Neděle 5. prosince 1875

Spala jsem do poledne a u oběda je u nás Varpahovsky. Je to napůl slepý pán, ale zdá se mi, že je slepý mravně stejně jako tělesně.
Jsem unavená, prší, a tak zůstávám celý den doma.
„Kdybych jen byla mohla tušit,“ zvolá teta u oběda, „že se zapletete s Audiffretovými! Ach! bože můj! Jestli se budete dál zabývat těmi mužiky, proklnu vás!“
Říká to proto, že od rána nemluvím o nikom jiném než o tom starém.
Konečně jsme sehnaly „Fanny Lear“, tu knihu, kterou napsala milenka nešťastného velkoknížete Nikolaje Konstantinoviče.
Popisuje jejich první setkání, četla jsem nahlas v jídelně.
„Vzal mě za ruku a se smíchem mi řekl: ‚Tomuhle říkáte ruka, vždyť je to ptačí pacička!‘“
„Ó,“ přerušila mě teta, „tohle už někdo řekl, stejně jako: ‚plavete jako rybička,‘“ pokračovala, zatímco jsem rudla jako třešeň.
„Kdo,“ ptá se máma, „on?“
„Ó! mámo, snažně vás prosím, nenuťte mě rdít se kvůli hloupostem!“ zvolala jsem a rděla se čím dál víc, s hlavou skloněnou nad knihou, protože jsem měla slzy v očích jak kvůli ruměnci, tak kvůli jedné rozkošné vzpomínce.
Co naděláte! buď je člověku šestnáct, nebo není.
na okraji
Nechápu, proč má rodina s takovou chutí ten oheň rozdmýchává! Je to vskutku k údivu. Ale má rodina je pitomá.
Chystala jsem se na rodinný večer a chtěla jsem si v devět hodin lehnout, ale všichni Sapogenikoffovi přijdou na večeři, a to v plné operní parádě, a jdu s nimi, oblečená a učesaná přesně jako včera. Yourkoff vystupuje u klubu Masséna a Marie se necítí dobře a vrací se, takže do divadla přijíždíme jen tři.
Léon je ve své lóži, ale nešklebím se, protože s ním a vedle něho jsou všichni Arsonovi tohoto světa, dcery i synové. O první přestávce jsme s Giro málem umřely smíchy a já jsem se schovala za Nininu impozantní osobu a sepjala ruce na jejím břiše; mám dlouhé paže, ale po pravdě řečeno sotva stačily na obvod jejího pasu. A proč, ptám se? Protože tatík se naklonil k jedné z Arsonových, která byla v sousední lóži, a jeho nos se výrazně odrážel od běloby sloupu, a já jsem řekla:
„Podívej, Giro, Léonův nos je tak bílý, že splývá s bělobou přepážky mezi lóžemi.“
Byly jsme v prvním patře a lidé z přízemí, Pepinův bratr, nás špehovali, a Giro se rozesmála a já se málem udusila.
Začínám se cítit v Opeře jako ve Français, jako doma.
Cresci je v lóži vedle nás a věnuje mi velkolepý pozdrav, na který odpovídám malým nenuceným pozdravem a úsměvem skvostné blahosklonnosti.
Léon mě celou dobu lorňuje, pak přijde do popředí své lóže, dívá se na mě, nasadí si klobouk a po chvíli se ocitá u Cresciho, kde zůstává několik minut.
Ani živáčka ze známých, a já jsem veselá a spokojená. Jak bylo domluveno, máma si pro mě přijde v deset hodin, o půl jedenácté odjíždíme a zároveň s námi Léon. Jaký rozkošný uličník.
Ale měly jsme i jiné rozptýlení, totiž Guigliu, našeho osmdesátiletého souseda, Saëtonova strýce. Lorňujeme ho a smějeme se a on se na nás dívá a usmívá. Má víc než dvě paruky, jako vévoda brunšvický. Měly jsme s ním co do činění při koupi vily, jako se sousedem.
U večeře Sapogenikoffovi, Yourkoff, Varpahovsky a všichni ostatní nemluvili o ničem jiném než o Audiffretovi. Mluvilo se o jeho milostných úspěších, o spoušti, kterou páchá, Marie zašla dokonce tak daleko, že prohlásila, že by si mohl ušít královský plášť ze samých dobytých srdcí. Máma a teta vyprávěly o jeho úspěších, takže jsem zase celá rozjitřená, chtěla jsem na něj plivnout, ale tak ho oslavují, že se má bláznivá hlava zase zatočila, a já si zase myslím, že je tím nejkrásnějším z donchuánů.
Zítra mu posílám tohle:
Nešťastníku!
Jestli se budeš dál stýkat s Grosem, je tvá pověst u žen ztracená! Bude z tebe Choulowsky (to jméno píšu schválně špatně). A pak vskutku shniješ v neřesti. Nebuď s Grosem tak často, zničí tě. Dávám ti přátelskou radu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky „moujiks“ — mužici, sedláci; tetin pohrdavý výraz pro Audiffretovy navzdory jejich zámku. ↩
Fanny Lear: pseudonym Američanky Harriet (Hattie) Blackfordové (1848–1886), milenky velkoknížete Nikolaje Konstantinoviče; její vylíčení té aféry, Le Roman d’une Américaine en Russie, accompagné de lettres originales (Román jedné Američanky v Rusku), vyšlo v Bruselu roku 1875. ↩
Karel II., vévoda brunšvický (1804–1873), sesazený roku 1830, žil v Paříži a v Ženevě a byl pověstný svou ješitností a parukami. ↩