožení, nemají na to právo, patří městu. To není jako Lewin, který patřil Prodgersové a kterého si vzal Durand.“
[Na okraji: To je ale otrava! Každý den opakuji totéž! Chytří vydavatelé, opakování vypusťte.]
„Je to,“ skočila jsem jí do řeči, „jako městský park, nikdo ho nemůže koupit, protože patří obci, městu.“
„Právě tak,“ povídá máma, „Audiffret nepatří sám sobě, patří Nice, sezoně, Opeře, neboť co by si bez něho člověk počal?“
To vše je pravda pravdoucí, jestli se Audiffret ožení, nezbude než zvednout paže a oči k nebi na znamení nevýslovné bolesti a strašného úžasu.
Čím bude Nice? Neboť není jediného vhodného mladíka kromě Záhadného.
Doufejme, že k tomu neštěstí nedojde.
Ostatně teta nám poví, kdo je ta trýznivá Oliva.
Byla jsem v kostele s mámou, která byla velmi spokojená, protože jsem byla růžová a hezká.
Jsem velmi v rozpacích kvůli svým bílým šatům, v zimě je to dokonce i v Nice trochu neobvyklé, a v Římě... Vycházím jen v kočáře, ale hodně se na mě dívají a Rusové už o mně mluví.
Mám tu smůlu, že jsem hezky urostlá a pěkná a že si při oblékání libuji v jisté zvláštnosti. Jsou dny, kdy bych byla nadšená, kdybych se mohla schovat do tmavých šatů.
Byly jsme na Pinciu, bylo tam mnoho lidí, vévoda z Leuchtenbergu, syn velkovévodkyně Marie, sestry Císaře, tam byl s paní Achenfievovou. Ta dáma je žena ruského prefekta, byla milenkou knížete Gorčakova, pak ji spatřil císařův synovec, vévoda z Leuchtenbergu, a vzal si ji. Od té doby je stále s ním, on chtěl dosáhnout rozvodu, manžel svolil, ale Císař do toho vstoupil, a navzdory tomu vévoda svou krásku neopustil, a prý jsou tajně sezdáni a kvůli tomu bydlí v cizině.
Tomu se říká mít štěstí. Měla livrej a nádherné koně. Aby ne, vždyť jsem skoro neteří ruského Císaře.
Dvakrát jsme potkaly bílého Doriu, pokaždé se otočil. Doria je jeden z máminých snů.
Brzy bude masopust, plesy, zábavy všeho druhu.
Velvyslankyně návštěvu neoplatila. A máme to první!
Nevím, na kom si to vylít, už nemám sílu zuřit jako dřív, ale slzy mě dusí celý večer, nic neříkám, abych nevybuchla, říkám jen, že se nudím, a máma odpovídá, že trpí víc než já a že tomu úděsnému soužení vděčí za své nemoci. Věřím tomu stejně jako ona.
Co dělat? povídá. Copak já vím! Možná že už před naším příjezdem do Říma docházely anonymní dopisy, jako před třemi lety, kdy Tolstoj napsal Nině.
Jedinou, pravou, výlučnou příčinou toho zla je ten proces. Mou matku a ostatní obviňují z ohavných a lživých věcí.
A trpím tím já, na mě dopadá všechna ta podlost, neboť oni nic nechtějí, nic nemilují, kdežto já... Ach! Bože!
„Já bych chtěla být v Nice,“ řekne najednou Dina, „opravdu nevím, proč jsem v Římě.“
„Právě!“ zvolala jsem šťastná, že mohu na něco vylít svůj hněv, „proč jste v Římě, ty a máma! Já vás nechtěla, už rok bylo domluveno, že pojedu s tetou. Máma je slabá, nemocná, nemohu ji nutit, aby všude běhala za mnou, vzaly jste mi všechnu zvědavost, všechnu touhu vidět, jsem skleslá! Všechno jste mi zkazily,“ atd. atd. Tím, jak jsem takhle mluvila, jsem mámě působila úděsnou bolest, ale musela jsem ji někomu způsobit, cítila jsem, že se rozpláču, a ta zlá slova zahnala slzy, jako vítr zahání déšť.
A pomyslet, že se nedá nic dělat! Nic, nic a zase nic! Čekat na konec procesu! Je mi sedmnáct! Není to věkem, kdyby mi bylo patnáct, bylo by to totéž. Všude a vždy totéž! Pořád samá zklamání a ponížení.
Ten proces vyvolali oni, a dopadá na mě, na mě, která jsem nic neudělala, která o tom nic nevím!
Až dosud jsem si myslela, že takové křivdy existují jen v knihách. Nejenže jsem zbavena všech radostí, ale ještě jsem pomlouvána a černěna. Můžete posoudit, zda si to zasloužím, nevynechala jsem v tomto deníku jediné své gesto, jedinou svou myšlenku, jsem zde pravdivá a přirozená, jako jsou duše před Bohem. Jestliže navzdory tomu, co říkám, pochybujete, pak jste zkažení a zlí, a v tom případě ať vás vezme ďas!
Ptám se vás, jaký zločin jsem spáchala? Proč jsem trestána?
Robensonová možná ani neví, jak se Bůh jmenuje, Hélène Howardová se nikdy nemodlila ze srdce a chodí do kostela jen z přetvářky; její sestra se modlí a věří v Boha, ale nic z toho nechápe, [Začerněné slovo: jak] jsou všechny šťastné, ne-li šťastné, mají aspoň to nezbytné, to, co má každý. A já se vyčerpávám v modlitbách a slzách, křičím, zoufám si, smiřuji se, modlím se k Bohu, a hleďte! To je věru povzbudivé!
Inu, navzdory všemu se budu modlit dál, má vytrvalost snad odzbrojí ty, kdo mě nechtějí slyšet, toho, kdo mě, jako nicejská společnost, týrá dřív, než mě vyslechne!
Copak se nedá nic dělat, copak neexistuje nějaký způsob, jak se stát jako ostatní? Lámu si hlavu a nic nenacházím! Prázdnota, zoufalství a Bůh, který mě nechce vyslyšet!
Bože můj, dobrotivý Pane, už se mnou nezacházej tak tvrdě, úpěnlivě tě o to prosím ze všech sil.
A Ty, Panno Maria, oroduj za mě u svého božského syna a u Boha, neopouštěj mě! Byli prý lidé, které jsi vyslyšela, kteří tě obměkčili, jimž jsi dopřála, oč žádali.
Možná že se modlím špatně! Ale neumím to lépe, dělám vše, co mohu!

Poznámky

„Prendre le deuil" — vzít na sebe smutek: formální období černého šatu a společenského ústraní po úmrtí, zde užité s komickou nadsázkou na vyhlídku Audiffretovy svatby.
Vévoda z Leuchtenbergu: Nikolaj Maximilianovič, vévoda z Leuchtenbergu (1843–1891), syn velkokněžny Marie Nikolajevny Ruské. Leuchtenberští vévodové byli morganatickou větví romanovského rodu.
Velkokněžna Marie Nikolajevna (1819–1876), nejstarší dcera cara Mikuláše I.; sestra Alexandra II.
Naděžda Achenfievová: společnice vévody z Leuchtenbergu; jejich vztah vyvolal u ruského dvora skandál.
Kníže Gorčakov: snad narážka na člena knížecího rodu Gorčakovů; Mariina drbová síť ji takovými skandály bohatě zásobovala.
„Bílý Doria" — člen proslulého rodu Doriů, jednoho z nejstarobylejších šlechtických rodů Říma; „bílý" zřejmě odkazuje na jeho světlou pleť. Jedna z máminých aristokratických tužeb.
„Et d'un!" — „A to je jedno!": první položka v Mariině výčtu příkoří a zklamání, její příznačné gesto odpočítávání.
Proces (le procès): vleklý rodinný právní spor — nejspíše o dědictví —, který Marie opakovaně uvádí jako příčinu jejich společenského vyloučení. Jeho povahu zřídka upřesňuje.