Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 15. listopadu 1875

Jsem zuřivá.
Velký den! Opera! Jsem neklidná celý den.
V půl čtvrté vyrážíme. Mám šaty z bílého mušelínu, hladkou sukni s velkou nařasenou obrubou dole, živůtek Marie Stuartové a účes sladěný se šaty.
Paní moje matka neopomene mě rozzuřit všemožnými poznámkami.
Přicházím do divadla připravena plakat.
Velmi hezký sál, Audiffret sám ve své lóži a krásný jako anděl.
„Mignon", ta roztomilá opera, je obdivuhodně zpívána.
Opravdu začínám věřit, že se oslepuji. Jsem ošklivá k poděšení! Ne, nejsem ošklivá, zdaleka ne — jsem si jistá opakem podle toho, jak se na mě dívají. Celý svět mě obdivoval kromě pána hradu, který měl oči neustále upřené na scénu a v každé přestávce odcházel za herečkami a herci.
Jen na pár minut vešel do lóže paní Spangové a Leechové, dvou skvělých starších žen s jejich hezkými dcerami.
Bihovetz a Antonov přicházejí k nám, a to je vše. Zlobila jsem se, když jsem viděla matku a tetu celé odlepené z toho, že nemají nikoho — ony, co počítaly, že uvidí můj triumf před Howardovými atd.
Manara, můj nepřítel, je v lóži pana a paní d'Aspremont, mluví o mně a lorňují mě, Danesiovi také, celý svět také.
Prodgersová je vedle nás, mluvila jsem pro ni a ona mě s potěšením poslouchala.
Když Pasqua, primadona, začala zpívat „Connais-tu le pays" — tu romanci, co jsem zpívala Překvapivému, když jsme byli spolu zadobře — vstala jsem a naslouchala vestoje; máma a Dina zabíraly přední místa, musela jsem vstát, abych viděla.
Překvapivý se na mě ani nepodíval — vlastně nevím, vidím tak špatně, neviděla jsem směr jeho očí.
— Až budou zpívat „Connais-tu le pays", řekla máma před pár dny, jeho srdce se rozbuší — jestli se mu líbila byť jen na okamžik.
Nevím, co dělalo srdce toho ubožáka — vím, že se na mě ani nepodíval a poslouchal Pasquu s neuvěřitelnou pozorností. Každý rok má svou romanci. Loni to bylo „On revient toujours à ses premières amours" — letos árie z „Mignon". Obě skončily smutně pro mě.
Kolem poloviny představení se začínám cítit hezká jako obrázek a ke konci se Překvapivý začíná na mě dívat, skrytý za Rosy.
U východu procházím mezi špalírem pánů, kteří se na mě dívají, až jim oči vypadnou, a nedívají se špatně. To se pozná.
Srdce mi bobtná pýchou a radostí — neboť jestli jeden mnou pohrdá, mnozí jiní mi vzdávají spravedlnost.
Píši jako šílená, nevím, co říkám.
Léonie mě přichází svlékat, ale posílám ji pryč a zamykám se. Neboť po příchodu jsem se najednou spatřila v zrcadle. Vypadala jsem jako královna, jako portrét, co sestoupil ze svého rámu; už jsem nemusela říkat: Ach! Kdybych se oblékla, jak se oblékaly dříve, byla bych krásná! Byla jsem oblečena, jak se oblékaly dříve. Byla jsem krásná. Zpívala jsem před zrcadlem. Stále mi připadá, že mě ostatní nevidí takovou, jaká jsem.
To je absurdní, celý svět mě vidí — jinak by se na mě nedívali.
Jaká škoda, že nemohu místo těch malých černých písmen nakreslit svůj portrét, jaká jsem byla. Má mimořádná pleť, mé zlaté vlasy, mé tmavé oči ve večerním světle, má ústa, má postava. Ti, kdo mě viděli, vědí, jaká jsem byla.
Ačkoli jsem zůstávala prostá, jak se sluší na dívku mého věku, byla jsem oblečena jako nikdo. To je to těžké — být jako nikdo, aniž by člověk byl extravagantní nebo příliš ozdobený.
[Škrtnuto: Jakmile v županu, cítím velkou touhu pla[kat], celá nešťastná]
Pak se cítím celá nešťastná, začínám zpívat „Connais-tu le pays", klekám a nechávám se padnout na zem v pláči.
Proč? Nescio. Uleví se mi, lehnu-li si na zem.
Pasqua v poslední scéně, milostné scéně, měla v hlase přízvuk, z něhož mrazilo.
Bože můj, myslela jsem si ležíc na zemi, pláču, protože miluji, protože má duše potřebuje milovat, chtěla bych v tuto chvíli, aby vešel, otevřel mi náruč, a opřena o jeho srdce bych chtěla umřít. Doopravdy, a se štěstím!
To je ono — kdo mečem zabíjí, mečem zahyne.
To já miluji! Kdo plivá na strop, plivá na sebe.
Věděla jsem, že kdybych šla k zrcadlu, přišlo by mi spoustu pýchy dělat výčitky — proto jsem zůstala natažená na koberci, trpící a šťastná zároveň.
Jak je krásné milovat! Chtěla jsem se rozzlobit, chtěla jsem zůstat klidná, chtěla jsem rozbít vše v pokoji, chtěla jsem křičet — a dokázala jsem jen plakat.
Ne! Ne! Nechci! Nechci pýchu, nechci výčitky.
Co záleží na tom, je-li hoden či nehoden! Neanalyzujme, pro smilování. Cítím, že začnu dlouhou rozpravu, ale nechci — to ať je jindy.
Celá oddána pocitu chvíle nechci nic slyšet. Řekla jsem, že miluji! Je to přesné?
Podívejme. Padla jsem bez sil na kolena, myslela jsem na toho muže, cítila jsem se bídná, zoufalá, a ještě jinak, nevím jak, ale byl to mučivý pocit, a ten pocit mě přiměl plakat, plakala jsem a přála si zemřít v [Škrtnuto: náruči toho muže] jeho náruči.
Myslíte, že je to láska? Já myslím, že ano.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinsky: „nevím". ↩