Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 20. prosince 1875

Včera jsem usnula ve stavu tak zmateném, že jsem ničemu nerozuměla. Zoufalá, uplakaná jsem viděla vlny své mysli černé a rozbouřené jako vlny Středozemního moře v listopadu, a nade vším Audiffreta, jak skáče jako čert, jde k Gonzalesové, lorňuje ji. Zkrátka hromada hloupostí.
Řekla jsem mámě své rozhodnutí, ona neodpovídá nic, nebo neposlouchá, nebo je příliš slabá, nebo se ničeho neodvažuje, je to žalostné.
Ve dvě hodiny jdeme na koncert školy výtvarných umění, jsem bledá jako mrtvola ve svých bílých šatech. Hrabě Markoff si přichází sednout vedle nás. A ve velké lóži jsou členové klubu, mimo jiné Krasavec dne a Záhadný. Celkově málo živo a mizerná společnost.
Počítala jsem, že uvidím Audiffreta kvůli té prokleté pozvánce, a když jsem ho neviděla, dám zastavit kočár před sekretariátem klubu a nechám zavolat Záhadného. Vyšel na schody, hledaje a vyptávaje se, kdo ho volal, s tak milým výrazem, že bych mu nejraději skočila kolem krku.
„To jsme my," řekla máma, „ale na chvíli nastupte do kočáru, hrozně prší."
„S radostí, madame," — a posadil se vedle mě.
„No tak, kam jedeme?" zeptal se se smíchem.
Kočí zavřel dvířka a zeptal se, jestli se má jet domů.
„Ne, ne," zvolali jsme, propukajíce v smích, „počkejte!"
Co se týče toho pána, ten jako by říkal: „Je mi tu velmi dobře, uneste mě."
Jiný den bych se smála jako šílená, ale tentokrát jsem byla chladná a roztřesená.
„No tak, oč jde?" zeptal se ten muž, když se zasmál jako ostatní...
„Inu," řekla jsem, „chtěla bych jít na taneční matiné a ptám se vás, na koho se má člověk obrátit, aby dostal pozvánku."
Měla jsem chuť se uškrtit.
„O ty musíte požádat Vigiera," odpověděl, „má to na starosti jistá komise."
„A z koho se ta komise skládá?"
„Z Vigiera, Barrala a Lewina."
„Ach! výborně."
„Ale copak stálý člen nemá to právo?" zeptala se matka.
„Ne, madame, ne."
Nato paní má matka řekla, že mívám často zvláštní rozmary, že nechce žádat o pozvánku, že když ji ve městě už dlouho znají, měli jí nějakou poslat sami, a tak dále. A Audiffret řekl, že „o tom dnes večer v klubu promluví".
Bezpochyby může nějakou snadno opatřit, ale nepožádá o nic, protože by se říkalo, že o ni žádá, protože se mi dvoří. Je to nesmyslné a urážlivé. Vypadalo by to, jako by chtěl prorazit dveře pro své chráněnky! Hanebnost, špína!
Zatracení! Nemusím popisovat svůj stav, ať si každý soudí podle toho, co se děje.
K čemu je znát kohokoli, když vám vaše známosti nejsou k ničemu.
Člověk musel být zoufalý, otupělý, vyjevený jako já, aby mluvil s Audiffretem o té pozvánce. Pro jiné by to byla ta nejprostší věc na světě, pro nás, kteří se bojíme, kteří pochybujeme, je to hrozné.
Inu, o jednu špínu víc! Pěkná věc, kam jsem to dospěla! Už nepláču. Jsem příliš nešťastná, příliš ponížená, než abych plakala.
Napůl vážně, napůl se smíchem strávím večer tím, že žadoním o to taneční matiné. Odpovídají mi, že to není možné a že jedu do Říma.
Jsem si tím ale jistá? Všechno se ve mně změnilo. Už vůbec nevím, co chci. Nice, její společnost a klub Středomoří mi připadají jako samé ráje. Zdá se mi, že jen tady se člověk baví, jen tady je mu dobře, jen tady je elegantní. Qui solo vorrei restare, amar e morir.
Audiffret mě tu drží, mluvilo se o něm doma tolik, že mi připadá, že je v tom všem něco neobyčejného. Zdá se mi, že tahle nicejská hloupost bude mít vliv na celý můj život. Ten muž mi připadá můj, všechno, co se mi přihodí, a všechno, co se mi přihodí, nebude než prostředkem, jak se dostat k němu. Všechny mé plány vedou k tomu ničemovi. Proč chci odjet? Abych se vrátila a přijímala tady. Chci se provdat, abych Niçanovi udělala naschvál, a přijet do Nice taky kvůli němu. Nedostála bych svému slovu, kdybych neříkala své nejtajnější, nejpomíjivější myšlenky.
Ať si nikdo nemyslí, že mám nějakou zvláštní lásku nebo nějakou hloupost toho druhu, ne, to není v mé povaze. Jsem stvořená jako muž, hezká tvář se mi líbí, vůbec se nestydím o tom mluvit, jak chci. Ten muž mi padl do oka, líbí se mi, žárlím na něj. Vzdoruje mi, miluji ho proto třikrát víc. Co naděláte, je to rozmar, vrtoch.
Odjíždím, ale vrátím se.
Já bych se chtěla vrátit provdaná.
A co vidím na konci všeho? Audiffreta. Pořád jeho. Kdyby mě miloval, pravděpodobně bych ho nemilovala. Kdo mi ho vnukl do hlavy? Opravdu nevím, jak se to stalo. Od první chvíle, už víc než rok, se den ode dne měnil, hned mě nutil myslet na všechno nejlepší, hned na mě plival. Tak to bylo nejen od chvíle, kdy jsme ho poznali, ale dávno předtím.
Teď mi můj dřívější deník připadá neúplný, řekla jsem, že během Záhadného nepřítomností, kdy jsme ho ještě neznali, jsem se nudila? Že jsem se oblékala, vycházela, chodila do divadla jen kvůli němu? Jestli jsem to neřekla, říkám to teď, a stejně to bylo vidět a každý to pochopil, i když jsem to neřekla.
Mé touhy byly dřív tak pevné! Chtěla jsem odjet.
Teď chci i nechci. Svrchovaně se mi protiví nechat krásného Niçana napospas všelijakým Buenovým, Robensonovým, Gonzalesovým. Ach! ta poslední, než šel Záhadný k Willisovým, zašel k ní, a před tím i potom ji lorňoval.
Byla jsem tam, inu, šel ke slečně de Gonzalesové, a ne ke mně, ji lorňoval, a ne mě. Když byl v její lóži, mohla jsem ho vidět, jistě jí říkal laskavé věci, protože tvář té dívky zářila.
Mně nikdy neřekl nic laskavého, vždycky se mnou zacházel buď jako s lhostejnou, nebo jako s holčičkou.
Zuřím, když pomyslím na hloupé uspokojení otce Morena, který mi sdělil novinku o mé svatbě, a teď je to jeho dcera, která je protežovaná.
Fuj, jak je to špinavé, fuj, jak je to ošklivé, fuj, jak je to ponižující! fuj! fuj! fuj! fuj! fuj!
Jsem to nejnešťastnější, co na zemi existuje, modlím se k Bohu, jak jsem se nikdy nemodlila, a usínám spokojená.

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky „Jen tady bych chtěla zůstat, milovat a zemřít" — operní citát. ↩
Pozn. překl.: „Jsem stvořená jako muž" (Je suis faite comme un homme) — jeden z nejtypičtějších Mariiných sebepopisů: osobuje si mužské právo na otevřenou tělesnou touhu a žárlivost, bez sentimentálního obalu. ↩