Středa 3. listopadu 1875

Promenáda bez Bibiho, jak řekla teta.
Pozdravili jsme se z dálky, on v kočáře, my pěšky.
Hudba hraje ode dneška každý den.
Dnes ráno jsem byla venku, nejdřív pěšky, pak s mámou v kočáře.
Je tak krásně, jako v zimě. Člověku je dobře.
„Dnes vás trestá,“ říkají máma a teta, „včera jste nešla do divadla a dnes večer vás potrestá.“
„Trestat mě! Říkáte hlouposti, přece víte, že mi na tom pramálo záleží.“
Dává se Le Procès Veauradieux — jdeme se podívat.
Jsem učesaná jako anděl.
Polovinu večera se schovávám a pak se ukážu; ten muž se na mě hodně dívá, je v křeslech, a skrytá za mámou se jí přes rameno dívám na tu svěží tvář, kterou tolik miluji.
Při scéně se župánkem a řeckou čepicí jsem se držela výborně; co se jeho týče, ani se nepodíval, což dokazuje, že nemá nejmenší potuchy o pravdě. A skutečně, jak by mě mohl podezírat z něčeho takového!
Nikdo v lóži — Nina by si myslela, že to je proto, že její dcery nejsou s námi.
Já nic nemyslím, šla jsem do divadla v něžném rozpoložení, líbila jsem se sama sobě, těšila jsem se, že si budu tiše povídat, bez smíchu.
Před posledním aktem ten muž odchází s Fiouloulou. Nešel k nikomu, ani k Prodgersové, která má lóži u vchodu do křesel a která ho málem chytila za kabát — a která měla v lóži připravenou blondýnku právě pro něj.
Protože nepřišel, celý areopag — máma, teta a Dina — najednou se tváří jinak, hněvají se, koukají na mě úkosem, jsou uražené! Jsou strašné a právě ony mi působí ta nejnepříjemnější trápení.
Co se mě týče, najednou je mi, jako bych byla namočená ve vlažné vodě. Nemluvím, rychle odejdu k sobě, začnu se modlit a pak vykládat karty.
Je to děsivé, jak mi všechno předpovídají! Tak přesně, že mám teď strach. Dnes večer mi říkají zlé věci. Zkrátka Gioia se vrátí, nebo na jejím místě bude jiná žena.
Srdcová dáma mě pronásleduje, pořád se plete mezi mě a křížového krále, doprovázená nejhoršími kartami. Ty temnoty mě znepokojují, děsí, chci odjet, abych se jim vyhnula. Tak se jich bojím! Jako tehdy té nemoci ve Spa — při pouhé myšlence na ně mi krev stoupá do tváře.
Jestli to není Gioia, ať ji zardousí mor! — pak je to jiná. Mám pořád raději Gioiu než jinou, stokrát raději než jinou!
Jestliže si dnes nestěžuji, není to proto, že bych neměla důvod, ale proto, že jsem si právě znovu přečetla deník ze dnů, kdy se objevila Gioia, a vidím, že to, co jsem tehdy říkala, je naprosto totéž, co bych řekla teď.
Musím odjet, je to jediný způsob, jak si ušetřit hromadu hrůz.

Poznámky

Pozn. překl.: Fraška Alfreda Hennequina a Alfreda Delacoura (1875), doslova „Proces Veauradieux“. ↩