Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 25. prosince 1875

#### Ah! son felice, ah! son rapita!
Najděte mi jazyk, který by se vyjadřoval s takovým nadšením! proto ho užívám, abych vystihla svůj stav.
Po takovém úvodu jistě čekáte nějakou událost se Záhadným. Sotva jsem ho zahlédla, a to z dálky. To ti ostatní... inu, tak.
Je nebeské počasí, všichni jsou venku. Navzdory svému včerejšímu bdění jsem hezká. Jdu s Collignon, a cestou se k nám přidá Winslow a představí mi svého přítele, nevím koho, který prý hořel touhou a tak dále. Gonzales mě zastaví, řekne mi, že jsem krásná, a já mu odpovím, že je laskavý.
„Rád bych se s vámi prošel," říká, „ale vy jste s těmihle pány."
„Bude to někdy jindy," říkám.
Pak potkávám d'Aspremonta se dvěma okouzlujícími Italy, jeden z nich je ten, co má hamiltonovské oči.
Vezmu si kočár a máma mi vypráví, že viděla Saëtona a Gonzalese a že jí ten poslední napovídal tolik krásných věcí o mně, on a jeho přítel Mulinar, že nevěděla, jak jim poděkovat.
Manara se na mě už několik dní dívá náramně silně, zatímco stojíme před veřejnou zahradou s Varpachovským, paní Sapogenikoffovou, Antonoffem, Bihovcem, Jourkoffem a Walitským, Manara koupí celý balík balonků a vypouští je. Tak mě to okouzluje, že je to cukříček. Tyhle hlouposti se mi líbí víc, než dokážu říct.
Procházím se, okouzlená, šťastná, zpívám a mezza voce „Mignon" a všechno mi připadá krásné. Všichni se na mě dívají tak laskavě, ti, které znám, mě zdraví víc než obvykle, ti, které neznám, mě skoro zdraví. Nejraději bych je všechny zlíbala!
Ach! kéž by nám bylo v Nice dobře! Nechtěla bych odjet!
Mám chuť se bavit! Chtěla bych pozvat všechny k sobě, uspořádat oběd, ples, večeři, večírek, uspořádat ďábelský karneval!
Ach! kéž by nám bylo v Nice dobře! Ach! bože můj!
A koho to vidím! Svou starou vášeň, Boreela! Dívá se na mě, mé bílé oblečení má svůj účinek. Já se na něj nedívám.
Chtěla bych Saint-Claira, Boreela, oba Italy, d'Aspremonta, všechny, všechny!
Ach! jak se časem budu bavit! Jaké hlouposti budu vyvádět! A bude to pro mě snadné, mám celou rodinu za spoluviníka, budu moct dělat všechno.
Mám chuť se bavit, zdá se mi, že svět je můj! Ach! kéž by nám bylo v Nice dobře!
Bože můj, učiň zázrak! Nezasloužím si to, vím, ale....
Ale vy nikdy nepochopíte, jak jsem okouzlená! Nedotýkám se země!
Ó, jak bych chtěla shromáždit všechny u sebe! Ach! kéž by nám bylo v Nice dobře, v Nice, kterou zbožňuji na kolenou, v Nice, která o mě nestojí! Mé město, které mě odmítá!
Město mizerné, zbožňované, moje.
Bihovec, Varpachovský a mé Grácie tu večeří. Ach! chtěla bych všechny, všechny, všechny, všechny! Bože, Bože, učiň to. Nejsem v jádru zlá, jsem jen trochu bláznivá.
#### Ah! son felice, oh! son rapita! Dio, Vergine santissima!
Ho! ho! ho! ho! ho! Cha! cha! cha! cha! cha! Aj! aj! aj! aj! aj!
Je po mně! A nejhorší je, že to nemůžu svést na nikoho. To jsi ty, neopatrná holko!
Jdeme do Opery.
Máma s mými Gráciemi ve třetí lóži v prvním patře, já, teta a Dina ve druhé lóži ve druhém patře, vedle Záhadného. Cítím se nesvá, zdá se mi, že ta hloupá osoba je z toho nespokojená. Krasavec dne je s ním. Záhadný se na mě vůbec nedívá, odvrací se skoro nezdvořilým způsobem.
Z okouzlené, jaká jsem byla, se stávám bláznivou, nedokážu zůstat ani okamžik v klidu, směji se.
Přichází Tournon, a na rozdíl od toho mizerného Niçana je velmi okouzlující.
Povídáme si skoro celou dobu. Naši sousedé vpravo jsou ti moji dva Italové, dívají se na mě a mluví spolu italsky, a já, když jsem je nechala dost dlouho mluvit, promluvila jsem také italsky na Dinu a oni hned zmlkli.
Bihovec je s námi. Řekla jsem Tournonovi naivitu, a aniž jsem chtěla.
„Chtěl jsem přijít k vám," říká mi, „ale vaše lóže je plná."
„To nevadí," odpověděla jsem, „přijďte stejně, mám moc ráda, když je hodně lidí."
Dveře se otevřou a objeví se Záhadný.
„Nuže," říkám, „slavíte Vánoce?"
„Ale ne, nedělám nic."
„Jakže nic, posílají se dárky, dostávají se, člověk se baví."
„Ach! ano, představte si, že jsem dostal pár bačkor velkých jako tohle."
„Bačkory?"
„No ano, zrovna moje byly tak ošoupané, že to přišlo náramně vhod."
„Ne, to si vymýšlíte?"
„Ale ujišťuji vás, a anonymní dopis, který nebyl podepsaný."
„To je docela přirozené, anonymní dopisy nikdy nejsou podepsané."
„Hele, už zase říkám hloupost: Stálo tam: Ježíšek shledal malého Emila hodným, doufá, že tak bude pokračovat!"
„Cha! cha! cha!"
„Ano, a hádejte, co bylo v těch bačkorách, stokrát to neuhodnete."
„Pár rukavic?"
„Ne, tisíckrát to neuhodnete."
„No tak, kravatu?"
„Ne."
„Manžetové knoflíčky?"
„Ne."
„Tak tedy," říká Dina, „šle?"
„Ne, panáčka, panáčka!"
„Ó! opravdu!"
„Ano, a jsem zoufalý, nedělá píp-píp."
„Tak si stěžujte! posílají vám dárky, a vy jste nespokojený!"
„A," pokračoval, „jen jedna bačkora byla plná, kdežto druhá docela prázdná, to je špatné."
Můj drahý Emile, tak snadno se chytit nedám, chtěl jste, abych zvolala: Ne, ta druhá byla také plná! prohlédla jsem tvou lest, Bibi mé duše! a říkám prostě:
„Jste příliš náročný, panáček úplně stačí."
„A téhož dne," pokračoval, „téhož dne jsem dostal dopis, navštívenku: Řeholnice od Dobrého pastýře. P.P.C."
Všichni propukli v smích.
„Co znamená P.P.C.?" zeptala jsem se.
„Pour prendre congé. Na rozloučenou."
„Ach! ano, pravda."
„Ale už nějakou dobu jich dostávám spoustu, onehdy zase vystřiženého krále, proklaného šípem!"
„To není možné."
Celá lóže se hlasitě smála, já také, ale dobře jsem viděla, že ten muž zuří a že všechno tuší.
To je strašné!
Jen ať si někdo vzpomene na ty nejmenší dopisy, které jsem poslala!
„To někdo chtěl udělat něco náramně duchaplného," pokračoval ten muž, „když mi poslal ty bačkory, ale já jsem ničemu nerozuměl. Ó! ale dostávám spoustu věcí a začíná mě to obtěžovat," dodal vážně.
„Vy jste šťastný, že dostáváte, já nedostávám vůbec nic."
„Pošlu vám ty bačkory."
„Ach! když říkáte, že jsou velké jako tohle! co bych s nimi dělala?"
„To nevadí, pošlu vám to všechno zpátky."
„A co s tím mám dělat?"
U čerta! U čerta! U čerta! To je pěkné. Je po mně.
A je to, a je to, co chcete, abych ještě řekla? a je to a je to.
Zuří a nenávidí mě docela jaksepatří, a já mu to oplácím.
Jakmile vešel k nám a pozdravil mě, dala jsem se do řeči s hrabětem, a teprve po několika minutách jsem začala ten rozkošný rozhovor, který jste právě četli.
Proč to tušil? Co naděláš, je to náramně špinavé, slečna, která dělá takové věci.
Přichází Pepino, přichází Galula. Směji se jako šílená a všechny předem upozorňuji, že jsem od dnešního rána v nemožném stavu.
K mému velkému překvapení vidím Záhadného vejít do naší pobočky.
Jak mi vyprávěli později, vím, že se mluvilo o bačkorách. Sotva vešel, Olga řekla:
„Nuže, dostal jste novoroční dárky?"
Lépe mi posloužit nemohla. Pak se zakousla do bonbonu, on si o něj řekl a snědli ho napůl. To je něco, co mě přivádí k zuřivosti.
Hudba z „Mignon" má svůj účinek, jsem dojatá, zamilovaná a bláznivá. Tournon mi nabídne rámě a vycházíme spolu.
„V pondělí u vás?" zeptal se mě.
„Ano, v pondělí, když v úterý odjíždíme."
„Vy odjíždíte? je to rozhodnuté?"
„Zdá se."
„Do Říma?"
„Ano."
„Lituji toho," řekl tiše, „z celého srdce."
„I mně je líto odjíždět."
Celou dobu jsem pro toho pána pózovala, a jaksepatří, možná trochu příliš, bojím se, že si toho všiml.
Dole nedokáže Záhadný zabránit svému obličeji, aby nevyjádřil úžas, když mě vidí zavěšenou do Tournona. Vcházíme do salonu. Audiffret také, o vteřinu později.
„Tournone," říká, „kde je Bergerault, co jste udělal s Bergeraultem?"
„Nevím, scházel dolů s námi," odpověděl hrabě.
A Niçan zaváhal, zůstal ještě minutu a šel se dívat na odcházející.
„Opravdu nevím, co je mi dnes večer," říkám, „chovám se jako bláznivá."
„Musíme vás zavřít," říká teta, „už vás nebudeme vodit do divadla."
„Jste dojatá," říká Tournon.
„Ale ano, hudba z „Mignon" na mě působí zvláštním dojmem, a pak si pokaždé představuji, že Mignon jsem já, chápete to dojetí. Ach!" pokračovala jsem, „nebudu moct spát."
„Píšete?" zeptal se Tournon.
„Ne, budu zpívat „Mignon."
Jsem opravdu jako bláznivá! Jakmile jsem v kočáře, nestydím se před generálem a chovám se jako výstřední osoba nebo jako batole.
Sejdeme se u mámy a všechno si vyprávíme.
Teď nesmím ztratit hlavu, je třeba pozítří poslat Shniješ! a od pozítří každý den. Jakmile odjedu, ujme se toho Walitský.
„Má drahá," říkám Dině, „nepouštěj se do diplomacie, svými naivitami sis myslela, že to zamaskuješ, a zabránilas mi říct, co bylo třeba. Ví všechno."
Ach! vidíte, špína vždycky vyplave navrch.
Zdá se, že když se Záhadný dozvěděl o našem odjezdu, pozval se sám, a v pondělí přijdou všichni.
Poslyšte, jestli ví, že jsem to já, nezbývá mi než se oběsit. To je strašné, strašné, strašné!
A jsem vinná jen já, není možné to na nikoho svést.
Ale proč to uhodl? Co naděláš. Pro něj jsem ztracená, nenávidí mě a pohrdá mnou, a má pravdu.
Ten bonbon se mi vrací na mysl a rozzlobí mě. Záhadný ví všechno.
Dobře mu tak, neměl tam chodit!
Georgi Dandine, sama sis to chtěla!
Ach! ty darebnice Biou!
Musím se ospravedlnit. A co když v pondělí nepřijde?
Dobře jsem z jeho chování a z jeho očí viděla, že ví všechno. Zuří na mě. Mám radši cokoli než pouhou lhostejnost.
Ne, je to ošklivé. Ach! jednou, ať se děje co se děje.
Stejně jsem okouzlená, nadšená, pomatená, nevím proč, od dnešního rána.
Tournonovo chování ke mně se mi líbí, je vážný, pronikavý, velmi laskavý.
Je v tom něco jako... nevím jak, každá věc, kterou řekne, se zdá řečena tiše, vážně. Mluví jen tak do větru? To nevěřím.
U mámy nemluvím o nikom jiném než o něm, ale hlasem Audiffreta.
Pošťuchují mě kvůli tomu druhému ničemovi. Teta ho svou živou představivostí vidí žárlivého, zuřivého. Zuřivého ano, žárlivého ne.
Škoda.
„Pan d'Audiffret na mě plive," říkám, „docela jaksepatří."
„Jen považte!" udělá máma.
„Hodně mě to rozzlobilo," říká po chvíli, „připadalo mi, že když jste vešly, Audiffret, ta Oholená straka, udělal netrpělivou grimasu, pak mluvil s Desforgesem a Desforges si vás prohlédl a nezdál se příliš spokojený."
„Co je mi po tom!"
„Co je vám po tom!" zvolala teta, „vždyť děláte všechno kvůli tomu ničemovi."
„Ale jděte!"
„Vaše postel je hezká," říkám mámě, „ale moje bude ještě lepší."
„Ano," říká teta, „a v té mušli bude ležet Oholená straka."
„Žádné cynické žerty!" říkám, napodobujíc větu z nějaké veselohry, a směji se.
„Ano," říká máma, „uložená v pruhovaném županu."
„Fuj! madame!"
A kdo ví?
Ach! to víš, teď na mě myslí, po mých dopisech.
Ne, ale to musí mít o mně pěkné mínění! Ach! u všech rohatých!
Sama sis to chtěla, teď se z toho dostaň. Nikdy jsem nechtěla být odhalena.
Pěkné, moc pěkné, co si o mně myslí.
Anděl oděný v bílém, plavovlasá a bělostná, božský hlas, rozkošná nožka — a dělat takové špinavosti!
Bude třeba pokusit se to napravit.
V pondělí promluvím já, Dina už se do toho míchat nebude.

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky „Ach! jsem šťastná, ach! jsem u vytržení!" — operní zvolání, které se v záznamu opakuje jako leitmotiv Mariina nadšení. ↩
Pozn. překl.: Italsky „polohlasem" — hudební výraz. ↩
Pozn. překl.: Boreel, známý z dřívější nicejské sezóny, kterého kdysi Marie obdivovala; v tuto chvíli již „vieille passion" — stará vášeň, dávno překonaná. ↩
Pozn. překl.: Italsky „Ach! jsem šťastná, ó! jsem u vytržení! Bože, Panno nejsvětější!". ↩
Pozn. překl.: „Je po mně" (Je suis flambée) — hovorově „jsem v koncích" či „jsem prozrazená"; Marie si uvědomila, že Audiffret ví, že vánoční žertík pochází od ní. ↩
Pozn. překl.: V originále „Bigre!", mírná francouzská kletba (od silnějšího „bougre"); Mariino příznačné zvolání. ↩
Pozn. překl.: Naše pobočka (notre succursale), druhá lóže obsazená mámou a Gráciemi — Marie užívá obchodní výraz („pobočka") pro rozdělené rodinné sezení. ↩
Pozn. překl.: Generál, patrně W (Walitský) v roli rodinného faktotum; případně vojenský známý přítomný v kočáře. ↩
Pozn. překl.: „Shniješ!" (Tu pourriras) — výhružný vzkaz, který Marie chystá Audiffretovi anonymně posílat; viz dřívější prosincové záznamy, kde se tato kampaň líhne. ↩
Pozn. překl.: Narážka na Molièrovu komedii „George Dandin"; přísloví „sám sis to zavinil". ↩
Pozn. překl.: Vaudeville, žánr lehké komické francouzské frašky; Marie napodobuje ustálenou divadelní frázi, aby odrazila dvojsmyslné popichování. ↩