Úterý 14. prosince 1875

Ještě horší než včera!
Jdeme na hudbu a vidíme všechny. Lidé se k sobě přibližují u kočárů, smějí se, klábosí o každodenních věcech, o tom, koho viděli, kdo byl u koho. A já, prokletá, jsem poslouchala a hromadila v hloubi srdce slzy, které už hodinu roním!
Začala matka, prosila jsem, aby se nemluvilo o mém věčném soužení, ale pokračovali, a to uprostřed promenády a v době, kdy tam ještě byli lidé, propukla jsem v pláč. Řekly mi všechno, co se dá říct nepříjemného, ponižujícího. Vyčítali mi mé sebemenší vtípky z tohoto léta, každou hloupost řečenou ve chvíli veselosti mi připomínají tím nejurážlivějším způsobem, a nakonec mi se zlomyslně triumfálním výrazem vyčítají můj neúspěch u Audiffreta.
Nedokázala jsem nic odpovědět, jen jsem zavřela oči a zbaběle poroučela všechny k čertu!
Zatímco Dina byla u Sapogenikoffových a já jsem plakala, čekajíc na ni v kočáře, paní de Lewinová a několik dalších vycházely z čísla 7 se smíchem a hlasitým hovorem. Ony jsou šťastné!
Co můžu očekávat! Copak mi dnes v kočáře jasně neřekli, že pomýšlet na život ve společnosti je zbytečné, jelikož ten proces nám zavírá všechny dveře a všude.
Je-li tomu tak, pak vás prosím, Bože můj, ve jménu všeho, co je svaté a posvátné na tomto i na onom světě, vezměte si mě!!!
Myslíte, že je příjemné ukazovat se v krásných šatech, chodit do divadla, být všude a všemi pozorována, jen aby, když se kdosi zeptá: Kdo je tahle? někdo odpověděl: To je Ruska, ale není ji nikde vidět, ta rodina se vůbec nepřijímá a jsou docela mimo společnost. A každý ubožák řekne tohle nebo skoro totéž!
Pět minut jsem velkými kroky přecházela po pokoji, jako šílená, zoufalá, pominutá! Pak jsem se posadila a věštila si z karet, což mě, ne-li uklidnilo, tak aspoň natolik otupilo, že už jsem neplakala.
A nikdo nepřemýšlí: jsem vinná, nebo ne! Prokletá, prokletá, prokletá! Ostatně jsem se proklela sama!
Být pořád a všude jako morem nakažení!!!
A nikdo neví, co trpím, a pomlouvají, a očerňují, aniž chápou, že mě zabíjejí.
Ach! kdyby mě tak aspoň jednou provždy zabili, ale ne, nenajde se nikdo, kdo by to udělal. Trýzní mě, a basta!
A basta! ale co jsem jim udělala! Co jsem jim udělala!
Co jsem před Bohem provedla tak hrozného!
A sním o trůnech! Bláznivá, nešťastná, ubohá! Když se to čte, nezdá se to nic, ale ať to někdo zakusí, co zakouším já! Celé dny, celé týdny, celé měsíce v slzách, v zármutku, v ponížení! V každém okamžiku, v každé hodině, všude!

Poznámky

Pozn. překl.: Rodinný soudní spor — Georgesovy právní záležitosti, které poškodily pověst rodiny a zavřely jí dveře nicejské společnosti.