Středa 24. listopadu 1875

Spala jsem dvanáct hodin a při zkoušení u Laferrièra se mi udělalo špatně; je ovšem pravda, že mě s těmi mizernými šaty drželi dvě hodiny na nohou.

Objednaly jsme u Bindera landau o osmi perech, pětimístné, tmavomodré, to nejkrásnější, co existuje, za šest tisíc franků, a kočárek duc¹ téže barvy za tisíc osm set franků. Ten duc je pro mě. Už se vidím v tom malém vozíku, jak na jaře sama řídím, v Nice!

„Connais-tu le pays...“?²

Dnes ráno jsem se rozzlobila jako kvůli Audiffretovi. Šaty mi neseděly, člověk by z toho mohl třískat hlavou o zeď, jako kvůli Audiffretovi.

Vracím se z divadla, viděla jsem „Cestu na Měsíc“, komickou féerickou operu, nový Offenbachův úspěch.

Ach! ale měly jsme doprovod, nemožného hulváta, Winslowa. Byla to děsná otrava, ale donutilo mě to mluvit anglicky. Celou dobu jsem mluvila anglicky a myslela přitom nicejsky. Jen považte, jak je svět hloupý: kdyby v Nice viděli mladíka, jak celý večer mluví v mé lóži, řeklo by se... ne, neřeklo by se nic — řeklo by se to, kdyby ten mladík býval byl Audiffret.

Mluvila jsem s Berthe o Robensonové, Berthe nad ní ohrnuje nos, Gonzalèsovi ohrnují nos nad Berthe. Ohrnují nos jeden nad druhým. Není to k smíchu?

„Pojedete do Nice?“ zeptala jsem se jednou Robensonové.

„Ne, podle mámy je nicejská společnost příliš pomíchaná,“ odpověděla mi.

Jen považte tu opovážlivost.

Ach! vrátila se kvůli svému Emilovi, kterému vázala kravaty. Prý to dělá dobrý dojem. V Badenu měla Berthe vždycky co dělat s Rémyho kravatou a v Nice měla zase Robensonová vždycky co dělat s kravatou pana d’Audiffreta.

Když ten uličník předstíral, že se mi dvoří, mluvila jsem po vzoru ostatních i já o jeho vázance, a dokonce o jeho klobouku. Prý to tak má být.

Zítra nemám nic na zkoušení, co budu dělat? Jakže, co budu dělat! A můj román — protože ho neopouštím — ten pokračuje. Právě teď hledám nějakou bezvýchodnou situaci.

Je třeba věci zamotat, je třeba nechat trpět mou hrdinku, mě, je třeba nechat svého hrdinu, Audiffreta, páchat hrůzy, je třeba do toho zaplést nevinnou dívku, Olgu, je třeba ji rozplakat. Ne, uvidíte, bude to velmi pěkné.

Jestli, jak doufám, to mistrovské dílo dokončím a uvedu do světa, bude mít v Nice úspěch a způsobí skandál, protože v něm vystoupí paní Fougersová, pan Zaráží, pan Tulula, pan Ligier, paní kněžna Ligierová, paní Ubrousková a tak dále, a tak dále.