Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 12. ledna 1876

Přišel Facciotti a já dostala svou první hodinu zpěvu. V duchu jsem se pokřižovala a roztřeseně začala.
Facciotti očekával slabý hlásek bohaté slečinky, byl celý udivený, když uslyšel velký, silný a plný hlas.
Začala jsem tedy studovat zpěv, pěstovat svůj hlas, jeden z prostředků, jak se stát slavnou. Neboť není na světě nic jako vzrušující triumfy; když člověk jediným tónem, jakýmsi [Začerněná slova: druhem] vnuknutí vznítí nadšení toho davu, když je mu tleskáno, když je mu provoláváno slávou, když je zasypán květinami a cítí, že ten triumf vděčí jen sobě, že vládne celému tomu světu, [Začerněná slova: když jej] dav poslouchá zatajiv dech a okouzlen, musí se cítit víc než ženou, takový triumf a takovou moc lze srovnat jedině s triumfem a mocí císařů.
Po hodině jsem se zabývala šitím župánku, pak jsme vyšly, navštívila jsem Vestin chrám, il battistero di Costantino s těmi nádhernými mozaikami z 5. století, s těmi porfyrovými sloupy, vzatými z paláce césarů; pak Pavlovu kašnu, z níž z výšiny člověk přehlédne celý Řím, poté chrám Míru a znovu Koloseum a celou hromadu rozličných zřícenin.
Rozhodně jsem si oblíbila ty popraskané sloupy, víc než oblíbila, neboť po všech těch návštěvách jsem byla tak nadšená, tak okouzlená a chtěla bych strávit život obdivováním těch slavných zbytků, jež nám dokazují, jak hluboko jsme klesli! Nacházejí se úlomky sloupů, říms, zdí, a zdobí se jimi zahrady jako drahokamy, [Začerněná slova: ale jestliže] pokládáme za velkolepost bídný kousek nějakého domu, co bychom pak řekli, kdyby nám ukázali Řím v dobách jeho velikosti!
Když pomyslím, že ten pitomec Caracalla, ten příšerný nositel galského roucha, když pomyslím, že měl ve svých lázních bronzové dveře vzácné krásy, chvěji se závistí. Abych si připomněla zvuk jeho dveří, dám si doma pověsit jakousi bronzovou věc a budu do ní bušit.
Pak jdeme na Pincio a začíná pršet. A tak se vracíme a Botkin se svým bratrancem nás přicházejí navštívit. Botkin mi dává adresu sochaře, nejlepšího v Itálii. Dám se vytesat, postavím se do výklenku ve svém pokoji a budu se sama uctívat.
Když tito Rusové odejdou, vracím se k šití župánku a k pronášení spousty věcí, k tomu, že se povyšuji do hodnosti bohyně a pak se snižuji, až o sobě říkám, že jsem ranec špinavého prádla.
Jsem náramně spokojená, že mohu chrlit spoustu výstředností a rozesmávat mámu a Dinu.
Dostávám dopis od Ricarda, ten rozkošný přítel mi sděluje všechny novinky z Nice. Prodgersová pořádala večírek a všichni k ní šli. „Audiffret a Suetonius se předháněli o pohledy paní domu a ve dvě hodiny ráno každý odešel celý šťastný a spokojený, že byl u paní Prodgersové.“
Zdá se, že u konzula se před hezkou řádkou lidí mluvilo o nás a konzul i jeho žena říkali jen samé dobré: „Byl jsem rád,“ povídá Barnola, „že vidím, že jsou opravdu vašimi přáteli, ačkoli se už nestýkáte tak často.“
To mě překvapuje, zkrátka jsem velmi šťastná, velmi klidná a jdu spát s tím, že mou jedinou ctižádostí teď je nazývat pana Galulu prostě jen Galula.
Zítra je náš první leden, a ačkoli jsem od ruského světa zcela odpoutána, dávám si pod polštář hřeben.
Vsadila jsem se s mámou o sto franků, ona tvrdila, že Oholená straka k nám přijde, jakmile se vrátíme, a já tvrdila opak. Moc ráda bych prohrála.

Poznámky

„Petite voix de demoiselle riche" — tenký, neškolený hlas typický pro bohaté amatérky, které zpívaly pro salonní pobavení bez vážného studia. ↩
„Voix ronde" — hudební termín pro plný, znělý, zaokrouhlený tón. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Konstantinovo baptisterium". ↩
„Peignoir": volný župan; v 70. letech 19. století neformální domácí oděv nošený při oblékání nebo v uvolněném domácím prostředí. ↩
Porfyr: tvrdý, purpurově červený vyvřelý kámen, ceněný římskými císaři; sloupy z porfyru byly nejvyšším znakem císařské nádhery. ↩
Císař Caracalla (vládl 198–217 n. l.), pojmenovaný podle dlouhého galského pláště s kapucí (caracallus), který obvykle nosil. Jeho lázně (Thermae Antoninianae) patřily k největším a nejokázalejším v Římě. ↩
Pro Marii příznačné kolísání mezi velikášstvím a sebepohrdáním — v rozmezí jediného odpoledne. ↩
„Galula tout court" — užívat jeho jméno bez formálního „pan"; známka důvěrnosti či přátelské familiárnosti. ↩
Pozn. překl.: Pravoslavný Nový rok podle juliánského kalendáře, který se tehdy zpožďoval za gregoriánským o dvanáct dní. Dát si hřeben pod polštář je ruská lidová věštba, po níž se dívce má zdát o jejím budoucím manželovi. ↩
„La Pie rasée" — Oholená straka: Mariina přezdívka pro Audiffreta, narážející na jeho hladce oholenou tvář a žvanivou společenskost. ↩