Úterý 2. listopadu 1875

Každých pět minut okenice na hradě mění polohu, jednou u jednoho okna, jednou u druhého. Ale já se neukazuji.
Musím jet do Paříže. Je krásně a jasno, oblékám se celá do bílého a vycházíme, ale nechají mě čekat půl hodiny, a tu trávím tím, že s Frédéricem pózuji u zahradní branky.
Je Den mrtvých, Nicejci se procházejí. Olga mi z okna naznačuje, že Girofla právě projel na koni — skutečně, o kousek dál ho vidíme, celého v šedém, na hezkém černém koni.
Bihovetz, ten okouzlující muž, je s námi, ale jsem podrážděná a dělám vrtošivou — ještě slovo a rozzuřím se; to slovo nikdo neřekne a stáhnu se do sebe.
Šedý jezdec nás předjede, máma s tetou mu říkají, že má hezkého koně; i já upustím dvě slova ze svých růžových rtů.
„Velmi hezký.“
Jak zpomalí, znovu ho vidíme, pak nás opět předjede a odjíždí k Varu, kde slečna Arsonová a její bratr cválají ze všech sil za ním.
Už je zima, Úžina much se začíná zalidňovat.
„Cože, zase on!“ řekla máma, když viděla ohnivého kastelána vjíždět do uličky.
„Ano,“ říkám, „a uvidíte, za hodinu bude na promenádě pěšky, v cylindru a šedém redingotu.“
A uhodla jsem: když jsem si s mými Gráciemi dala čokoládu u Rumpelmayera ve městě, šla jsem s tetou pěšky.
Stmívalo se, hodinu jsme na promenádě nebyly; jak jsme se blížily k č. 53, spatřily jsme na druhé straně ulice Záhadného, který hned přešel ulici a zamířil k nám.
Opravdu nemám výčitky a tak hezkým mládencem se přece smím zabývat.
Zvláštní je zdejší společnost — ta mizerná společnost zírá, až si vyloupne oči, když je Záhadný u mě.
Neplivá na mě, ale je milý jako kdokoli jiný, a já se chovám zcela přirozeně; jenom jsem řekla, že se nudím, že tu není nikdo — to jsem mu dlužila, jak si vzpomínáte, jednou mi řekl totéž.
„Ale v Paříži je vlčí zima, píše mi otec, a ten je právě v Paříži.“
„I mně píšou z Paříže,“ říkám a sáhnu na kapsu, v níž mám dopis, který jsem dnes ráno dostala od Berthe.
„Aha! Podívejme, rád čtu, takhle!“
„Ta-ta-ta, počkejte!“
„Ale ten si přečíst může,“ řekla teta.
„Podívejte, pane, znáte tohoto pána?“ A ukázala jsem mu řádek, kde mi Berthe píše o jistém hraběti de Pertusati...
„Aha! Pertusati, ano, znám ho; byl tu minulou zimu, jak ho neznáte, je to Ital s černým knírem.“
Celý ten rozhovor zapisuji jen proto, abych se dostala k tomu, že když chtěl v mém dopise přečíst jméno toho pána, přistoupil docela blízko a četl mi skoro přes rameno, což mě velice potěšilo, protože to udělal schválně. Člověk vždycky cítí, když se tyhle věci dělají schválně.
Ale dělám všechno špatně. Dnes jsem se například měla vrátit ve čtyři a posadit se na terasu — tak bych s tím mužem mluvila o samotě, protože jsme ho viděly přicházet odtamtud, od našeho domu, po našem chodníku, a ne po promenádě.
Včera jsem si stěžovala, že nic nedělá, aby mě viděl. Kdo ví? Možná, že mě neviděl a myslel si, že jsem se vrátila a jsem na terase, a proto šel pěšky; napadá mě to proto, že šel po druhé straně promenády.
V neděli ho Dina viděla třikrát procházet kolem našeho domu.
Je velmi pravděpodobné, že se prostě jen procházel, ale lze předpokládat i něco jiného, protože bydlíme dost vysoko a lidé se většinou otáčejí dřív, než k našemu domu dojdou.
Když jsem po večeři přecházela po jídelně a před našimi se naparovala jako kohout, teta řekla:
„Vidíte, jaká je! Kdyby Audiffret tolik neprosil, aby šla dnes do divadla, šla by určitě, ale on prosil, úpěl, a ona zůstává doma.“
„To není správné,“ poznamenala paní moje matka, „urážet se pro sebemenší věci — tak nelze mít v životě ani klid, ani štěstí.“
„Ale paní, vy tedy nic nevíte! Neznáte toho muže! Jedině tak jsem dosáhla trochy zdvořilosti. U čerta, je to nutné, jinak na mě plivá, pochopte přece!“
Říkají mi paní hradní a Walitský se vyčerpává vtípky o Audiffretovi. I dědeček mě škádlí, ale já mám zbraň pohotově — jakmile řekne Audiffret, spustím píseň, kterou nenávidí, nebo křičím ze všech sil: „Na rameno ar...-kebuzy! Ano, tatínku!“
Pak se smíchem prosí o milost. Musím se zbavit toho pantalonského tónu, který jsem pochytila od Audiffera. Napodobuji jako zrcadlo jeho hlas, gesta, vše.
A mé Grácie napodobují mě, takže Audiffret nakazil úplně všechny.
Rukavice otřes utlumily, ale ucítila jsem ho.
Ve čtvrtek budu muset odjet. Pomodlím se za to k Bohu — bez Něj se mi nic nezdaří.
Máma říká, že chci jet kvůli Giroflovi. To je skoro pravda — ne, hodně mě zaměstnávají šaty. Měla jsem odjet bez ohlášení, ale karty předpovídají jakousi cestu toho krasavce; odjede-li dříve než já, bylo by mi trapné odjíždět — vypadalo by to, že za ním jedu; ale když oznámím cestu předem, jsem obrněna.
To jsou všechny mé malé kalkulace.
Amen.

Poznámky

Pozn. překl.: Cukrárna a čajovna Antona Rumpelmayera (1832–1914), cukráře z Prešpurku (Bratislavy), který přišel na Riviéru kolem roku 1870. Jeho pozdější pařížská čajovna v rue de Rivoli (1903) je dnešní Angelina. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Portez ar...-quebuses ! Oui papa !“ – replika z Hervého operety Alice de Nevers (viz 27. října). ↩
Pozn. překl.: Pantalon (Pantalone) – nabubřelý, upovídaný starý benátský kupec z commedie dell’arte. ↩