Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 24. prosince 1875

[Šest řádků škrtnuto]
Bihovec byl včera u nás, různými věcmi ve svém hovoru ve mně probudil takovou lítost nad odjezdem, takovou lásku k Nice, že jsem se stala docela nešťastnou a šla jsem si domů zpívat, s takovým přesvědčením, s takovým zápalem a s tak hlubokým smutkem, že nad tím ještě teď pláču, tu věčnou árii s rozkošnými slovy: Ohimè! potessi io ritornare a quelle amate sponde, anche per un dì d'amor e morir.
Jak lituji ty, kdo nejsou jako já, nechápou, kolik je krásy, smutku, pravdy v té písni tak běžné a zpívané ve všech salonech.
Ano, là solo restare, jen tam, totiž tady, v Nice, v mém drahém městě.
Ať si člověk projde celý svět, najde vznešené krajiny, úchvatné hory, děsivé propasti, divoké, neuvěřitelné krásy, malebná města, půvabná města, velká města, ale když se vrátí do Nice, řekne si: tam to bylo krásné, tam to bylo nádherné, ale tady je dobře, tady je to milé, tady je to půvabné, tady je to sympatické, tady se člověku chce zůstat, tady je sám a obklopený, skrytý a na očích, jak si přeje. Nikde jinde se nedýchá tak volně, tak radostně. Nikde jinde není ta neobyčejná směs pravého a falešného, prostého a vybraného. Zkrátka, jak to mám říct? Nice je mé město. Odjíždím, ale vrátím se;
„Jeďte, ale litujte, lítost má své kouzlo," jak řekl jeden z těch milých popletů, kterým se říká básníci.
Dnes jsem hodně chodila, ráno s Collignon a odpoledne. Odpoledne po chodníku.
„Teď přejděme," řekla Collignon.
A sotva jsme přešly, Záhadný a Krasavec dne mě pozdravili z druhé strany. Bylo to hloupé, kdybychom byly nepřešly, ta dvě zvířata by se k nám možná byla přidala a já bych byla měla náramně příjemnou procházku.
Zítra jsou Vánoce a vymýšlíme s Collignon společně jednu hloupost. Koupíme pár obrovských bačkor, skákacího panáčka, žokeje, opratě na řízení (pro děti) a dvě ovečky, dáme to do bačkor, uděláme balíček a pod provázek vložíme dopis tohoto znění:
Ježíšek shledal malého Emila hodným, doufá, že tak bude pokračovat.
Hračky jsou pro malého Emílka, bačkory jsou pro malého tatínka. 1875.
a na obálce, uhodnete co.
Ale neposíláme to do Věže. Dina se převlékne za chlapce, a se svými modrými brýlemi a bledou pletí vypadá jako profesor matematiky, Collignon a já se také učiníme k nepoznání, a večer v osm hodin jdeme pěšky až ke kočárům, jeden si vezmeme a jedeme do klubu Středomoří, balíček dáme kočímu: „Dejte to vrátnému klubu, od pana Tavernier."
Smějeme se tomu jako za starých dobrých časů.
Nejvíc mě baví vidět vážnou ženu vyvádět se mnou hlouposti. Dnes ráno nás navštívila sestra Tereza a zanechala nám dvě navštívenky: řeholnice od Dobrého pastýře.
Jednu si vezmu, dopíšu dospod P.P.C. a s adresou napsanou Walitským ji pošlu do Věže.
Mizerný Emile! Nezasloužíš si tolik laskavosti, jen počkej!
Mámy jsou v Monaku, a o půlnoci se postavím před dvě zrcadla postavená tak, aby tvořila dlouhou chodbu, a poté co se pokřižuji, s očima upřenýma do jediného bodu čekám na nějaké zjevení.
Zůstala jsem tam půldruhé hodiny a nic jsem neviděla. To je víc než otravné.
O Novém roce to zkusím znovu. Musím něco vidět. Říká se, že muž, kterého člověk uvidí, je budoucí manžel.

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky „Běda! kéž bych se mohla vrátit k oněm milovaným břehům, byť jen na jeden den lásky, a zemřít." Marie cituje zpaměti s drobnými chybami. ↩
Pozn. překl.: Italsky „jen tam zůstat" — úryvek z téže árie. ↩
Pozn. překl.: „Lítost má své kouzlo" (Le regret a ses charmes) — blíže neurčený veršovaný citát; Marie jej uvádí s laskavou blahosklonností vůči básníkům. ↩
Pozn. překl.: Vánoce (la Noël), 25. prosince podle západního kalendáře; Marie chystá vánoční žertík pro Audiffreta. ↩
Pozn. překl.: Emílek (Mimile), dětská zdrobnělina jména Émile (Audiffretovo křestní jméno); žertík líčí Audiffreta zároveň jako zlobivé dítě a — skrze „malého tatínka" — jako zesměšňovaného dospělého muže. ↩
Pozn. překl.: Vážná žena, Collignon, která je zřejmě starší a důstojnější než Marie. ↩
Pozn. překl.: Sestra Tereza, řeholnice z kongregace sester Dobrého pastýře (les religieuses du Bon Pasteur), společenství věnujícího se charitativní práci. ↩
Pozn. překl.: P.P.C. — francouzská zkratka „Pour Prendre Congé" (na rozloučenou), kterou se značila navštívenka při odjezdu z města. ↩
Pozn. překl.: Věštění ze zrcadel, tradiční ruský i evropský lidový rituál konaný o Vánocích a Novém roce — o půlnoci se člověk postaví mezi dvě zrcadla a v odraženém průhledu vyhlíží přízrak svého budoucího manžela. ↩