Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 20. listopadu 1875

Robensonová dorazila do Nice! to slyším, sotva se probudím.
„Byly jsme na hudbě," píše máma, „a viděly jsme Audiffreta, který se hluboce uklonil, pak jsme potkaly slečnu Robensonovou, jenom jsem neviděla, jestli se pozdravili nebo spolu mluvili."
Je to jako blesk z čistého nebe. Hned se místo vstávání uvelebím v posteli a začnu s nářky, napůl vážnými, napůl ze žertu.
„Je po mně, je po mně, je po mně!" říkala jsem, a pak: „Ó! ta špinavá holka, je celá špičatá, hubená, ošklivá. Ne, řekněte, jak je možné dávat takovou špičatou Američanku přednost ženě, jako jsem já!" A pokaždé, když jsem mluvila vážně, teta se polekala, a pokaždé, když jsem se smála, smála se.
U mě je tři hodiny všechno vzhůru nohama, ale všechny tyhle plameny uhasnou při obchodní schůzce s Duvalem. S pýchou i s obavou se stále víc utvrzuji v tom, že jsem hlavou rodiny. Myslím, že tentokrát jsou všechny potíže urovnány — jen jestli to nezkazí, až tu nebudu.
U Laferrièra nový blesk z čistého nebe. Slečna Buenová! Na chvilku se mi zatajil dech.
„Copak vám je, že jste tak smutný, pane Audiffrete," říkala Marie u Antonoffových, „rozveselte se, slečna Robensonová přijde, slečna Buenová přijde!"
No ano, a hle, všechny přicházejí.
„Ale proč mě utěšujete," říkal ten muž, „ty osoby jsem znal, ale co je mi po nich?"
Slečna Robensonová přijde, slečna Buenová přijde, slečna Bashkirtseffová přijde, bože můj, ano, přicházejí všechny, ty slečny, a s hotovými dobyvačnými plány, jen já ne, já jsem ztracená!
„Víte, co je na tom všem nejotravnější?" zeptala jsem se tety. „Inu, že ten člověk za sebou táhne všechny ostatní, takže kam jde on, jdou všichni."
A je to pravda, šťastná Robensonová!
„Konečně, madame," říkala jsem dnes posté, „jsem pobouřena, vysmál se mi, dostane holí!"
„Ale on se vám nevysmál! Poslyšte, je to prostě takhle: myslel si, že vy, holčička, která nikdy nikoho neviděla, se necháte chytit, doufal buď v nějakou výjimečnou lásku, nebo v pár polibků, ale když viděl, že ho prohlédli, stáhl se, to je celé."
„To je celé! to je rozkošné! A to se neříká, že se mi vysmál! Ó! ó! ó!"
A tak celý den vyrážím samá zvolání a říkám, že je to nedůstojné, otravné, ohavné!
Ó! ale teď mi to dochází, ta zpráva o mé svatbě se Záhadným pochází od Lucie Durandové, Lucie to nejspíš řekla Buenové, proto se na mě dnes ani nepodívala, ona, která se na mě dřív tolik dívala. Ne, vážně, tohle všechno je přespříliš k smíchu!
Záhadný bude roztrhán na kusy jako Orfeus.
Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat, já, dospělá slečna, já, dvořil se mi nicejský Don Juan, já tváří v tvář Gioie, Robensonové a tak dále, a tak dále, na mou věru se tomu směji! Připadám si ještě docela malá.
Mluví se o mně, lidé se mnou zabývají, jsem osobnost, to je překvapivé!
Půjdeme do Gymnase na Ferréola. To mi nejspíš vnukne milostné myšlenky jako „Frou-Frou".
Hořím touhou vrátit se do Nice, a přitom tu musím kvůli Duvalovi ještě zůstat. Nevím, co bych dala za to, abych se důkladně seznámila se Špičatou Američankou, chtěla bych, aby se stala mou přítelkyní, chtěla bych s ní všude chodit, zkrátka chtěla bych, aby nahradila Olgu.
Bože! jak moc bych to chtěla. Karty mi to slibují. Zase jim věřím, protože ve skutečnosti mi vždycky řekly pravdu, kromě onoho večera, kdy jsem je k tomu donutila.
Ferréol mi žádné milostné myšlenky nevnukl. Hraje se to obdivuhodně. Mohly jsme dostat jen proscéniovou lóži přímo u jeviště, takže jsme o přestávkách neviděly do hlediště, zato jsme viděly herečky a herce, markýzy a komorné, jak si sedají na tutéž pohovku a vyprávějí si všelijaké věci. Bylo to velmi zajímavé.