Neděle 14. listopadu 1875

Po kostele si beru Giroflé a po společném tlachání u mě vycházíme s tetou pěšky. Teta ve skvělé toaletě, já v bílém, ale v novém a hezkém — šaty z bílé flanely zcela hladké a žluté botičky s prolamovanou řeckou výšivkou.
Hudba vydávala svá poslední sténání, když se k nám přidávají Galula a Godard; o deset kroků dál učiní totéž Gautier a Chevalier. Obratným manévrem z obou stran se ocitám mezi Godardem a Chevalierem, „v prefektuře", jak potom řekla teta.
Jsem dokonale šťastná po ty čtyřikrát, co stoupám a klesám po promenádě ve společnosti těch milých prasat. Godard má klasické reminiscence a mluvím s ním o Plutarchovi a Offenbachovi.
Je neuvěřitelný dav, do něhož se noříme až po krk. Ale je to čas od času a ve společnosti velmi příjemné.
Jsem šťastná! Neboť všichni moji nepřátelé — a mám jich hodně — mě viděli obklopenou. Zlomyslné řeči se zdvojnásobí, ale je mi to jedno. Dělají mi tu čest, že se mnou hodně zabývají a hodně klepou na můj účet, v dobrém i ve zlém. Nepřála jsem si to vždy?
Můj deník trpí, neboť jsem začala psát román, a uspěji — díky Bohu jsem schopná všeho, co chci dělat. Za dva dny dvě kapitoly — to jde svižně; přečetla jsem Dině a můj román ji zajímá. Ale umím soudit sama sebe, i svou vlastní osobu, a věřím, že to půjde.
Zatímco se procházíme pěšky, Bibi se projíždí v kočáře — celý strnulý, celý vážný. A já jsem spokojená, pyšná.
A z čeho, proboha!
Jsem malicherná a marná — to konstatujíc pokračuji.
Dávám si dobrý pozor, abych vyjádřila přání nasednout do kočáru dříve, než moji kavalíři vyjádří přání se vzdálit. Dokonce mě prosili, abych udělala ještě kolo. Velmi dobře.
Doprovázejí nás k landau; sotva jsme samy, Bibi se objeví jako ze země. Zastaví se. To je jiná!
— Slečno, vy jste dnes, řekl a díval se na mé šaty.
— Viďte, že ten kabátek je hezký?
— Okouzlující.
— Ale kde jste? Už vás nevidíme.
— Ach! Zůstávám doma na venkově, jsem celý takový, celý skleslý!
— Proboha, co vám je?
— Nevím, jsem celý skleslý.
— Zahoďte svou růži, řekla mu teta, je zvadlá.
— Utrhl jsem ji sám ve své zahradě.
— Ale je celá zvadlá.
— Ach! Má růže je jako já — je skleslá.
— Vše je skleslé, řekla Olga, jen cylindr ne.
— I on, řekl Girofla, potkala ho spousta neštěstí, někdo si na něj sedl, ale koneckonců mě to nezajímá, to je jeho věc.
To je vše, co jsem si z rozhovoru zapamatovala. Musím být blázen! Brzy mě dají do blázince řízeného Saëtonem.
Opravdu, blázním! Hle, moje zamilovanost se vrací, a způsob, jakým se mnou ten muž mluvil, jak se na mě díval, jakýmsi neuchopitelným nevímčím se mi zdálo vidět — ne, je to příliš hloupé k vyslovení, zkrátka mě chápete.
Chápete-li, chápete i, v jaké jsem náladě. A co je zvláštní — vůbec ho nemiluji.
Ale večer se dozvídáme hezké věci. Jeanne, malá dcerka Danilové, malý čertík osmitletý, říká, že zná Audiffretovy a že byla na Věži. Hned si ji posadím na kolena, ostatní mě obklopí a vyslýcháme ji.
Než řeknu, co nám řekla, řeknu, jak se o mě všichni zdejší ničemové zajímají — pod předsednictvím d'Aspremonta se rozhodli korunovat Gautiera, protože je v přízni.
Starý Audiffret odebral svou nejstarší dceru Marii z kláštera. Drží ji zavřenou na Věži. Když se ptáte na pana Audiffreta a jeho dceru, vrátný odpoví, že jsou v Itálii; vchází se jen s heslem. Dívka je zamilovaná do Gnoma, italského tenora, běhá za ním, vychází úplně sama, oslovují ji muži, posílá polibky svému tenorovi.
Starý Emile se prochází u sebe v červeném flanelovém kabátku a ve velkém sametovém klobouku s bílým pérem.
Dívka se převléká za Rosinu a za Almaviva.
— Je to padlá dívka, řekla Jeanne.
Mě nenávidí, jak se zdá; s vedoucí penzionátu, se kterou Jeanne chodí na Věž, říká spoustu hrůz o mně — ten krásný názor na mě si utvořila spousta malých lidí, kteří jí přednášejí své intrikánství.
— Je to dívka beze jména, bez jmění a bez pověsti, říká o mně sestra Emilova, je tak chudá, že nemá než jedny bílé šaty, dělá oči na pány a ze svého kočáru se s velkou pýchou dívá na kolemjdoucí. Její rodina se neodvažuje vrátit do Ruska. Ty druhy slečen, co ji doprovázejí, jsou malí psi a ještě hůř — řekne Emilovi, aby k ní už nechodil, je velmi rozhněvaná, že se s ní seznámil, a při první příležitosti mu o tom poví.
Tak! To není špatné.
Pak malá ďáblice Jeanne vyprávěla, že paní Audiffretová zavřela své dcery do kláštera, aby požívala jejich rent. Marie mluvíc o své matce říká: špinavá ženská.
Miminko se podobá Emilovi, má úplně jeho nos a jako on mhouří oči, a Emile ho nemá rád a říká, že je ošklivé.
Za pár dní Marie prohlásí soudcům, s kým chce žít, a vypoví o chování své matky. Starý Audiffret, když se dozvěděl, že se jeho dceři líbí Gnom, Gnoma vyhnal, ale Marie se převléká a sleduje ho ve městě. To otec jí dal poznat toho herce, vodí ji do divadla, se zpěvačkami atd. atd.
Uf! Ta rodina je sopka! Jsou všichni šílení. Jaká rodina, proboha, jaká rodina!
Zatrachtěná holka! Jdi!
Ach! Mluvíš o mně špatně! Bídnice! A tak temní lidé se opovažují o mně špatně mluvit! Máma tráví večer tím, že mě přivádí k zuřivosti.