Středa 22. prosince 1875

[Několik slov škrtnuto]
Dnes je matiné.
Ten zatracený darebák Biou!
Nemluví se o tom, ani já ne. To mlčení mě uchrání před záchvatem zoufalství.
Nejhorší na tom je, že o tom mluvili se Záhadným. Ó! nezačněme zase zoufat na deseti stránkách. Kazí mi to pleť.
Byla jsem pěšky s Collignon a Záhadný byl v kočáře, šla jsem po chodníku (totiž po straně domů), ale podpatek se mi zachytával o sukni, což mě přimělo vzít kočár. Projíždíme se s mými Gráciemi, pak je odvezu domů, a chystala jsem se odjet, když přišel Walitský.
„Jedeš?" zeptala jsem se ho. Neodpověděl, podle svého rozkošného zvyku.
„No tak, můj milý, jedeš, nebo nejedeš?"
Právě v tu chvíli projel Záhadný tak blízko kočáru, že jsem myslela, že zastaví, ale spokojil se s tím, že mě hluboce pozdravil s nuceným úsměvem a pomalu pokračoval svou cestou.
Chápete, proč vyprávím i ty nejmenší věci do podrobností? Potom mě možná napadne zbožňovat toho mužika a zuřila bych, že jsem si všechno nezapsala.
Varpachovský u nás večeří, začíná mi připadat zábavný. Do večeře se cítím náramně nešťastná a potom jdu udělat toaletu na Operu.
Oblékám se tak, jak se sobě líbím nejvíc. Empírové šaty, nahá šíje, žádná ozdoba a nic ve vlasech. Jak tu toaletu nazvat, nazvěme ji Olymp, je to trochu domýšlivé, ale co! Tvář svěží a zářivá. Jedním slovem jako se malují ty napůl nahé bohyně se zvrácenou hlavou, s pootevřenými ústy, za nimiž jsou vidět malé bílé zuby.
Přijíždíme hodně pozdě. Tři Grácie, Audiffret, Tournon a Krasavec dne jsou na svých místech. Ricardo se na nás přichází podívat. Po celou jednu přestávku byli Audiffret a Krasavec dne pryč, už jsem se začínala nudit, když se vrátili. Tournon odchází docela, začínám se zlobit. Ale najednou, v posledním dějství, se vrací.
„Půjdu," říká Ricardo, „protože tihle pánové mají chuť přijít, onehdy večer, po mém odchodu, jste měly plnou lóži."
A hned přichází Tournon. To je všechno, co jsem chtěla. Je ošklivý a sešlý, ale způsobný a urozený, kdežto jistá osoba z mých známých „by totéž o sobě říct nemohla".
Ta osoba je dnes večer příliš hezká, což dodává jejímu dlouhému nosu trochu hloupý vzhled.
Tournon říká, že večírky, kterými jsou v Nice zahlceni, ho nudí, že má raději úzký kruh. Kdyby věděl, co si myslím o tom, co má rád! Ano, ale on to neví, protože jsem téhož názoru jako on, a teta mu říká:
„Jestli se nebojíte, že se budete v rodinném kruhu nudit, velmi ráda vás u nás uvidím, a večer také."
Vycházíme spolu z lóže, ale protože hrabě tam nechal svůj plášť, jde si pro něj. Na schodišti mi Záhadný přichází popřát dobrý večer a sestupuje vedle mě.
„Jak se máte, slečno?"
„Velmi dobře, děkuji, a vy, pane?"
„Velmi dobře."
„Ptám se vás na to, pane, protože jedna dáma vás dnes shledala náramně bledým."
„Já se mám velmi dobře."
„Řekněte mi, pane," přerušila jsem ho, „nejsou ty žluté botky, které měl dnes večer tenor, stejné jako ty, co si bere paní Pasqua, když zpívá „Mignon"?"
„Ach! to já nevím!"
Když jsme sešli schody, nechala jsem tam svého doprovázejícího, přesně jak by to udělal on sám, a vešla jsem do salonu, teta a Dina mě následovaly.
A vzápětí Záhadný přišel k nám a pokynul svým pohůnkům, aby přišli také. Pořád musí někoho volat, má posedlost shromažďovat kolem sebe dav jako trhači zubů a šarlatáni a chrlit na něj hromadu věcí, sedě na své holi, gestikuluje a někdy i tancuje.
Když jsem si s těmi pány vyměnila pár slov, dám se do recitování recitativů z „Lazebníka", Záhadný mi řekne nevím co a já mu odpovídám frázemi z „Lazebníka" a dívám se na něj velmi lhostejně.
Tournon je náramně laskavý a já dělám dítě. Vyprávím mu, jaké jsem měla potíže, než jsem dostala dlouhé šaty. Skládá poklony mé toaletě a doprovází mě až ke kočáru, klopýtaje o mou vlečku a říkaje mi už nevím co.
Inu, vidíte, kdybych byla viděla Audiffreta sestupovat ze schodů Italského divadla se slečnou de Gonzales-Moreno nebo s jinou, a pak si ji jít vyhledat do salonu, byla bych tak žárlivá a zuřivá, že bych se půl hodiny válela po zemi.
Ale protože jsem to já, hle, jaký to na mě má účinek. Audiffret se zmenšil o palec, a já, která jsem dnes ráno ještě plakala, že odjíždím, chci odjet.
Ed ha natura sì malvagia e ria, jak praví Dante.
Když se vracíme, je teprve jedenáct hodin, jdu k mámě a vyprávím jí o večeru. Říkají mi, že jsem zamilovaná a žiji jen tím mužem. Odpovídám, že je to Tournon, kdo mě baví. Říkají mi, že Audiffret má mou povahu a že to nejlepší, co můžu udělat, je provdat se za něj.
„Co vás to napadá, mámo!" říkám, vidouc dobře, že žertuje, „já, která chci ke dvoru, být vyznamenaná, já si vzít toho prcka!"
A máma říká, že na tom nezáleží a že nemyslím na nic jiného než na tu Oholenou straku, že žiji jen jím. A já říkám, že vypadá hloupě, a vyvracím mámin nápad, ale čím víc mluvím, tím hůř, protože jsem celá nadšená, smějící se a rozdováděná.
A proč, ptám se! Fuj, jaká ubohá povaha!

Poznámky

Pozn. překl.: Biou, Mariina laskavě-pohrdavá přezdívka pro Audiffreta, obměna „Bibi".
Pozn. překl.: V originále rusky „moujik" — mužik, sedlák; Mariina posměšně pohrdavá přezdívka pro Audiffreta navzdory jeho šlechtictví.
Pozn. překl.: Empírové šaty (robe Empire), šaty s vysokým pasem v neoklasicistním stylu prvního císařství (počátek 19. století) — roku 1875 záměrně oživovaný styl, dodávající sochařský, antický vzhled.
Pozn. překl.: Trhači zubů (arracheurs de dents), potulní šarlatánští zubaři, kteří před érou moderního zubního lékařství lákali na náměstích davy divadelními výstupy, než přistoupili k trhání zubů.
Pozn. překl.: Italsky „A má povahu tak zlou a ničemnou" (Dante, Peklo); Marie to vztahuje na žárlivost.
Pozn. překl.: Oholená straka (Pie rasée), Mariina posměšná přezdívka pro Audiffreta, spojující strakovitou žvanivou družnost se slovem „oholený" — narážka na jeho hladce oholenou tvář, v bradatých 70. letech neobvyklou.