Pondělí 29. listopadu 1875

Ve tři vycházíme, a já, která jsem přijela do Nice za pěkným počasím, tu zastihnu pařížskou zimu. Nasazuji si vydří klobouk ve tvaru dětského čepečku a velkou sobolinovou pláštěnku potaženou bílým suknem. Tahle toaleta vzbuzuje rozruch, a navzdory únavě nevypadám špatně.
Audiffret zapomněl na svůj upjatý výraz, a když pozdravil, otočil se a podíval se na mě, jako by chtěl říct Aha! a pak se ještě jednou otočil jako by sebou trhl, lze-li se tak vyjádřit. Udělalo mi to radost a smála jsem se jeho udivené tváři.
„To bylo milé,“ řekla máma, „udělal to, jako by to udělal své sestře.“
„Mně,“ řekla Collignon, „takové věci připadají drzé.“
„Mně,“ řekla jsem, „připadal jeho obličej hloupý.“
Na třídě u nádraží vidíme ve fiakru a docela samotnou paní d’Audiffretovou, navzdory všemu krásnou jako anděl.
„Snažně vás prosím,“ řekla jsem v kočáře, „nechte Audiffreta na pokoji, zabýváme se jím už rok, je pěkně ohraný. Co se mě týče, začínám ho nenávidět, ne jeho tvář, ale jeho povahu, a včera večer jsem cestou do svého pokoje řekla: ‚Přísahám, že budu nenávidět pana Emila d’Audiffreta a budu mu pořád a všude a na každém kroku dělat všechna příkoří, jakých budu schopna.‘“
Barnola přichází večer. Bože, to je klevetník! Poslouchala jsem ho s jistým obdivem.
A ten večer mi byl velmi užitečný, dozvěděla jsem se hromadu věcí, hromadu nicejských špinavostí, hromadu dobrodružství a skandálů, které vsadím do svého románu.
Říká se, že se proti paní Prodgersové tvoří spiknutí a že počínaje prefektovou ženou ji nikdo nechce přijímat.
Ubohá žena. Chápu, co to je být mimo společnost, a lituji ji se slzami v očích, zvlášť ji, vždyť bývala královnou.
Včera večer byla ve Français s Robensonovou, která už nemá svěží barvy a které je osmadvacet. Pak ten mizerný klevetník vypráví o skandálu Audiffretových v divadle, trochu se o tom mluví, prý budou tu mizernou holku odsuzovat za to, že opustila matku. Barnola si myslí, že se Emil obětuje pro otce a sestru a teď se neožení, protože jeho žena by o všechen ten mizerný bataklán nestála! Myslím, povídá ten velký klevetník, že se obětuje, má svého otce velmi rád a je to hodný chlapec, schopný se obětovat.
Ale teď to špinavé, poslyšte: Galula všude vykládá, že by si mě chtěl vzít.
K takové věci snad nemusím nic dodávat. Je to hrozné!
Rozhodně nemám štěstí!
Ach! jak je život protivný!