Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 5. ledna 1876

Včera proběhl prodej duše bratra Emila.
Od rána sháníme byty, ale podívejte, co píšu generálovi:
— Orsù, jsem v Římě. „Ach, to je věru podivuhodné, ach, to je věru překvapivé!" Je tu ruská zima, voda zamrzá ve fontánách, ale chlad by nebyl nic, kdyby byl jen chlad. Od dnešního rána sháníme byt a viděly jsme jediný. Neměla jsem odvahu vyjít nahoru, když mi ukázali černou, zející, špinavou a děsivou díru.
[Dva řádky škrtnuty]
Marně hledám nějaký dům, který by se aspoň trochu podobal francouzským domům, nacházím jen barabizny nebo popraskané sloupy.
Je to bezpochyby krásné, ale uznejte se mnou, že dobrý pohodlný byt je nekonečně příjemnější, i když méně umělecký. Myslím, že nakonec skončíme v Caracallových lázních nebo v Koloseu.
Cizinci mě budou mít za nějaký přízrak křesťanské mučednice, kterou sežral nějaký krvelačný tygr před nějakým masožravým císařem!
Pokud jde o nábytek, spokojíme se s úlomky soch nebo s kostmi, vznešenými pozůstatky minulosti dnes již nemožné!
Až se usadím v Koloseu nebo na Fóru, podám vám obšírnější podrobnosti o Věčném městě.
Zatím čekám na váš dopis, drahý generále, který, jak předem vím, bude velmi roztomilý a velmi milý.
Orsù, na shledanou. Marie Bashkirseff.
A teď pravda! Ani jeden obyvatelný byt! Kde to jsme! Kde to jsme? Může se tohle příšerné město nazývat hlavním městem! Tohle není Evropa! Ani jeden slušný dům k pronájmu! Jsem skleslá, otrávená!
Ale dřív než v květnu se nehnu.
Ó Říme! Myslím, že si vezmeme větší byt v hotelu a zůstaneme tam. Jen na Španělském náměstí se dá dýchat.
Je možné, že tohle je Řím! Jaká příšerná směs krásných starožitností a nových ohavností!
Je předvečer našich Vánoc, byly jsme v kostele, který se nachází v paláci velvyslanectví. Modlila jsem se k Bohu. Vyslyšel mě?
Mám takový strach, jsem tak skleslá. V Nice jsem byla aspoň doma, kdežto tady! Kdoví, co nás čeká! Důvěřujme Bohu — kde jinde mu důvěřovat, ne-li v Římě?
Viděla jsem průčelí San Pietra. Je nádherné, uchvátilo mi srdce, zvláště levá kolonáda, protože ji žádný dům nepřevyšuje a její sloupy s nebem v pozadí působí tím nejsilnějším dojmem. Člověk by si myslel, že je ve staré Helladě.
Most a Andělský hrad jsou podle mého vkusu rovněž nádherné.
Je to velkolepé, je to vznešené.
A to Koloseum!
„Arches on arches! As it were that Rome Collecting the chief trophies of her line Would build up all her triumphs in on dome, Her Coliseum stands; the moobeams shine As twere its natural torches, for divine Should be the ligth which streams here to illume. This long-explored but still exhaustless mine Of contemplation..."
Co bych mohla říct po Byronovi?
Mohu říct, že celou tu noc se mi zdálo o Audiffretovi, a hezky. Zase jsem poslala několik dopisů, aby byly podány na poště v Nice.
Jsem ošklivá a unavená. Zítra bude třeba všechno zařídit, všechno zařídit. Jsem jak na trní, neklidná.
Bože! Uklidni mě. Musím si tu, v Římě, to všechno zařídit u sebe.
První věc, kterou je třeba udělat, je najmout byt, vybalit kufry a pak využít ty dopisy.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Orsù" — nuže, no tak (hovorová italština). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky, citace z Byronova Childe Haroldova putování (zpěv IV) — slavného romantického popisu Kolosea. Volně: „Oblouky na obloucích! Jako by Řím, shromáždiv hlavní trofeje svého rodu, chtěl vystavět všechny své triumfy v jedinou klenbu — tak stojí jeho Koloseum; měsíční paprsky září jako jeho přirozené pochodně, neboť božské má být světlo, jež sem proudí osvětlit tento dlouho probádaný, a přesto nevyčerpatelný důl rozjímání..." (Mariino opisování ponechává Byronovy či vlastní pravopisné chyby.) ↩