Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 6. ledna 1876

Jsou Vánoce. Jdeme do kostela a vzduch je tam tak plný kadidla, že musím na deset minut vyjít ven, abych neomdlela.
Botkine byl zase u nás a přinesl adresy učitelů. Pak si bereme najatý landauer a máma jede k ruskému knězi, archimandritovi Alexandrovi. Jakožto archimandrita je mnich, neboť u nás se mohou ženit jen jáhni, kněží a cosi o málo víc než kněz. Máma říká, že je rozkošný. Naše velvyslanectví nepořádá slavnosti a nemá ani pevně stanovený den pro přijímání návštěv.
Když už máme slušný kočár, jedeme na Pincio a ta procházka mě trochu smiřuje s Římem. Veliký dav lidí a kočárů, a viděla jsem krále! Zbožňuji krále! Zbožňuji žít v zemi, kde je král a knížata.
A tady mají všichni krále rádi: „E brutto ma è tutto buono, tutto grazioso", tak se o něm říká. Král byl ve dvojspřežní viktorce s jedním pánem. Být Nina, řekla bych, že se do mě zamiloval, protože se prudce otočil a upřeně se na mě zadíval. Ale jelikož nejsem Nina, neřeknu nic, leda že zbožňuji krále italského, jako zbožňuji všechny krále, a obzvláště naši ruskou císařskou rodinu. [Dolní část stránky odstraněna]
Co se Záhadného týče, Frederic Viktor Emanuel je nesmírně ošklivý, ohromná tvář celá rudá, celá ohrnutá jako u buldoka, ale dívala jsem se na něj s dojetím, s úctou, s pověrčivostí. Ach, králové nevědí, kde brát oddané služebníky! Kdyby mohli znát mé srdce, všichni by ke mně vztáhli náruč, neboť na světě není nikdo větší royalistka než já, nikdo, kdo by byl věrnější, oddanější, upřímnější.
Zase jsem viděla... hádejte koho, viděla jsem ho na Pinciu opřeného o jeden z těch sloupků, které oddělují cestu, kudy se jen projíždí, od prostranství, kde se zastavuje, oblečeného v šedém — viděla jsem krásného sira Frederica Johnstona. Na světě není nic jako opravdový velký anglický velmož. Když ho člověk nějaký čas nevidí, zapomene, hledí po jiných, ale kdo se může srovnávat s Angličanem ražení Hamiltona? Vracím se tedy znovu ke svému zbožňování Angličanů. Také jsem u dvířek jednoho kočáru viděla Doriu, mladšího bratra, toho, kterému jsem říkala bílý Doria; uviděl mě a poznal. Znám ho hlavně z nicejské kavárny, z Rumpelmayera u klubu.
Ta společnost mi dává Řím zamilovat, Pincio je římská Promenáda Angličanů. Sotva lituji Nice, toho nevděčného a zlomyslného města!
Co se Záhadného týče, Frederic ho velmi dobře nahrazuje a předčí. (Když jsem to napsala, pochybuji.)
Včera smutná a nerozhodná, dnes jsem veselá a plná důvěry. Napsala jsem, ať mi pošlou Fortuna. Malý Said se tu bude velmi hodit. Dobře jsem se navečeřela a večer trávím čtením dějin Karla Smělého. –
Ve své „naivní prostotě" jsem si myslela, že společnost je jen v Nice, ale je i tady, a hodně, a dokonce velmi způsobná. Po promenádě jsme projely Corsem ucpaným kočáry, které projížděly mezi dvěma špalíry chodců všeho druhu; Doria byl mezi nimi. Teď se mi otevírají oči pro krásy a starožitnosti Říma, jsem zvědavá, dychtivá vše si prohlédnout; už nedřímám. Spěchám být všude, chci zase žít v běhu.
Ach, kdybych mohla... zase jedno přání směřující do Nice! Ať si říkám, co chci, všechny plány, které kuji, vyúsťují v triumf v Nice. Je to docela přirozené. I ta nejhnusnější věc získává tím, že klade odpor, na ceně. Buďte o té pravé pravdě dobře přesvědčeni.
Nemyslete si však, že jsem natolik otupělá, abych neviděla nic za hranice města pana Saetona; naopak jsem ctižádostivější než kdy dřív, ale mimochodem plivnout na někoho, kdo plivnul na vás, dát mu kopanec, to je potěšení, které si může dovolit každá urozená duše.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „È brutto ma è tutto buono, tutto grazioso." — „Je ošklivý, ale je samá dobrota, samý půvab." Lidové rčení o italském králi Viktoru Emanuelovi II. ↩