Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 10. ledna 1876

Strávila jsem večer dvě hodiny pláčem, ani nevím, dokážu-li to vylíčit, jak se sluší.
Byly jsme u monsignora de Fallouxe, ale ten už dvacet dní neopouští lůžko a nemohl nás přijmout. Čekaly jsme pět minut v nádherném salonu paláce Ruspoli, plném starožitností a uměleckých předmětů. A monsignore nás prosil, abychom zanechaly svou adresu, a slíbil, že nás přijde navštívit, jakmile se uzdraví.
Odtud jsme se vydaly za hraběnkou Antonelliovou, ta však opustila Řím už před deseti dny.
A nakonec jdeme do Vatikánu. Nikdy jsem neviděla velikány zblízka a nikdy jsem nevěděla, jak je třeba k nim přistoupit, přesto mi instinkt napovídal, že to neděláme, jak se patří.
Jen považte! Kardinál Antonelli, papež ve skutečnosti, ne-li podle jména, péro, které uvádělo v pohyb celý papežský stroj a které jej udržuje dodnes!
S vznešenou sebejistotou docházíme pod pravé sloupořadí, ne bez námahy si razím cestu davem průvodců, kteří nás obklopují, a u paty schodiště oslovím prvního vojáka, jenž se naskytl, a žádám o Jeho Eminenci; ten voják mě odkáže na velitele, který mi přidělí jiného, dosti podivně oblečeného vojáka; ten nás vyvede po čtyřech obrovských mramorových schodištích různých barev a my konečně docházíme na čtvercové nádvoří, jež na mě svou neočekávaností silně zapůsobí.
Netušila jsem, že by uvnitř nějakého paláce, ať už jakéhokoli, mohlo být takové nádvoří, ačkoli z popisů vím, co Vatikán je.
Při pohledu na tu nesmírnost bych nechtěla, aby papežství zničili; jsou už velcí tím, že stvořili tak krásnou velikost, a hodni úcty za to, že svůj život, svou moc a své zlato vynaložili, aby potomstvu zanechali toho abrakadabrového kolosa, jemuž se říká Vatikán.
Na tom nádvoří nacházíme obyčejné vojáky a jednoho důstojníka a dva strážce oblečené jako spodci z karet. Znovu žádám o Jeho Eminenci, důstojník mě zdvořile prosí, abych uvedla své jméno, napíšu je, odnesou je a my čekáme. Čekám a obdivuji přitom náš nesmyslný výlet.
„Vždyť ani nejsme ustrojené,“ poznamená Dina.
„Ale jdi,“ povídám, „ten zlomyslný kněz si toho ani nevšimne.“
„Myslíš? Kdepak, ten bude jistě jako Galula.“
Dovedete si představit Galulu po boku Antonelliho?
[Začerněná slova: Muž přibíhá]
Důstojník mi říká, že hodina je velmi špatně zvolena, že kardinál je u stolu a velmi pravděpodobně nebude moci nikoho přijmout. A skutečně, muž se vrací a sděluje nám, že Jeho Eminence se právě odebrala do svých komnat a nemůže přijímat, neboť se cítí poněkud nezdráva, ale že chceme-li být tak laskavy a zanechat dopis dole a vrátit se zítra ráno, pravděpodobně nás přijme.
Zanechávám dopis u jednoho švýcarského gardisty, jenž sedí v jakési vrátnici a který, spatřiv na obálce hraběcí korunku, se mi hluboce pokloní, a my odcházíme, smějíce se naší malé návštěvě u kardinála Antonelliho.
Poté jdeme za třemi nebo čtyřmi profesory. Ta schodiště! Ty pokoje! Ten zápach! Dobrý Bože! Ptala jsem se po signoru tom a tom, couvajíc přitom hrůzou před těmi ohavnými stvořeními, s nimiž bylo třeba mluvit.
Prší, je hnusně, desetkrát sestoupit dolů — jsem znechucená, otrávená; stýská se mi po Nice a po maestru Bregozzovi.
Jsme tu jako v lese!
Je mi sedmnáct let! Každý má nějaké místo, vilu, kde je doma, jen my nemáme nic! Studovat, dobrá, studujme, ale je třeba i vycházet do společnosti. Umírám tady zavřená, když vidím, jak všechny radosti, všechna potěšení, všechna ta nádhera míjí mimo mne!
Ach! Kdyby si jen někdo dokázal představit mé soužení!
Máma mluvila o Nice a dozvěděla jsem se něco nového. Onehdy, když se Barnola ptal, je-li pravda, že se vdávám, vyprávěl mámě, že u Franciových proběhl jeden rozhovor a že jeho předmětem jsem byla já. Říkalo se, že jsem strašlivá koketa, tak mladá a tak zkušená. Ricardo, ač mě před matkou vychvaloval, řekl, že mám mnoho nepřátel.
„Ach,“ povídá máma, „ji ne, snad nás, ale ji!“
„Ne, madame, vás ne, ale ji, a osobní nepřátele, ty Boutowské. A prefektce napovídali o slečně Marii kdeco.“
Jsem jako spadlá z nebe! Na mou čest! Ti Boutowští, které neznám, s nimiž jsem nikdy nemluvila! Ti Franciovi, ta prefektka! Všichni ti lidé, kteří mě roztrhávají na kusy, kteří mě pomlouvají! Všichni ti lidé, kteří mě neznají!
Když jsem je vídala projíždět v kočáře, zdálo se mi, že o mně docela nevědí.
Zabývají se mnou, a to ve zlém! Vzpomene si někdo na ubohého Abramoviče, který před třemi lety zemřel? I on byl u konzula svědkem toho, jak mě trhali na kusy, a „Zastal jsem se vás,“ řekl mi. Bylo mi třináct a půl!
Před čtyřmi lety mi bylo dvanáct a půl a Patton už chodil mámě říkat, že chodím na promenádu, abych ukazovala svou nožku. Dobrý Bože! Copak je má vina, že jsem hezky urostlá nebo že mám malou nožku?
Ach! Teď si vzpomínám na pohledy všech těch žen, Buenových, d'Auzacových, Decraisových, Franciových! A já si o každé z nich říkala:
„Dívá se na mě laskavě, snad se jí líbím, mám ji ráda!“
Ale co jsem jim udělala!
Na jedné straně je to útěšné — kdybych byla ošklivá, nikdo by si mě nevšímal. Ano, právě tak, jsem hezká a elegantní, ostatní ženy to nemají rády, ale to by nebylo nic, kdybych patřila do jejich zmijího hnízda; jenže já jsem zvlášť, stranou, a to se snadno člověk rozdrtí, snadno pomluví. Stojím mimo všechno, je to úděsné postavení — ani slečna ze společnosti, ani venkovanka, ani veřejná holka.
A všichni ti lidé mají všude známosti a mé komolené jméno koluje od úst k ústům a dělají mi ohavnou pověst! Dřív, než jsem spatřila tu společnost, po níž volám z plných plic, dřív, než jsem ji vůbec poznala. Osamělá bytost, odvržená, bez ochrany; která se opovažuje být hezká, opovažuje se být nejelegantnější, opovažuje se chodit ustrojená jako nikdo jiný, a přitom zůstávat prostá! Naplivejme na ni, tak je to! Bože můj, já jim to nezazlívám, na jejich místě bych nepochybně dělala totéž.
Jenže nemohu si pomoci, abych nezoufala nad svým strašlivým osudem! Celý svět vyráží do společnosti! Celý svět proti mně, ještě než ví, co jsem zač! Nebo zda mám malou nožku.
Všichni o mně mluví špatně! Vše je mi nepřátelské! Proč?
Snad proto, že jsem chtěla mít všechny ráda?
A zabývají se mnou, mluví o mně mnoho, jsem osobnost, pomlouvají mě!
Proto se na mě v Nice všichni dívali!
A já si myslela, že se na mě dívají s obdivem! Dívali se na mě jen proto, aby mě pošpinili, hanebně pomluvili! Na mě, která jsem jim nikdy nic neudělala!
A všichni ti lidé mají všude známosti a mé komolené jméno koluje od úst k ústům a dělají mi ohavnou pověst! Dřív, než jsem spatřila tu společnost, po níž volám z plných plic, dřív, než jsem ji poznala, jsem od ní podle pomlouvána.
Jak tedy chcete, abych měla dobré úmysly, jak chcete, abych proti nim nebyla zatrpklá, jak chcete, abych nevyplakala všechny své slzy!
[Škrtnuto: Když] Pohrdala jsem misantropy, říkala jsem, že to jsou zlí lidé, hlupáci, kteří vidí všechno černě. Jestliže ten nejzasmušilejší z nich začal už tak záhy jako já okoušet půvabné radosti od svých bližních, pak se už ničemu nedivím. Jak nemít v nenávisti lidi, které chcete mít rádi a kteří vás, aniž vás znají, aniž vědí, co jste zač, pomlouvají, černí a obracejí se k vám zády!
Je to zvláštní. Všichni proti mně, už ne proti nám, ale proti mně!
Co dělat? Plakat, snažit se získat přízeň těch, kdo mnou pohrdají? Necítím v sobě Diogenovu povahu a svrchované pohrdání vším mé povaze není vlastní. Tedy zarputile bojovat proti svým pitomým pronásledovatelům, sama proti všem... Ne, to si radši rozbiju hlavu!
A Bůh? Bohu je úplně fuk zrnko písku víc nebo míň v jeho nesmírných přesýpacích hodinách! Má smrt mu neudělá nic, vždyť má bolest se ho nedotýká, vždyť mě dnem i nocí vidí rozplývat se v slzách, vždyť každým okamžikem vidí křesťanskou duši, jak zoufá, až se láme, a jemu je to jedno!
Není nikdo tak ubohý jako já, neboť v temnotách zoufalství pochybuji o všem.
Co zbývá člověku, který nevěří v nic!
Bože můj, zbav mě těch myšlenek, dej mi věřit v tebe, ve tvého Syna a v Pannu Marii! Bože můj, smiluj se nade mnou, Bože můj, prokaž se milosrdným!
Svatá Maria, oroduj za mě u Boha! Ježíši, oroduj za mě u Boha!
Bože! Bože! Bože, smiluj se nade mnou, odpusť mi!
Vzpomínám si na svůj sen, tady je: Byla jsem v divadle, v přízemní lóži přímo proti jevišti, a v první lóži vlevo seděla Naděnka, Alexandrova žena. Dali mi celý balík nových košilek a spodků a řekli mi, ať jí je odnesu. Vedle ní byl Audiffret, sotva mě pozdraví, podávám mu ruku a on mi podává svou, ale ta [ruka] byla malá, červená, pokřivená.
Najednou si vzpomínám, že jsem zakroutila krkem Barnolovi a hodila jeho hlavu do nádrže, ale otvor, kterým má odtékat voda, je zamřížovaný, hlava zůstala v nádrži, úpěnlivě prosím, ať mě pustí, drží mě, nakonec běžím s Dinou, které se podaří tu hlavu odklidit. A na jejích dveřích vidím jinou, ale neznámou, rovněž oddělenou od trupu a mrtvou.
Pak vidím Anglickou promenádu a moře je celé pokryté černými strakami, dívala jsem se na ty straky, když tu všechny začaly tlouct křídly:
„Co se děje?“ ptám se.
„To proto,“ odpověděli mi, „že jsou všechny chyceny do obrovské sítě.“
Divila jsem se, že ptáci neuletí, když jsou chyceni jen dole. Jak síť přitahovali, straky se blížily k okraji, strašlivě tlukouce křídly, a volný prostor, který po sobě nechávaly, se plnil malými bílými labuťkami, jejichž šíje byly nádherně ozářeny sluncem.
Ještě jsem obdivovala ty nové ptáky, když tu těsně u okraje projeli, po dvou a rychlí jako šípy, lidé oblečení v bílém na bílých velocipedech, které, ač je uváděly v pohyb nohy těch lidí, byly mimoto taženy každý dvojicí rozkošných bílých koníků, jež běželi po hladině vody.
Tak vida, pomyslela jsem si, myslela jsem, že už mě nic nemůže překvapit, a hleďme!
Je to zvláštní sen, že? Potřebovala bych nějakého Josefa, aby mi vyložil ty černé straky a ty bílé labutě a ty bílé koně běžící po moři.

Poznámky

Monsignor de Falloux: Frédéric de Falloux (1811–1886), katolický legitimistický politik a spisovatel, význačná postava římských katolických kruhů. ↩
Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), papežský státní sekretář za Pia IX., obecně pokládaný za skutečnou moc stojící za papežstvím. ↩
Vatikánská švýcarská garda je proslulá svými nápadnými žluto-modře pruhovanými uniformami, navrženými podle tradice Michelangelem. ↩
„Un Suisse" — švýcarský gardista; papežův osobní strážní sbor, od 16. století verbovaný výhradně ze Švýcarska. ↩
„Coquette": v 70. letech 19. století žena, která záměrně přitahovala muže a pohrávala si s jejich city; výraz podstatně silnější než dnešní „koketa". ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „unprotected". ↩
Diogenés ze Sinópé (asi 412–323 př. n. l.), kynický filozof, který odmítal společenské konvence a žil ve svrchované lhostejnosti k mínění světa. ↩
Velociped: raná podoba jízdního kola, v 70. letech 19. století módní výraz. ↩
Narážka na Josefa v knize Genesis (41), který vyložil faraonovy sny. Marie si přeje vykladače snů. ↩