Úterý 11. ledna 1876

+
Není to jeho vina, ubohé nevinné tělo! Jsi nevinné a hned se ti toho dostane důkazu.
Tvá duše vzala roha! Poslechni si toto trýznivé vyprávění.
Když den poté, co nám byla přinesena, chtěl jí představený podat její obvyklou stravu, jež sestává (toto poučení nám poskytl učený bratr Ardigo) z plakátů tří nicejských divadel a z trochy rýžového pudru, když za tím účelem představený otevřel svou bednu na dříví, nenašel v ní již svou duši, ta uprchla z posvátných míst!!!
Představený se právě naobědval a zůstal nad tím v němém úžasu, plakáty, jež si s takovou námahou opatřil od uvaděček prostřednictvím bratra Ardiga, a rýžový pudr, o nějž s veškerou bratrskou péčí požádal Maurice Grose, mu vypadly z rukou a hustý mrak mu zatemnil zrak!
Nicméně svatý muž se situací nedal porazit, ihned vyslal osm nejzkušenějších bratří v patách za vzpurnou substancí.
Už dva dny prochází našich osm bratří nové i staré město, pronikají až do krámu jeho strýce, dokonce se ho po té uprchlici vyptávají, ale strýc se spokojí s tím, že se od hlavy k patě pokřižuje a plivne na strop, zachvívaje se hrůzou.
Každý večer podává našich osm misijních bratří hlášení představenému; dnešní hlášení nás naplnilo hrůzou: spatřili jeho duši poletovat na Nádražní třídě nedaleko Maison Dorée, osm bratří se ihned vyzbrojilo nástroji užívanými k lovu motýlů, ale všechna jejich snaha byla marná, neboť ta vzpurná pára se smísila s kouřem doutníku pana Milona de Veraillona, jenž si vychutnával šálek kávy v Maison Dorée.
Hledej svou duši, ó nešťastné tělo! My ze své strany děláme, co je v našich silách, oněch osm bratří neztrácí ani minutu.
Modlíme se k Bohu a jeho svatému patronu, aby měli jeho nešťastnou kostru ve své svaté a důstojné ochraně. Bratři mniši z Cimiez. P. S. Příští neděli vám pošleme dva bratry, kteří vám oznámí výsledek našeho pátrání.
Tento dopis se vloží do pěkné obálky s touto adresou: Pan Emile d'Audiffret, Věž Audiffretova.
A tamten do jiné obálky s následující adresou: Ctihodnému bratru představenému z Cimiez, klášter Cimiez.
Otče můj, přeji si učinit klášteru dar, dar tak značný, jak mi mé prostředky dovolují, ale přeji si, aby o tom nikdo nevěděl. Levice nemá vědět, co dává pravice. Za tím účelem vás prosím, ctihodný otče, abyste mi příští neděli v půl jedenácté dopoledne poslal dva ze svých bratří, jimž odevzdám svůj dar. Abych poznala, že jsou to opravdu oni, postačí, řeknou-li, že přicházejí promluvit si o mé duši, a budou ihned uvedeni. Nemusím vám, ctihodný bratře, připomínat, abyste tento dopis spálil. E. d'Audiffret
Rozumíte?
Abych napsala tento dopis, vymyslela jsem si docela nepoznatelné písmo, a zároveň mužské. Bratři mniši nemají žádný důvod nevěřit. Představuji si tu scénu a směji se celý den, zatímco máma leží v posteli a Dina ji ošetřuje. Máma nemocná, deštivé počasí! Nebýt toho dopisu, plakala bych nad tím.
Až bude korespondence s mnichy ukončena, až se duše navrátí do těla Záhadného, sesbírám všechny ty dopisy a napíšu na to téma báseň jako Pulpit.
Nevyšly jsme, ale přišel malíř Katorbinský, zítra začínají hodiny. Monsignore de Falloux, který nemůže sám vycházet, k nám poslal cavaliera Rossiho, jenž nám měl vyřídit spoustu věcí a poprosit mámu, aby ho za dva dny navštívila, až bude moci přijímat; o vycházení nepomýšlí dříve než za sedm nebo osm dní.
Toho pána přijímám já a hovoříme o paní de Mouzay a o monsignorovi, který „se nám dá k dispozici“, jakmile se uzdraví. Dozvídám se mnoho věcí o městě. Cítím se náramně pyšná, že sama někoho přijímám, připadá mi to jako první panovnický čin krále.
Ruský kněz nás také navštívil. Tady v Římě cítím, jak se mě zmocňuje rozmar pro ty kutnáře. Je to pro mě něco nového a líbí se mi to.
Znovu jsem odříkala zaříkadlo a uviděla Záhadného, nechal si narůst vousy a já mu to vyčítala, načež vzal bláto, mokrou hlínu, a pomazal mi jím šaty, a já, vzavši totéž bláto, jsem mu jím pomazala obličej. Hádali jsme se. Ráda bych věděla, zda se mu zdálo o mně a zda zaříkadlo působí na oba.
Konečně už mám učitele malby, to už je něco, a cavaliere Rossi také řekl, že na zpěv není nikdo jako Rosaliová, dáma, která učí velmi dobře.
Dnes večer vidím všechno růžově a už přemýšlím o dopisu, kde se o Audiffretovi řekne: et eum dicat Surpem, molitissum, improlum, ihonestum, cupidum, luxuriosum, ebriuni.
Přesně to, co Septimius Severus říkal o Albinovi.
Jen aby zima rychleji uplynula, v Nice se se všemi svými nesnázemi cítím lépe, zoufám si tam pohodlněji.
Jenže vida, loni na jaře tam nebyl nikdo, ti nejlepší se točili kolem nás, Prodgersová byla opuštěná a ostatní také. Kdežto letos na jaře tam zase nikdo nebude, ale Prodgersová bude mít slečnu Robensonovou, ty tam jistě zůstanou dlouho, až do června, a budou mě hnát k zalknutí vzteky, neboť docela jistě právě u nich budou všichni.
Záhadný i všichni ostatní; možná také, že ty nové Angličanky zůstanou na jaře dlouho a že pánové pod vedením Tournona a Záhadného jim budou tvořit jakýsi dvůr, jako před třemi lety kněžně Galicynové a paní Chilowské, jež obě před měsícem zemřely.
To je samá domněnka, možná také, že až se vrátím do Nice, nebude tam už nikdo a že Záhadný bude v Paříži nebo... v klášteře.
Uvidíme, co bude. Sarà quel che sarà. Možná také, a to je to nejnepříjemnější, možná také, že Záhadný je ženatý nebo se hodlá oženit.
Inu, uvidíme, a zatím studujme a snažme se vyjít do společnosti, neboť je věčná škoda nechávat všechny mé toalety ve skříních nebo je nechat plesnivět v truhlách.
Modleme se k Bohu, doufejme, a také pišme dopisy Audiffretovi.
Mám chuť obklopit se kříži, relikviemi, růženci a svatými obrázky.

Poznámky

„Decampe" — vojenský slang pro náhlý útěk; Marie jej s předstíranou vážností vztahuje na únik duše.
Rýžový pudr byl módní kosmetický přípravek na pleť v 70. letech 19. století. Marie se Audiffretově marnivosti posmívá tím, že jeho duše se živí divadelními plakáty a kosmetikou.
Maison Dorée (Zlatý dům) — proslulá nicejská kavárna-restaurace, módní místo setkávání společnosti.
Matoušovo evangelium 6,3: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice." Marie si biblickou frázi přivlastňuje pro svůj žertík.
Pozn. překl.: „Pulpit" (Le Lutrin) je směšnohrdinská báseň Nicolase Boileaua (1674–1683) líčící velkolepým eposickým slohem malicherný spor o umístění kostelního pulpitu.
„Chevalier" (italsky „cavaliere"): rytířský titul označující nižší šlechtu.
„Frocards": mírně pohrdlivý francouzský slangový výraz pro mnichy a kněze, doslova „nositelé kutny".
Tradiční ruské lidové zaříkadlo prováděné v předvečer Zjevení Páně a Nového roku: hřeben se vloží pod polštář za odříkávání formule, aby se dívce zdálo o jejím budoucím manželovi.
Pozn. překl.: V originále kuchyňská latina podle vzoru antických urážek: „a nechť jej nazve Podivu[hodným], nejměkčím, nemravným, nečestným, hrabivým, zhýralým, opilým".
Císař Septimius Severus (vládl 193–211) porazil svého soka Clodia Albina v bitvě u Lugduna roku 197. Marie žertovně vztahuje historickou formuli císařského zatracení na Audiffreta.
Pozn. překl.: V originále italsky: „Co má být, to bude."