Pondělí 13. prosince 1875

[Dva řádky škrtnuty]
Jsou dny, které se opakují tak přesně, že je člověk udivený, myslí si, že se mu to zdálo, a často si nedokáže utřídit své vzpomínky.
Dnes například jsem se jela projet s Olgou v otevřeném kočáře, potkaly jsme Audiffreta a pak jsme s tetou zašly k Rumpelmayerovi, přesně jako loni na jaře, jeden den, už si nepamatuji který.
Dospělí nás následují v landau a já jsem se bavila tím, že jsem je každou chvíli setřásala, jela jsem mnohem rychleji a brala to všemi ulicemi, známými i neznámými, takže když jsem zatáčela u veřejné zahrady, najela jsem na fiakr a poškodila mu kolo.
Přistoupil se smeknutým kloboukem a já jsem mu s velkou majestátností odpověděla, že si nemá dělat starosti, že platím.
Je tu dav lidí jako včera a my budíme velký dojem, zčásti zásluhou nádherné kožešiny, která nám slouží jako pokrývka na nohy.
Gonzales se na mě šklebí z balkonu klubu a Bibi zdraví zdola a pak se dívá se souhlasným úsměvem.
Robensonová, bledá a hubená, projíždí, ale jejich setkání mi unikne. Dina ho vidí a vypráví mi ho později. Ona byla v zavřeném kočáře a on pěšky, neměl čas pozdravit a zastavil se v půli kroku a zůstal hledět za vzdalujícím se kočárem, dokud bylo vidět, bez hnutí a neodvraceje oči.
Vidíte sami, jak to na mě působí. Chtěla bych té slečně zakroutit krkem. A jak zakroutit! jednou rukou bych ji vzala za hlavu, druhou za rameno a kroutila bych, jako se ždímá mokrý ručník.
A možná se zastavil bez postranního úmyslu, když jsme projížděly, zastavoval se také a opřený o Rosyinu paži se na nás díval s otcovským úsměvem. Prase!
Den vzpomínek. Olga mi vypráví o předvečeru pikniku u Loupu, kdy jsme všichni byli na terase a muž v bílém vešel zahradní brankou, ve tmě narazil na dědečka, málem upadl na hromadu kamení a nakonec nás našel. Vzpomínám si, jak jsem hleděla do tmy, jestli nejede fiakr, a jak jsem čekala na devátou hodinu.
Ach, jak jsem byla šťastná, jak jsem se bavila, jak mi všechno připadalo krásné, jak jsem se cítila královnou nad spoustou věcí!
A také, když jsem po dni stráveném v domě se zavřenými okenicemi brala svou druhou koupel v modré komůrce, sotva ozářené posledními paprsky slunce pronikajícími skrz žaluzie, zpívala jsem jako nebeský pták, měla jsem zářivou tvář jako Saëtone, konečně jsem vyšla ven a jely jsme se koupat do moře.
Kdybyste věděli, jak jsem ponížená, vážně byste mě litovali.
A teď ať se každý připraví, že mě uvidí rozzuřenou.
Oblékám se do divadla, šaty à la Marie Antoinetta. Jsem jako obvykle, či spíš hezká.
A kočár nepřijíždí!!! Capite?
Čekám do deseti hodin, a v deset, poté co si obléknu župan a rozpustím vlasy, se dostavím k mámě v rozpoložení, které si lze snadno představit.
A napůl se smějíc, napůl plačíc se ptám, kdy mě odvezou do Říma.
Tu se začne mluvit o Audiffretovi, aby mě odvedli od mé myšlenky, ale já si zakrývám tvář rukama, skrývám své úsměvy a mluvím přísným hlasem. Teta říká, že se vrátím za dva týdny, protože dva týdny jsou všechno, co vydržím, aniž ho vidím. Walitský říká, že měl míň charakteru než já, když zůstal pryč kratší dobu. Máma ho přirovnává k havranovi ve fraku, Dina také něco dodá, ale já tak vytrvávám, že po hodině se situace z komické, jakou byla, stane docela tragickou, máma pláče a svolává si na hlavu všechny myslitelné pohromy, teta křičí, Walitský se uchechtává, Dina dělá trpitelské obličeje a já s tváří skrytou v dlaních propadám největšímu zoufalství.

Poznámky

Pozn. překl.: Rumpelmayer, proslulý vídeňský cukrář, jehož čajovna v Nice byla módním místem setkávání.
Pozn. překl.: Loup, soutěska řeky Loup nedaleko Nice, oblíbený cíl výletů.
Pozn. překl.: Šaty ve stylu obrozeného rokoka 18. století, módní v 70. letech 19. století.
Pozn. překl.: Italsky „Chápete?".