Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 5. prosince 1875

Spala jsem do poledne a u oběda nacházím Varpachovského. Je to napůl slepý pán, ale zdá se mi, že je slepý mravně stejně jako tělesně.
Jsem unavená, prší, a tak zůstávám celý den doma.
„Kdybych jen byla mohla tušit," zvolá teta u oběda, „že se zapletete s Audiffretovými! Ach! bože můj! Jestli se budete dál zabývat těmi mužiky, proklejí vás!"
Říká to proto, že od rána nemluvím o nikom jiném než o tom starém.
Konečně jsme sehnaly „Fanny Lear", tu knihu, kterou napsala milenka nešťastného velkovévody Nikolaje Konstantinoviče.
Popisuje jejich první setkání, četla jsem nahlas v jídelně.
„Vzal mě za ruku a se smíchem mi řekl: ‚Tomuhle říkáte ruka, vždyť je to ptačí pacička!'"
„Ó," přerušila mě teta, „tohle už bylo řečeno, stejně jako: ‚plavete jako rybička,'" pokračovala, zatímco jsem rudla jako třešeň.
„Od koho," ptá se máma, „od něho?"
„Ó! mámo, snažně vás prosím, nenuťte mě rdít se kvůli hloupostem!" zvolala jsem, rdíc se čím dál víc, hlavu skloněnou nad knihou, protože jsem měla slzy v očích jak kvůli svému ruměnci, tak kvůli jedné rozkošné vzpomínce.
Co naděláte! buď je člověku šestnáct, nebo není.
[Na okraji: Nechápu, jaké potěšení nachází má rodina v tom, že ten oheň rozdmýchává! Je to vskutku k údivu. Ale má rodina je pitomá.]
Chystala jsem se na rodinný večer a chtěla jsem si v devět hodin lehnout, ale všichni Sapogenikoffovi přijdou na večeři, a to v plné operní parádě, a jdu s nimi, oblečená a učesaná přesně jako včera. Jourkoff vystupuje u klubu Masséna a Marie se necítí dobře a vrací se, takže do divadla přijíždíme jen tři.
Léon je ve své lóži, ale nešklebím se, protože s ním a vedle něho jsou všichni Arsonovi tohoto světa, dcery i synové. O první přestávce jsme s Giro málem umřely smíchy a já jsem se schovala za Nininu impozantní osobu, sepjavši ruce na jejím břiše; mám dlouhé paže, ale po pravdě řečeno sotva stačily na obvod jejího pasu. A proč to dělám? Protože tatík se naklonil k jedné z Arsonových, která byla v sousední lóži, a jeho nos se výrazně odrážel od běloby sloupu, a já jsem řekla:
„Podívej, Giro, Léonův nos je tak bílý, že splývá s bělobou přepážky mezi lóžemi."
Byly jsme v prvním patře a lidé z přízemí, Pepinův bratr, nás špehovali, a Giro se rozesmála a já se málem udusila.
Začínám se cítit v Opeře jako ve Français, jako doma.
Cresci je v lóži vedle nás a věnuje mi velkolepý pozdrav, na který odpovídám malým nenuceným pozdravem a úsměvem skvostné blahosklonnosti.
Léon mě celou dobu lorňuje, pak přijde do popředí své lóže, dívá se na mě, nasadí si klobouk a po chvíli se ocitá u Cresciho, kde zůstává několik minut.
Ani živáčka ze známých, a já jsem veselá a spokojená. Jak bylo domluveno, máma si pro mě přijde v deset hodin, o půl jedenácté odjíždíme a zároveň s námi Léon. Jaký rozkošný ničema.
Ale měly jsme i jiné rozptýlení, totiž Guigliu, našeho osmdesátiletého souseda, Saëtonova strýce. Lorňujeme ho a smějeme se a on se na nás dívá a usmívá. Má víc než dvě paruky, jako vévoda brunšvický. Měly jsme s ním co do činění při koupi vily, jako se sousedem.
U večeře Sapogenikoffovi, Jourkoff, Varpachovský a všichni ostatní nemluvili o ničem jiném než o Audiffretovi. Mluvilo se o jeho milostných úspěších, o spoušti, kterou páchá, Marie zašla dokonce tak daleko, že prohlásila, že by si mohl ušít královský plášť z jedněch dobytých srdcí. Máma a teta vyprávěly o jeho úspěších, takže jsem zase celá rozjitřená, chtěla jsem na něj plivnout, ale tak ho oslavují, že se má bláznivá hlava zase zatočila, a já si zase myslím, že je tím nejkrásnějším z donchuánů.
Zítra mu posílám tohle:
Nešťastníku!
Jestli se budeš dál stýkat s Grosem, je tvá pověst u žen ztracená! Bude z tebe Choulowsky (to jméno píšu schválně špatně). A pak vskutku shniješ v neřesti. Nebuď s Grosem tak často, zničí tě. Je to přátelská rada, kterou ti dávám.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky „moujiks" — mužici, sedláci; tetin pohrdavý výraz pro Audiffretovy navzdory jejich zámku. ↩