Úterý 4. ledna 1876

Včera máma napsala Botkinovi, bratrovi císařovnina lékaře, a dnes byl u nás. Je to šereda, co se věnuje malířství.
Po té návštěvě vyjdeme ven. Ó to ošklivé město, jak nečistý vzduch, jaká žalostná směs starých nádher a nové špíny!
Prošli jsme Corsem, via Gregoriana, Hadriánovým fórem, římským fórem, viděli jsme oblouky Septimia Severa, Konstantinův, via Appia, Koloseum. Ale všechno je ještě mlhavé, nevyznám se. Procházka po Pinciu je rozkošná, hrála hudba, ale když jsme tam byly, bylo tam pramálo lidí. Sochy, sochy všude.
Co by tak v Římě bylo, kdyby nebylo svatého Petra, a vůbec celého toho města. Jsem ráda, že ho neshledávám příliš velkým, půjde snáz poznat. Na promenádě jsme se bavily hledáním římských Saetonů, Audiffretů a Prodgersových. Slunce se neukazuje, počasí je tíživé a smutné. Nechci si nic prohlížet, dokud se neusadím.
Večer trávíme vykládáním karet, psaním dopisů Audiffretovi a povídáním o něm.
[Na okraji: Když jsem přijela do Říma, neměla jsem žádné umělecké cítění; byl to Řím, který mi otevřel mysl, a proto jsem ho od té doby zbožňovala.]
— Emile zvaný Zhýralý, ty neshniješ, ale... ó! — pak: Po zjištění bližších informací stejně shniješ. Emile Zhýralý, syn Léona Nestydatého.
Máma se mě ptá, co bych řekla, kdyby se oženil s Robensonovou. Neřekla bych nic, jen bych ho raději viděla mrtvého.
Je zvláštní, že jeho sňatek se sestřenicí z Marseille by mi nevadil, ale s nějakou Robensonovou nebo Buenovou, zkrátka s cizinkou, by mě dohnal k zuřivosti. V takovém případě se nejvíc bojím těch pohledů a toho co tomu lidé řeknou doma.
Ožení-li se, všechny mé plány zase vezmou za své.
Je nemožné, aby se ke mně jednoho dne nevrátil, řekla jsem. Jediná věc to může zhatit — jeho sňatek, a ta věc se chystá přijít.
Je to spravedlivé, když přece všechny mé plány musí být marné a bez toho sňatku by marné nebyly. Hrome hromská! Z toho hovoru mi tuhnou prsty. A není divu, u všech čertových Robensonových! To je věru smůla!
Tenhle pobyt v Římě mi připadá jako čtyřměsíční vyhnanství, na návrat do Nice myslím s nevýslovnou radostí. Zvlášť jestli se Záhadný neožení. Ó, stejně na mě bude plivat. Karty mi věští mnoho dobrého, ale jen někdy, náhodou. To se tedy nepočítá.
Ach, Nice, Nice! Je na světě hezčí město po Paříži? Paříž a Nice, Nice a Paříž. Francie, jen Francie. Žít se dá jen ve Francii. Jestli se mi podaří proniknout do římské společnosti, budu Řím mít ráda.
Palác Doria na Corsu mě přiměl zrudnout, tak je velký a nádherný. Ach, misera me!
Poslala jsem Collignon tento lístek, aby ho dala na poštu v Nice:
Ó Boreele! Jak jsi zošklivěl a jak jsi ztloustl. Kam se poděl tvůj šmrnc?
Teď jde o to studovat, vždyť jsem kvůli tomu v Římě.
Řím na mě nepůsobí jako Řím. Je tohle vůbec Řím?
Snad jsem se zmýlila?
Žít v jiném městě než v Nice, je to vůbec možné? Projíždět městy, prohlížet si je, ano, ale usadit se v nich! Inu, zvyknu si.
A všichni ti lidé, co zůstali v Nice — připadá mi, že setrvávají v té poloze, v níž jsem je opustila, a nehnou se, dokud se nevrátím. Běda! Hýbou se beze mě a baví se beze mě a to bílé stvoření je jim úplně fuk!
Přála bych si být nejen daleko očím, ale i daleko jazykům. Říká se, že se o mně mluví. To si neumím představit.
Myslím jen na květen, až vkročím do Nice, až půjdu ráno na Promenádu Angličanů, bez klobouku, se svými psy!
Jsem tu jako ubohá přesazená rostlina.
Dívám se z okna, a místo Středozemního moře vidím špinavé domy; chci se podívat z druhého okna, a místo zámku vidím hotelovou chodbu. Místo hodin na Věži slyším hotelové kyvadlovky.
Je ošklivé osvojovat si návyky a nenávidět změnu.
Nejhnusnější věc, která mě může potkat, je sňatek Záhadného, doufám, že tu hloupost neudělá. Prodgersová si však tu věc vzala k srdci, svatební agentura funguje.
Robensonová se nevrátila nadarmo. Poslyšte, upřímně, byla by to ohavná věc. Ženatý Audiffret, pan a paní d'Audiffret! Paní Robensonová d'Audiffret! Je to stará a svatá historie. In nomine Patris, Filii et Spiritus Sancti. Amen.
Pak je můj návrat do Nice v háji. Ale kdo mě nutí věřit takovým hloupostem! Jediné mámino slovo! Jak mě dokáže jediné slovo převrátit naruby. Doufám, že mé obavy nejsou nijak opodstatněné. Bylo by to příliš ošklivé, znamenalo by to, že se se mnou zachází zle ze všech stran.
Ne, doufám, že se znepokojuji nadarmo. Opravdu by to bylo příliš ošklivé. Myslet na jednu věc tak dlouho, všechno si v mysli zařídit, všechno si představit — a pro nic za nic! Ráda bych věděla, co si o mně myslí a co si myslí o mém odjezdu. Nic, nejspíš.
Ach, kdybych se mohla provdat za nějakého prince, to bych se vrátila do Nice a vkročila tam jako triumfátorka! Ale ne, je psáno, že se mi nic nezdaří, že všechno selže. A tak už si nedělám plány, a dělám-li je, pak s bolestným přesvědčením o jejich marnosti. Už se neodvažuji po ničem toužit, už se neodvažuji v nic doufat. Pokaždé jsem byla zklamaná.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „misera me!" — „já nešťastná!" (operní zvolání).
Pozn. překl.: Latinsky „In nomine Patris, Filii et Spiritus Sancti. Amen." — „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen." (posměšně nábožné požehnání obávanému sňatku).