Pondělí 1. listopadu 1875

Protože jsem byla zabraná výhradně do svého Nicejce, nevím o včerejšku nic; nechávám si vyprávět, jak Pépino sešel do kuchyně pro vývrtku, jak pracoval s Fortuném.
Pak teta začne se svými vtípky a ptá se mě, co mi řekl ten muž, ale protože nemohu přiznat nic vážného, raději řeknu:
„Ale nic, madam, to je žert, nic než žert, ujišťuji vás!“
„Řekla jste od kdy!“
„Ano, ale žert, čirý žert!“
Audiffer už je u okna, ale já jsem vzhůru teprve od poledne, a tak se neukazuji.
„Dobrá,“ řekla teta, „brzo vám přivede toho přítele s dlouhým nosem, toho z Paříže — už vám přivedl Sommiera, který schválil.“
Faktem je, že si včera sedl ke krbu mezi Pépina a Sommiera a vypadal, jako by něco vyprávěl; díval se přitom na mě a očima na mě ukazoval, a Sommier, jak se zdálo, souhlasně přikyvoval.
Nejsem se sebou spokojená za včerejšek — byla jsem příliš dětinská; u mladé dívky takový projev platí za špatné způsoby.
Představte si sílu mého hlasu, včera, když jsem se ho ptala, kdo byl s ním u okna a mával kapesníky.
„Ah! Ano, to byl Saëtone, to on mával kapesníkem. Ale víte, slyšel jsem vás zpívat.“
„To není možné!“
„Ujišťuji vás, sám jsem byl nesmírně překvapen, a na důkaz, že jsem slyšel, vám řeknu, co jste zpívala: zpívala jste Mignon a pak Dormi pure.“
„To je pravda! Ale opravdu je slyšet? To je neuvěřitelné!“ říkám, „kdybych to věděla, nezpívala bych.“
Schválně jsem zpívala ze všech sil, schválně, aby mě slyšeli, ale jsem překvapená a nadšená.
Je mě slyšet ve dne, navzdory strašnému rachotu vozů na dlažbě, a na takovou vzdálenost.
„Slyšel jsem všechno,“ řekl, „jako byste zpívala na hradě, nechtěl jsem tomu věřit, ale poznal jsem váš hlas.“
To je skvělé!
I po probdělé noci vypadám celkem slušně, vycházím s tetou pěšky (tmavé šaty, šedý plstěný klobouk, celé jako obraz).
Je Svátek Všech svatých, všude davy, potkáváme všechny naše pány.
„Jak je Audiffret krásný,“ řekla teta, „ve velkém klobouku a šedém redingotu.“
Sotva jsem ho zahlédla.
Potkali jsme se na promenádě — já šla k veřejnému parku, zatímco on nám šel naproti; tentokrát se k nám nepřipojil, ale za minutu se otočil, nejspíš si myslel, že se na konci promenády otočíme a půjdeme mu zase naproti, ale my jsme ihned nasedly do vozu, takže tah se nezdařil — pokud vůbec nějaký tah byl.
Je šedivo a zima. Domů přicházíme celé rozrušené podivným setkáním. Naproti Luxembourgu se k nám div nevrhl pán slušného vzezření a sepjal ruce, jako by se nám chtěl klanět.
Dina a mé Grácie, které jsou v kočáře, nám říkají, že se úplně stejně vrhl i k nim a dvakrát mu kočár téměř přejel nohy.
To je podivné. Netrpělivě čekám na zítřek, abych ho znovu viděla a zjistila, co je to za ptáčka. Je to buď blázen, nebo něco nádherného.
Ninukoff, ten nemocný Rus, u nás večeřel. V osm se stahuji k sobě. Je to jedno z mých velkých potěšení — zamknout se, přemýšlet, číst, psát, jak přemýšlím.
Audiffret mě nemiluje. Vím to, a velice mě to mrzí, protože ho miluji dost na to, abych si od něj přála nesmírnou lásku.
Stále se říká, že se za něj vdávám, všichni Nicejci se na mě dívají zvlášť pozorně, úplně jako by Audiffret byl jejich král.
Barnola si dnes odpoledne přišel pro hůl, kterou tu včera zapomněl, a mluvil o tom.
„Už požádal o ruku?“ řekl mámě.
„Kdo?“
„Ale on, Audiffret.“
„Co to říkáte, pane! Ani se nechová jako muž, který se chystá požádat o ruku — vídáme ho málo, jako všechny ostatní.“
„Ale vy tajíte, tajíte, a říkají to všichni.“
A Ricardo se začal potutelně usmívat, jako včera, když mě pozoroval, jak tančím s tím mužem.
Nemiluje mě, řekla jsem. Ano, protože on, který má možnost i moc vídat mě každou chvíli, pro to nic nedělá. Nemiluje mě ani tolik jako já jeho. Trochu se mi dvoří! A já jsem okouzlena.
Bídné ženské postavení!
Všechny výsady mužům! Žena má jedinou: čekat, až se jim zlíbí.
Nejmenší, co můžeme udělat, je klamat je, jak jen to jde.
Byla bych velmi pyšná, kdybych dokázala, aby mě ten muž vážně miloval.
Nestálý, bláznivý, lehkomyslný, vychytralý, vypočítavý, zlomyslný, rozmarný, ohlupělý stykem se špatnými ženami — začal žít brzy, a ten cit jemnosti, pravé lásky, zvláštní poctivosti, který je prachovým peříčkem lidského srdce, z něj setřelo nedůstojné otírání. Hádám, myslím, že vše uhodnu, ale neřeknu vše, ze strachu, že bych byla směšná, kdybych se mýlila. Touha po penězích u něj převládá nade vším — peníze na velký život, na vydržování celé té svity, kterou za sebou vleče.
Ten nešťastný Galula mi včera říkal:
„Ach! Slečno, jsem čestný, vidíte, neukradl jsem portrét, vrátil jsem vám váš střevíček, a Bůh ví, jak jsem si ho chtěl nechat, a nedostal jsem ani slušnou odměnu.“
„Dám vám svůj portrét.“
„Kdy?“
„Než odjedu.“
A navíc portrét je věc slíbená, ale já žádám tu slušnou odměnu.
„Podívejme, co žádáte?“
„Nakonec budu žádat odměnu.“
„Nežádejte moc, protože bych vám to nedala.“
„Já dobře vím, co bych žádal,“ řekl Girofla, opřen o piano.
„Vidíte! Říkáte, že byste nedala!“ pokračuje Galula.
„Ne.“
„Já dobře vím, co bych žádal,“ opakuje Girofla.
škrtnutoPodívejme, co? řeknu mu. Víte dobř, co bych od vás žád Dobře vím, co
„Podívejme, co byste ode mě žádal?“
„Dobře vím, co bych od vás žádal.“
„Ale tak co tedy?“
„Dobře víte, co bych žádal,“ řekl a upřeně na mě hleděl.
„Ne, opravdu nevím.“
„Víte,“ opakuje a stále na mě upřeně hledí.
Čtyři stránky jen proto, abych zopakovala jedno slovo toho muže. To proto, že pořád čekám, že na mě plivne, a tak dvakrát víc oceňuji sebemenší věci.
Přece jen je urážlivé cítit, že se vám dvoří jako komukoli, že vás nemiluje. A toho žalostného dvoření si člověk není jistý ani na hodinu, tak nestálá je nálada toho krasavce.
Ó ženo! Nešťastný tvore! Stvořena, abys čekala — pasivní zvíře!
Sama od sebe nic. Přijdou, přijímá; nepřijdou, zůstává nehybná. Dá se namítnout, že nemusí vždycky přijímat, ale co dělat! Nemůžete přece kopat nebo se odvracet, když s vámi někdo mluví. A etiketa salonů vyžaduje zdvořilost.
Ten muž se chová tak, aby mi proti sobě nedal nic do ruky. Při sebemenším kopnutí mi může říct:
„Nemusíte mě odhánět, nic od vás nechci, mluvím s vámi jako se všemi ostatními, nic si nenamlouvejte, mýlíte se!“
Taková je má situace. Příjemné, co?
Nemohu si bez smíchu vzpomenout na hloupý výraz toho muže, když se mi dotkl ruky konečky palce a ukazováčku. Bylo to komické! A ten jeho výraz! Usměvavý a legrační! Udělal to, jako by si bral šňupec.
To je, na mou věru, příliš hloupé!

Poznámky

Pozn. překl.: Mignon – opéra comique Ambroise Thomase (1866) podle Goethova Wilhelma Meistera; její nejznámější árií je „Connais-tu le pays“. ↩
Pozn. překl.: Dormi pure (doslova „Jen spi“) – italská romance. ↩