Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 4. prosince 1875

Včera na nádraží Audiffret přistoupil k mámě, která jela do Monaka. Vypadal jako největší lump na světě se svým dlouhým žlutým pláštěm, rozepjatým a vlajícím, ve společnosti Grose a Mayera, bývalého bankéře.
Člověk musí být já, aby se mohl ponížit až k tomu, že se zabývá nějakým Audiffretem. A stydím se, ale opravdu se stydím a jsem zmatená. Nicejský venkovan, který se tahá s lůzou jako Gros a spol., fuj! Dokud se choval slušně, ještě to šlo. Ale teď divadlo, zpěvačky, kokoty a Gros. Je z toho celý špinavý. Možná tomu neuvěříte, ale stejně to řeknu. Nejenže ho nemiluji, ale dokonce se jím už ani nezabývám, shledávám ho venkovanským, sprostým, bezvýznamným. Chtěla jsem říct potupným, ale to je příliš silné, vzbudilo by to dojem, že mi na něm něco záleží. Už ho nechci zasypávat urážkami, nezaslouží si to. Nicejský fintil. Ecco.
Když je řeč o Audiffretovi, mámě se o něm včera zdálo. Viděla velký náboženský průvod a za všemi, na dvoukolovém voze, velmi vysokém a celém černém, Audiffreta v černé sutaně s bílým křížem na prsou.
„Mámo, podívej," řekla jsem jí, ukazujíc na Audiffreta, „to je dobrý a pravý katolík."
Při těch slovech se probudila. Ten sen Audiffretovi nevěstí nic dobrého.
Kdyby tak chcípl, udělal by mi radost. Přeju zlé všem.
Plakala jsem u mámy a u oběda jsem oznámila, že budu studovat zpěv a stanu se herečkou. A udělám to, jestli mi Bůh ráčí zachovat hlas, udělám to. Je to pro mě jediný způsob, jak získat tu slávu, po které žízním. Za kterou bych bez váhání dala deset let svého života. Nemůžu plesnivět!
Potřebuji rozruch, lesk, slávu! A budu je mít, Deo juvante.
Nikdy se nestalo, aby člověk něco chtěl a neměl to. Mám ty nejrozsáhlejší představy na světě. Trápím se kvůli nedostatku společnosti. Pryč s tím vším! Copak tohle chci!
Stokrát ne! Tisíckrát ne!
Narodila jsem se, abych byla pozoruhodná žena, nezáleží na tom, čím a jak.
Všechny mé sklony míří k velikánům tohoto světa, ke korunovaným hlavám, jen ony jsou mně rovny, ostatek je pod mýma nohama, tak nízko, tak nízko, že je to neuvěřitelné.
Budu slavná, budu veliká, nebo zemřu. Není možné, aby mi Bůh dal tu gloriae cupiditate jako Severovi pro nic za nic, bezúčelně. Můj čas přijde a věřím tomu tak pevně, že plivu na všechno a na všechny. Jsem šťastná, když smýšlím jako dnes.
Ó můj hlase!
Šla jsem na hudbu, bylo tam hodně lidí, ale nic kurióznějšího než ta Vigierová.
Když jsem ji uviděla, vyrazila jsem ze sebe výkřik. Nikdo si nedokáže představit nic nesmyslněji výstředního a směšného.
Šly jsme do Opery vzít si na dnešní večer lóži, dávají „Lazebníka", mou oblíbenou opírku. Vím, že Záhadný tam nebude, je na pár dní v Mentonu, řekl to mámě. Ale co je mi po tom. Nikdy si neodpustím, že jsem se zabývala takovým hnusákem. Vznáším se ve zlatých oblacích. Toužím po něčem neslýchaném, pohádkovém, chci se zjevit světu. Chci být slavná. Budu zpívat.
Je to zvláštní, celá italská společnost mě zdraví.
Jsme dnes večer v lóži č. 2, kde v č. 2 naproti sedí ten starý sešlý pes.
Mám empírové šaty, ve kterých se sobě líbím nejvíc, účes olympské bohyně a vlasy spadající níž než po pás, na koncích přirozeně zkadeřené. Tvář zářivá a svěží, aniž je rudá jako rostbíf nebo jako Helena Howardová. Jsem jako obvykle hodně nápadná, ale přijdou se na nás podívat jen Bihovec a kardinál Antonelli.
[Na okraji: Antonelliho přezdívají kardinál Antonelli — totiž Antonoffa]
Když Bihovec zůstane sám, je mi líp. Je psáno: není-li to syn, je to otec, není-li to otec, je to pes, není-li to pes, je to kůň, ale jen otec. Lorňoval mě jako blázen nebo jako přítel. Nechávala jsem ho a nedívala se jeho směrem, aby si mě mohl v klidu prohlédnout, jsouc dnes večer se sebou velmi spokojená. Generál je jako vždy okouzlující.
„Hleďte," řekla jsem mu, „víte, co teď udělám?"
„Co uděláte, slečno?"
„Budu dělat zrcadlo."
„Jakže?"
„Dívejte se."
A zaujmu tatíkovu pózu: položí ruku na zábradlí, udělám totéž, opře se o ruku, opřu se o svou, zvrátí se v křesle, zvrátím se ve svém, pohrává si s řetízkem, pohrávám si se svou stuhou, posadí se hejskovsky a opře ruku o kolena, napodobím ho, dá pěst v bok, udělám totéž, zatahá se za ucho, zatahám se za ucho také, nakonec si zakroutí knír, předstírám, že si kroutím svůj pomyslný knír.
Směji se a něžně se na něj usmívám.
Generál se směje, Dina se směje, teta se směje. Každou chvíli tatík změní pózu ruky, napodobuji ho jako nejvěrnější zrcadlo. Je to poslední dějství, divadlo je z poloviny prázdné a já pokračuji ve své hře nerušeně až do poslední chvíle. Obléká si plášť, oblékám si pláštěnku, přistupuje k zábradlí, já také. Opona se snáší, na okamžik se před odchodem zastavím, tatík udělá totéž, podívá se na mě a smekne klobouk.
Vpravo nikdo nebyl, vlevo byly čtyři lóže prázdné, byla jsem to vskutku já, koho pozdravil. Ledaže by to byl někdo dole, ale ne, vždyť se díval na mě.
Vycházím, poskakujíc radostí. Zatímco čekáme na kočár, přichází mě pozdravit ten obrovský Pepino.
„Copak jste nemocný, že vás už není vidět?" říkám mu.
Prohlašuji Antonellimu a generálovi, že jsem se právě znenadání zamilovala do starého Audiffreta, a oni nás usadí do kočáru.
Vracím se smějící se a veselá a klábosím o tatíkovi.
Ale jakmile stojím před zrcadlem: „Ach! teto, řeknu to jako Rosina, a che serve lo spirito, [a que?] este giova la bellezza fra quattro mura, mi hare d'esser proprio in sepoltura!" a propukám v pláč, vidouc se tak hezkou, vidouc své božské paže a šíji.
„To je lepší udusit děti hned, jak se narodí," řekla jsem skrz slzy, „než je trýznit, jako trýzníte vy mě! Z čeho jste udělané! Ze dřeva, z mramoru! To vám tedy nic nedělá, když vidíte, že se rvu zoufalstvím!"
„Ale co se dá dělat!"
„Co se dá dělat! Co dělají ostatní! Ach! hleďte, vy jste ničemnice! Každý myslí na své děti, a vy! Vám je jedno, že pláču, že trpím, že plesnivím! Já nechci plesnivět, nechci, nechci, nechci! Slyšíte!"
„Kde vzít peníze!"
„Proč peníze, být ve společnosti nestojí nic, copak vás Bihovec stojí mnoho, copak vás Pepino stojí mnoho? Ostatní vás tedy budou stát víc! Bože můj, bože můj!"
Prosím vás, nesmějte se, vy, kteří tento deník nikdy nebudete číst, kdybyste byli na mém místě, pochopili byste mě a plakali byste, jako pláču já. Je mi sedmnáct! Už čtyři roky mi říkají: Počkej, až budeš velká, všechno se změní! Čekala jsem, jsem velká! Je mi sedmnáct! Plesnivím, já, která chci žít v běhu, já, která mám horečku života, já, která bych chtěla všechno pohltit, všechno zaplavit, být všude, já jsem spoutaná, schovaná, sama, nešťastná! Bože, Bože, Bože, Bože, Bože! Nenacházím jiná slova než tato. Bože! Bože!
Bože! vyslyš mě přece. Bože, smiluj se nade mnou!
Bože, obrať se k nejnešťastnějšímu ze svých stvoření, Bože, buď dobrý. Bože, buď milosrdný! Bože, nebuď pořád Bohem pomsty a trestu. Ó svatá Panno Marie a Ježíši, proste za mě Boha!

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky „a je to" / „tak vida". ↩
Pozn. překl.: Latinsky „s pomocí boží". ↩
Pozn. překl.: Latinsky „touha po slávě"; obrat z Tacita o císaři Septimiu Severovi. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky „roastbeef"; běžný francouzsko-anglický posměšek narážející na ruměnou anglickou pleť. ↩
Pozn. překl.: Italsky, z Rosininy árie v Rossiniho Lazebníku sevillském: „K čemu je důvtip, k čemu krása mezi čtyřmi stěnami, to bych rovnou mohla být v hrobě!" Marie cituje zpaměti s drobnými chybami. ↩