Středa 1. prosince 1875

Vidím do celé té věci. Galula neřekl nic, má příliš mnoho rozumu, aby něco řekl. Tu pěknou novinku si vymyslely Nina a Marie, ty veliké hloupé trumbery. Teprve teď si vzpomínám, kolikrát mi Marie mluvila o Galulově nešťastné vášni ke mně. Barnola, ten sběratel všeho, byl u Niny a ta roztomilá opice mu vyprávěla o Galulovi, a ten velký klevetník tu novinku popadl a roztrušuje ji dál. To je celé, jasné jako den o pravém poledni.
Dnes ráno jsem se šla projít docela sama, je tu příliš mnoho lidí, než aby člověk chodil sám.
Bihovetz přichází a jdeme na hudbu. Je tu nával. Bihovetz a Varpahovsky, bývalý pobočník toho velkoknížete Nikolaje, který natropil tolik skandálů, jsou poblíž nás.
A tu se ke kočáru blíží Audiffret, jako obvykle se vynořil kdovíodkud.
Poskakuje, klábosí a každou chvíli se tváří, že odejde.
„Zdržíte se v Nice dlouho?“
„Tak týden, myslím.“
„Cože, vy zase odjíždíte!“
„Inu ano,“ řekla teta..
„A kam.“
„Do Říma.“
„Ano, do Říma,“ řekla jsem.
„Ale vy pořád jen cestujete, slečno, to je opravdu hrozné! Vy jste revolver!“
Vysvětli si to, kdo umíš! Já jsem revolver! Jaký nemožný člověk.
„A co tedy děláte vy?“ ptá se teta.
„Inu nic, jdu na večeři, pak půjdu do divadla a pak půjdu spát. Když spím, jsem nesmírně roztomilý.“
Trojnásobný hlupák!
Odchází a my jdeme pěšky, já, teta a generál, který mě rozesmává tím, že mě upozorňuje na různé způsoby, jakými si mě lidé prohlížejí: muži tvář, ženy šaty.
Potkáváme Záhadného s Désirém a dostává se nám dvou krásných pozdravů; nic nad to.
Doma vyprávím Collignon o dopisech Audiffretovi a čtu jí Kassandřinu věštbu, která se jí zdá velmi zdařilá, ale hodně smělá. Dnes večer v Opeře, s generálem.
Jsem zarudlá a nepřipadám si hezká.
Záhadný je ve své lóži se starým sešlým psem a všichni ostatní psi přicházejí k němu jako k nějaké dámě nebo k prefektovi.
Ricardo a Fiouloulou se na nás přicházejí podívat.
Ten mizerný Záhadný vychází o každé přestávce, ale není ho vidět v žádné lóži.
Stará se jen o své zpěváky. Dávají „Favoritku“, Pasqua zpívá, že srdce usedá.
Nejsem zklamaná, už nic nečekám, ale teta zuří za mě, myslela si, že přijde, když za námi při hudbě přišel promluvit.
Vážně, nechápu ty nicejské pány, nechali se představit, projevili takovou dvornost, přijímali jsme je, a teď žádný z nich nesloží návštěvu.
S nejlepší vůlí na světě tomu nikdy neporozumím.
Ten sešlý pes je hubený a starý, ale podobá se svému mizernému synovi. Spolu vypadají krásně.
Ubohá Prodgersová je sama, nikdo se na ni nepřijde podívat.
Manara mě lorňuje a dva další v Bibiho lóži dělají totéž.
Při odchodu vidím jen Désirého a Enoteu.
Nedovedu si představit, co Audiffret dělá, je celý divný, k nikomu nechodí, nikomu se nedvoří, stará se jen o zpěváky. Možná čeká, až se objeví Robensonová, která se, jako kdysi zprvu ve Spa, neukazuje.
Bojím se, že jsem se na něj dnes večer dívala příliš, ale jsme přímo proti němu, a člověk se bezděky dívá před sebe. Choval se docela přirozeně a klidně se na mě díval, ba dokonce lorňoval, ale schovaný za otcem.
Takhle se mi to líbí víc, aspoň vím, na čem jsem, už se nešklebí a chová se jako ostatní.
Miluji ho mnohem méně, skoro vůbec. Jsem klidná, skoro spokojená. V divadle jsem se tvářila vesele. Zabývám se jím už jen ze zvyku.
Od této chvíle už se nechci nikým zabývat, za nikým se honit.
Stávám se Galateou. Ať mě oživí, kdo chce.
Takhle aspoň nebudu vypadat jako zbitý pes, jako sešlý pes.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „nec plus“ (Mariino zkrácené nec plus ultra) – tj. dál už nic. ↩