Úterý 16. listopadu 1875

Včera jsem šla spát v pět ráno a dnes ve dvě odpoledne opouštím Nice s tetou.
Coco, Antonov a Walitský nás doprovázejí. Antonov s bonbony a kyticemi.
V každém okamžiku jsem připravena plakat — kdybych mluvila, plakala bych, a tak nemluvím.
— Chceš polštář? ptá se mě teta.
— Ne.
— Jsi nemocná? ptá se mě teta znovu.
— Ne!
— Ale jsi tak bledá!
— Jsem unavená.
— Musíš být nemocná, co tě bolí?
— Vše!
Pak vidouc, že mě bude zas nutit mluvit:
— Prosím, teto, neruš mě, skládám.
— Ach!
— Ano, nic tak nedodává nápady jako kolébání vagónu.
— Ach! Pak je to něco jiného, dobře, dobře, nevěděla jsem.
A nechá mě skládat v klidu.
Začínám být známá na lince P.L.M. — v Toulonu mě přijímají jako starou známou, v Marseille také.
Vzpomínám si, že v Marseille jsem posledně potkala Gioiu.
Vezmeme si lůžkový kupé a spím obstojně.
— Proč, řekla teta, se vám uvaděči, ti, co berou vstupenky, a všichni lidé z Italské opery tak hluboce klanějí?
— Protože mě bezpochyby poznávají.
— Ne, poznávají i mnohé jiné, co jsou předplatiteli déle než vy.
— Pak nevím proč.
Pak po tichu:
— Proč Audiffret tak zbledl, když Pasqua začala zpívat „Connais-tu le pays"?
— Jak jste to mohla vidět? Co se mě týče, nikdy nevidím, jestli někdo bledne nebo rudne.
— Ano, vy, protože nevidíte z dálky, ale já vidím; zbledl jako kapesník, zvláště když zpívala: „C'est là que je voudrais vivre" atd.
— Nic jsem neviděla.
A proč by bledl — možná proto, že se bál o hlas herečky.
Faktem je, že jsem v opravdu bídném stavu. A romance z „Mignon" mě přivádí k slzám.