Úterý 4. ledna 1876

Včera máma napsala Botkinovi, bratrovi císařovnina lékaře, a dnes byl u nás. Je to šereda, co se věnuje malířství.
Po té návštěvě vyjdeme ven. Ó to ošklivé město, jaký nečistý vzduch, jaká žalostná směs staré nádhery a nové špíny!
Prošli jsme Corsem, via Gregoriana, Hadriánovým fórem, římským fórem, viděli jsme oblouky Septimia Severa, Konstantinův, via Appia, Koloseum. Ale všechno je ještě mlhavé, nevyznám se. Promenáda na Pinciu je rozkošná, hrála hudba, ale když jsme tam byly, bylo tam pramálo lidí. Sochy, sochy všude.
Co by tak v Římě bylo, kdyby nebylo svatého Petra, a vůbec celého toho města. Jsem ráda, že mi nepřipadá příliš velký, snáz ho poznám. Na promenádě jsme se bavily hledáním římských Saetonů, Audiffretů a Prodgersových. Slunce se neukazuje, počasí je tíživé a smutné. Nechci si nic prohlížet, dokud se neusadím.
Večer vykládáme karty, píšeme dopisy Audiffretovi a mluvíme o něm.
na okraji
Když jsem přijela do Říma, neměla jsem žádné umělecké cítění; teprve Řím mi otevřel mysl, a proto jsem ho od té doby zbožňovala.
„Emile zvaný Zhýralý, ty neshniješ, ale... ó!“ — pak: „Po zjištění bližších informací stejně shniješ. Emile Zhýralý, syn Léona Nestydatého.“
Máma se mě ptá, co bych řekla, kdyby se oženil s Robensonovou. Neřekla bych nic, jen bych ho raději viděla mrtvého.
Je zvláštní, že jeho sňatek se sestřenicí z Marseille by mi nevadil, ale s nějakou Robensonovou nebo Buenovou, zkrátka s cizinkou, by mě dohnal k zuřivosti. V takovém případě se nejvíc bojím těch pohledů a toho co tomu lidé řeknou doma.
Ožení-li se, všechny mé plány zase vezmou za své.
„Je nemožné, aby se ke mně jednoho dne nevrátil,“ řekla jsem. Jediná věc to může zhatit — jeho sňatek, a k té teď dojde.
Je to spravedlivé, když přece všechny mé plány musí být marné a bez toho sňatku by marné nebyly. U sta hromů hromských! Z toho hovoru mi tuhnou prsty. A není divu, u všech čertových Robensonových! To je věru smůla!
Tenhle pobyt v Římě mi připadá jako čtyřměsíční vyhnanství, na návrat do Nice myslím s nevýslovnou radostí. Zvlášť jestli se Záhadný neožení. Ó, stejně na mě bude plivat. Karty mi věští mnoho dobrého, ale jen někdy, náhodou. To se tedy nepočítá.
Ach, Nice, Nice! Je na světě hezčí město po Paříži? Paříž a Nice, Nice a Paříž. Francie, jen Francie. Žít se dá jen ve Francii. Jestli se mi podaří proniknout do římské společnosti, budu Řím mít ráda.
Nad palácem Doria na Corsu jsem zrudla, tak je velký a nádherný. Ach, já nešťastná!
Poslala jsem Collignon tento lístek, aby ho dala na poštu v Nice:
Opsaný dopisBillet anonyme de Marie à Boreel, janvier 1876
Ó Boreele! Jak jsi zošklivěl a jak jsi ztloustl. Kam se poděl tvůj šmrnc?
Teď jde o to studovat, vždyť jsem kvůli tomu v Římě.
Řím na mě nepůsobí jako Řím. Je tohle vůbec Řím?
Snad jsem se zmýlila?
Žít v jiném městě než v Nice, je to vůbec možné? Projíždět městy, prohlížet si je, ano, ale usadit se v nich! Inu, zvyknu si.
A všichni ti lidé, co zůstali v Nice — připadá mi, že setrvávají v té poloze, v níž jsem je opustila, a nehnou se, dokud se nevrátím. Běda! Hýbou se beze mě a baví se beze mě a to bílé stvoření je jim úplně fuk!
Přála bych si být nejen daleko očím, ale i daleko jazykům. Říká se, že se o mně mluví. To si neumím představit.
Myslím jen na květen, až vkročím do Nice, až půjdu ráno na Promenádu Angličanů, bez klobouku, se svými psy!
Jsem tu jako ubohá přesazená rostlina.
Dívám se z okna, a místo Středozemního moře vidím špinavé domy; chci se podívat z druhého okna, a místo zámku vidím hotelovou chodbu. Místo hodin na Věži slyším hotelové kyvadlovky.
Je ošklivé zvykat si a nenávidět změnu.
Nejhnusnější věc, která mě může potkat, je sňatek Záhadného, doufám, že tu hloupost neudělá. Prodgersová si však tu věc vzala k srdci, svatební agentura funguje.
Robensonová se nevrátila nadarmo. Poslyšte, upřímně, byla by to ohavná věc. Ženatý Audiffret, pan a paní d’Audiffret! Paní Robensonová d’Audiffret! Je to stará a svatá historie. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
Pak je můj návrat do Nice v háji. Ale kdo mě nutí věřit takovým hloupostem! Jediné mámino slovo! Jak mě dokáže jediné slovo převrátit naruby. Doufám, že mé obavy nejsou nijak opodstatněné. Bylo by to příliš ošklivé, znamenalo by to, že se se mnou zachází zle ze všech stran.
Ne, doufám, že se znepokojuji nadarmo. Opravdu by to bylo příliš ošklivé. Myslet na jednu věc tak dlouho, všechno si v mysli zařídit, všechno si představit — a pro nic za nic! Ráda bych věděla, co si o mně myslí a co si myslí o mém odjezdu. Nic, samozřejmě.
Ach, kdybych se mohla provdat za nějakého prince, to bych se vrátila do Nice a vkročila tam jako triumfátorka! Ale ne, je psáno, že se mi nic nezdaří, že všechno selže. A tak už si nedělám plány, a dělám-li je, pak s bolestným přesvědčením o jejich marnosti. Už se neodvažuji po ničem toužit, už se neodvažuji v nic doufat. Pokaždé jsem byla zklamaná.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre de bigre !“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „misera me !“ (operní zvolání). ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „In nomine Patris, Filli et Spiritus Sancti. Amen.“ (tak v textu; správně Filii) — posměšně nábožné požehnání obávanému sňatku. ↩