Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 19. listopadu 1875

„Přijďte dnes večer k nám," řekla máma Záhadnému, když jsme ho naposledy potkali.
„Mnohokrát děkuji, madame," odpověděl Záhadný, „ale dnes večer mám ve městě spoustu věcí na práci a celý houf lidí, které musím vidět kvůli obchodům, jindy večer milerád."
„Ó! jindy večer," řekla máma, „to už nikdy nebude, protože pozítří moje sestra a dcera odjíždějí."
„Ne! vážně! Ale ne, vy neodjíždíte. Slečna neodjíždí, viďte že neodjíždíte, slečno?"
„Ale ano, pane, odjíždím."
„Ale za týden se vrátí," přerušila ho máma.
„Ó! tak tedy," zvolal Záhadný, „tak tedy jeďte, jeďte rychle, vypravte se ihned, ihned."
Proč to tak řekl? Mizerný pes, jen počkej!
Ach! ti Audiffretové, ti Audiffretové!
A vlastně všichni! Ten mizerný syn je sám o sobě hrůza a ta mizerná dcera, jeho sestra, která o mně tak ošklivě mluvila: Promluvím o tom s Emilem, není dobré stýkat se s lidmi bez jmění a bez pověsti, kteří se nemohou vrátit do Ruska — tohle řekla. Ó, ohavná holka. Když má člověk matku, která plodí děti s nosy, jaké má Emile, a které mžourají očima, neměl by mluvit tak zvysoka.
Ne, ale jen považte ten věčný proces, který mě pronásleduje! Bože můj, ty jediný víš, jak hluboce mě tyhle pomluvy rmoutí a urážejí.
Ale co! Ne, tohle jsem říct nechtěla. Jsem dnes večer hovorná, povídám si s tetou, stěžuji si na Marii Audiffretovou, a ona mi odpovídá, že Marie Audiffretová je holka z ulice, špína. Trvám na tom, že si zaslouží všechny tresty za to, že si o mně, aniž mě zná a opírajíc se o ohavné klevety, utvořila špatné mínění, a hlavně za to, že o mně nestoudně rozšiřovala pomluvy.
Popadnu list papíru a píšu:
Starý mizerný pse!
Tvá dcera už nemiluje Gnoma,
Je zamilovaná do portýra Italského divadla, který je velmi hezký — a tohle posílám do Nice Dině, ať to odešle, jako by to přicházelo z Nice.
Dnes ráno se mi chtělo výt, ale zarazila jsem se, příliš by to připomínalo psy. Vzdychám a směji se.
Je to zábavné.
„Bože," řekla jsem včera tetě, „vy si tedy myslíte, že bych mohla být zamilovaná! Já chci bohatství. Jestli mi buší srdce, tak když vidím nádherné kočáry a skvostné koně, a jestli mě něco dojímá, je to touha tohle všechno mít."
Ne, madame, i kdybych někoho milovala, ten přepych, který tu vidím, by mě hbitě vyléčil. Buď mě neznáte, nebo předstíráte, že mě neznáte.
Nikdy jsem nemluvila pravdivěji a teta byla přesvědčena a začala mě utěšovat, počítat, snažit se sehnat ještě peníze na uspokojení mých potřeb.
Zbožňuji, když má někdo dobrou vůli.
Ale poslyšte, pořádnou odbočku udělala ta železniční trať, která mě vede k vévodovi z Hamiltonu. Mluvím o tom proto, že včera se mi náhle vybavil tak krásný a tak nesrovnatelný, že jsem z toho ještě celá bez sebe.
Ó! ale nestydím se, ten muž za odbočku opravdu stojí, je to rozkošný chlapec, jen jedno mě mrzí — že o mě nestojí.
To je pobuřující.
Jeho sestra, jeho mizerná sestra, ta holka, co se honí za nějakým operním tenorem. Ta příšerná holka!
To ona způsobila, že už nepřichází! No vida, už blouzním. To, co tu říkám, je nesmysl, ano, vždyť kdyby miloval, jaká sestra nebo jaký ďábel by mu zabránil přijít?
Stejně se na tu Niçanku zlobím k smrti.
Den jsem strávila mezi Laferrièrem a Worthem. Je to převelice zajímavé, protože ty hadříky jsou umění, talent, věda! Hadříky v takovém stupni dokonalosti, to je... to je... to je cukříček. Jak je život protivný, když člověk nemá aspoň tři sta tisíc franků renty.
Dávám si ušít tucet šatů, pár klobouků, pláště a stát! To je nesmysl! Člověk by neměl být kvůli takovým věcem v úzkých. Ó, peníze, peníze! Potřebuji je. Vezmu si jakéhokoli manžela, jen když mi je dá.
„A v šestnácti letech má takové nápady!" zvolá teta.
„Ano, madame, ne v šestnácti, ale už od třinácti, odjakživa."
Lásku najdeš všude a zadarmo, takže o tu mi nejde.
„Jste blázen," řekne mi teta.
„I já si to myslím, ale co naplat?"
„I když nebudete deset nocí spát, žádné bohatství tím nepřibude," dodá ještě, „tak už si jděte lehnout!"
„Ach! to je k zoufání! Ta Marie Audiffretová a ty peníze! Madame, musíte mě provdat!"
„Za Emila?"
„Kdepak, ten se mi nehodí. Ó! za pár dní mi bude sedmnáct! Jiná by se radovala, já pro to pláču! Je hrozné stárnout, myslela jsem, že mi bude pořád šestnáct!"
Bože, už ani nevím, co říkám. Můj román pokračuje, bude pěkný.
Jdu spát.
Jak je život protivný, když člověk nemá aspoň tři sta tisíc franků renty!
[Škrtnuto: Mohla bych Audiffretovi klidně říct jako (pokračování nečitelné)]
V Paříži zpitomím, už se ani neoblékám — ale jak se taky oblékat, když člověk celé dny obchází obchody, byť v kočáře.
Napsala jsem dnes večer hromadu hloupostí, mám myšlenky strašně popletené, a hlavně ten román, mám nechat zamilovat? tu... ne, je zbytečné o tom tady mluvit, nikdo by tomu nerozuměl, budu se tím zabývat zítra ráno.
Právě jsem poslala Dině, aby je odeslala, ještě dva dopisy, první:
Nešťastníku! Shniješ a nikdy nebudeš korunován za ctnostnou pannu!
a druhý:
Starý sešlý blázne! Tvůj mizerný syn shnije a nikdy nebude korunován za ctnostnou pannu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „un sucre" (doslova „cukr") — oblíbený Mariin výraz pro něco rozkošného až k dokonalosti. ↩
Pozn. překl.: V originále „couronné rosière". „Rosière" byla dívka v obci vyhlášená za nejctnostnější a slavnostně korunovaná věncem z růží. Marie užívá ženský titul záměrně, aby Audiffreta zesměšnila a upřela mu mužnost. ↩