Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 12. prosince 1875

Zapomněla jsem říct, že před dvěma dny u nás byl Fiouloulou a pan Barbier také. Barbier je hodný starý pán z klubu Masséna, kterého už dlouho známe a který byl přítelem hraběte de Barrème, jenž loni v zimě zemřel.
Šla jsem docela sama do kostela a odtud k Nině.
Po obědě u ní vezmu Giro a jdeme pěšky k nám. Bylo už půl druhé a hodně si nás prohlíželi. Ale to je mi úplně fuk. Je nádherné počasí a spousta lidí, když vycházíme. Hudba právě dozněla poslední notou a kočárů bylo tolik, že náš zastavil ten proud lidí přesně před veřejnou zahradou.
De Gonzales otec pěšky v davu mi věnuje rozkošný pozdrav a přistupuje, zatímco Záhadný, který byl s ním, mě pozdraví a zůstane vzadu. Ničema!
Ale doprava se rozjede a my odjíždíme krokem uprostřed špalíru, který tvoří nicejská mládež.
Všichni smekli klobouky a mně připadalo, že jsem „královská dcera, kterou cestou zdraví".
Potkáváme Záhadného snad stokrát, on sestoupí ze své bryčky a poctí mě druhým smeknutím klobouku. Dobytek!
Bavím se, směji se jako šílená.
Zdá se, že jsem se nezměnila, hrabě de Lesser a Dunin-Barkovský, které jsem poznala v Ostende, mě poznávají, a když mě potkají v kočárovně, kam jdu objednat lehký vozík na zítřek, žádají o dovolení přijít a složit mi své pocty, a já jim to dovolení udílím.
Varpachovský u nás večeří a hned po večeři jdu nahoru k sobě a zamykáme se s Giro, abychom se bez jakéhokoli důvodu smály a klábosily o Záhadném. Olga každou chvíli a všelijakými způsoby dává najevo, že je do něj bláznivě zamilovaná, a když se ptám:
„No tak, přiznej, miluješ ho?"
„Ne, přísahám, že ne!" odpovídá mi.
Proč jsme se tolik smály? Delectabile tempus! S jakým potěšením si na to později vzpomenu.
Všechno je domluveno na zapíchnutí Shniješ! na mříž. Bude to v předvečer mého odjezdu.
V devět hodin, když se služka chystá odejít, mi podají navštívenku: Albert Paul Gautier.
Zahalím se do kožešiny a sestoupím a nacházím toho obrovského chlapce v předsíni.
Salony nejsou osvětlené, je to hotová věc. Ale nedělám si starosti a pokračuji ve své bláznivé veselosti před tím Niçanem, který s námi pije čaj až do jedenácti hodin.
Pak, jako spiklenci, tiše a s tisícerou opatrností, já a Giro nastupujeme do kočáru, zatímco teta je ještě v salonu, a vyrážíme projíždět městem se smíchem a kouřením.
Vystřihly jsme křížového krále, špendlíkem jsme mu na prsa připevnily velké červené srdce, proklané šípem, a vloživše ho do obálky, na kterou Giro napíše tuto adresu:
panu Emilu d'Audiffretovi,
Věž Audiffret,
to hodíme do schránky na dopisy.
A připadá nám, že jsme vykonaly náramně důležité dílo.
Teta, protože Audiffret byl s de Gonzalesem, mi říká, že se dvoří jeho dceři. A já strašně žárlím.
A pročpak? Vždyť se jím už nezabývám, vždyť ho nemiluji! Co naděláš, stejně strašně žárlím. Nechci, aby mi ho někdo vzal!
A ten můj krásný neznámý, ten dočista krásný. Vím, kdo to je! Je to lord Loftus, ten druhý nebyl lord Loftus, ten druhý vypadal jako pytel, ale tenhle, to je Loftus! teď si vzpomínám! Vzpomínám si na Baden, býval často s lady Folknerovou, bylo mu tehdy sedm let, byl to jen dítě. Pamatuji si ho dokonale, ó ano, jsem si jistá, je to on...
Chci ho, chci ho zbožňovat.

Poznámky

Pozn. překl.: Citát z blíže neurčené romantické básně či písně, jímž Marie vyjadřuje svůj prchavý pocit, že se s ní zachází jako s královskou dcerou. ↩
Pozn. překl.: Latinsky „rozkošný čas". ↩
Pozn. překl.: Baden-Baden, módní německé lázeňské město vyhledávané evropskou aristokracií. ↩