Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 11. prosince 1875

Voda v bazénku byla v poledne ještě zamrzlá.
Marně jsem v davu hledala svého krásného neznámého.
De Gonzales přijel. U Audiffreta je otevřeno, ale není ho vidět; nejspíš je zaneprázdněn vyháněním své nevlastní matky odsud.
Dnes ráno se u mámy dotkli mého soužení.
„Bože můj, tatínku," řekla matka, „proč o tom mluvíte, je to totéž jako rozdírat ránu žhavým železem!"
Začalo se mluvit o manželství a já jsem řekla, že bych se hned provdala, a za kohokoli, jen abych to změnila.
„Ale," říkal dědeček po svém, aniž poslouchal, oč jde, a jako pomalu natažený kolovrátek, „každá matka se má snažit provdat svou dceru co nejdřív."
„Ale o to nejde, dědečku!" řekla jsem.
„Každá matka," pokračoval, „má..."
„Ale o to přece nejde!"
„...snažit se provdat svou dceru co nejdřív, neboť..."
„Ale, prosím vás, pochopte přece, že o tohle nejde."
„Neboť," pokračoval, aniž věnoval sebemenší pozornost, „neboť představ si, ty třeba jako ptáček, a budeš obklopená dětmi."
„Pro smilování boží!" křičela jsem bez sebe.
„Tatínku," řekla matka, „nejde o to, jde o to změnit způsob života."
„Jakže?"
„Ano, abychom žili jako všichni ostatní," pokračovala.
„Ale to záleží na vás."
„Ó! ne," řekla jsem pomalu, „to nevěřím, kdyby to záleželo na nich, nenechaly by mě tak strašlivě trpět."
Uvádím to jako malou ukázku našich každodenních rozhovorů.
Příjemné, co?
Jsou tři neznámí: ten, který pozdravil, jiný, kterého jsem viděla nazítří a který je jen ujde, a ten krásný.
Dnes večer jdeme do Opery. Pobavím se docela dobře, ale po návratu budu plakat. To říkají karty. Uvidíme, jestli to bude pravda. Právě ohlásili večeři.
„Proč nejdete na taneční matiné v klubu?" zeptala se mě Collignon.
„Protože nechci, aby popisovali má ňadra a mé pozadí, jako popsali ňadra a pozadí Robensonové."
A vskutku, přirovnali Špičatou Američanku k Venuši Mélské. Ubohá Venuše Mélská! nesmyslný novinář!
Ó, ty karty! Zaslouží si, aby byly hozeny do ohně! Místo abych plakala, strávila jsem rozkošný večer. Dávali „Popelku", čekala jsem prázdný sál nebo skoro, a to se taky stalo. Z podivného rozmaru jsem se oblékla do modré. Velké šaty z velmi světle modrého hedvábí, docela hladké, s velkým volánem v dolní části sukně, jejíž vlečka je hranatá. Přiléhavý živůtek, přiléhavé rukávy jen po loket, vpředu rozevřené docela zvláštním způsobem, ani kulatě, ani hranatě, ani oválně, nevím jak. Ale celek byl rozkošný a já sama jsem velmi hezká.
Pepino se na mě dívá zpoza sloupu.
„Tady je syn!" řekla teta.
„Tady je Emil," řekla Dina.
Vidím šedý redingot v lóži č. 1, zardím se a začnu lorňovat jakousi ubohou nevinnou ženu, která mi nic neudělala.
Sotva mi ruměnec splaskl, vchází Pepino, srdce mi ještě bušilo, když jsem mu řekla dobrý večer.
Ten milý Niçan je velmi zábavný, hodně baví, celou tu dobu spolu flirtujeme, pak přichází Ricardo, Pepino chce utéct, ale já ho mile zadržuji. A na začátku posledního dějství, poté co se notně načekal a naváhal, nám pan Emil d'Audiffret prokazuje tu čest a vchází do naší lóže.
Nečekala jsem tuhle přízeň od onoho slovutného ničemy, ale přesto jsem ho přijala s obdivuhodnou prostotou.
Pepino hned utekl, ale dost jsem dala najevo, že se mi dvoří, a tak mohl odejít v pokoji.
„Měl jsem se dnes večer u vás představit, madame," řekl, „ale napadlo mě, že nechat navštívenku v devět hodin večer je nesmysl, a tak jsem přišel do divadla podívat se, jestli tu nejste, a opravdu vás v divadle nacházím. Ne, vážně, neříkám to jen tak, mluvím pravdu."
„Věřím vám, pane, jste upřímný," řekla jsem.
Ale vraťme se k Záhadnému, jehož návštěva je pro Ricarda zadostiučiněním, ten ubohý člověk bude mít co vyprávět, maličkost, ale přece něco.
Bibi je pořád hezký a jeho pokrytecké rty se mi pořád líbí. Má v obličeji něco, co se líbí. Působí tak na všechny, nebo jen na mě?
Přijíždí z Florencie. Lže, byl v Římě hledat tenora.
Zlomyslný Pepino navykládal hromadu velmi zábavných zlomyslností o vedení Opery.
Ricardo odchází, aby „nechal Audiffretovi volné pole".
Audiffret to nepotřeboval, povídá si s námi velmi mile, ale vůbec ne jako dřív, vypadá, jako by byl představen teprve včera, kdežto v prvních dnech naší známosti se zdál být přítelem deseti let.
Mám raději ten patřičný tón, jaký má teď.

Poznámky

Pozn. překl.: „La Cenerentola" (Popelka), opera Gioacchina Rossiniho (1817). ↩
Pozn. překl.: V originále „flirtons" — Marie užívá módní výpůjčku z angličtiny. ↩