Neděle 19. prosince 1875

Collignon mě vážně znepokojuje, když tvrdí, že on ví, odkud ty dopisy přicházejí. Ten poslední je ohavný, a jestli ví, že je ode mě... Mám velikou, velikou starost.
Byla jsem v kostele s Dinou, je zataženo. Na promenádě mám veliký strach, že potkám Audiffreta, zdá se mi, že to ví, a vy musíte pochopit mou bázeň.
Ale můj pozdrav je jako obvykle a já si volněji oddychnu. To mě ta Collignon vyděsila.
Řekla jsem, že chci jít na příští matiné. Odpovídají mi se slzami, že to je nemožné, nikoho neznáme, neváže nás ke společnosti žádné pouto, je to nemožné.
Máma propukne v pláč, a když to vidím, ovládnu se a neřeknu ani slovo. Ne abych si z toho dělala zásluhu, jestli jsem nemluvila, bylo to proto, že jsem byla unavená, unavená, unavená!
Kněžna Galicynová nám poslala bonbony a ruské pamlsky po hraběnce Galeniščevové-Kutuzovové, která byla dnes u mámy. Ubohá kněžna, předem ji obviňovali z toho, že zapomněla, z nevděku. Nejsou to její bonbony, co mě těší, je to ta tak milá pozornost. Vždycky jsem ji hájila, je to milá žena, z dobrého rodu, dobře provdaná, a její krev není krev nějaké ničemnice.
Jakmile přijde soumrak a promenáda zpustne, povolím uzdu. Zavřu oči a pláču.
Zítra je v klubu Středomoří koncert ve prospěch bezplatné školy výtvarných umění, jdu do klubu pro lístky. Vešla jsem hlavním vchodem, pak mě provedli jakousi předsíní a chodbou, dobře vytopenou, dobře osvětlenou, až k tajemníkovi, který mi dal knížečku, kde jsou všechny stanovy, jména členů a tak dále.
Mají se dobře, ti muži.
Ten klub na mě udělal rozkošný dojem, vládne tam bratrství, domácnost, které připomínají klášter. Už se nedivím, že ti pánové prchají ze svých špatně osvětlených, špatně vytopených, zanedbaných domů, od starostí o domácnost, od nedbalého služebnictva, od ženy v županu a se zlou náladou, aby šli do místa, kde je všechno dobré, klidné, pohodlné, elegantní. Do země, „kde kvete pomerančovník, kde je vánek sladší a pták lehčí".
Ó ženy! nestěžujte si, ale pečujte o svůj domov, mohlo by se dát dlouhé poučení, já se spokojím s tím, že řeknu: Udělejte svůj dům co nejvíc podobný klubu a zacházejte se svými manžely tak, jak by s nimi zacházely všelijaké Laury, Klemence, Marie a tak dále, a budete šťastné, a vaši mizerní manželé také.
Loftus mi už připadá méně krásný, byl v kočáře s Leechovou. Žárlím.
Abych mohla jít na matiné, potřebuji pozvánku od stálého člena. Jediný, koho znám, je Audiffret, jdu do Opery, abych ho o tu pozvánku požádala, abych si ji vyžebrala. Fuj! Při té myšlence zatínám zuby. A co když odmítne? Ale pod jakou záminkou? Což nejsem hodna jít tam, kam chodí všichni.
Ó nešťastnice, ty chodíš jen tam, kde se platí, ano, tam půjdeš! Kde se platí, kde se platí, kde se platí. Nikam jinam!
A chtějí, abych byla svěží, copak je to možné! Hodně se začervenám, když vidím Audiffreta vejít do své lóže s Krasavcem dne. Už to pro mě není muž, je to taneční matiné.
Galula mě nudí dvě dějství a jednu přestávku. Audiffret vstává a bere si klobouk.
„Hle, Audiffret jde k Willisovým," říká Galula.
„Kde jsou?" říkám, dívajíc se do sálu.
„Tady ne, dnes večer přijímají u sebe."
„Večírek?" zeptala jsem se dotčeně.
„Ano, myslím malý taneční dýchánek."
A je to, rána dosedla. Všichni přijímají, i Willisovi, kterých jsem si tak málo cenila. Jen my, jen my, jen my! To je má noční můra, to je mé neštěstí, to je má blízká smrt!

BOŽE MŮJ, POMOZ MI! SMILUJ SE NADE MNOU!

Tahle velká písmena představují půldruhé hodiny nářků, rozervanosti, vzteku, slz, raněné samolibosti a dvě hodiny modlitby.
Spotřebovala jsem všechna slova, spotřebovala jsem svou energii, nemám už ani trpělivost, ani sílu.
Tento den bude posledním tak bouřlivým dnem. Budu klidná, provedu plán, který mi vnukl Bůh.
A pak mám ještě jednu možnost, svůj hlas, abych si ho uchovala, musím šetřit zdraví. Ještě týden jako dnes a sbohem zpěvu.
Ne, budu hodná, budu se modlit k Bohu. Pojedu do Říma. Jsem zoufalá, poprosím papeže, aby se za mě modlil. Ve svém bláznovství v to doufám.
Zítra promluvím s mámou o svém nápadu.
Pomoz mi, Bože můj!

Poznámky

Pozn. překl.: Verš z Mignončiny árie (Goethe / Ambroise Thomas), kterou Marie užívá ironicky.